Za souhlasu komunálních politiků se nové bytové domy developera JRD stavějí v ochranném pásmu pražské přírodní rezervace Prokopské údolí. Kvůli výstavbě se chystá také demolice architektonicky cenné tovární budovy. Proč protesty starousedlíků zůstávají bez odezvy?
Developer JRD se specializuje na nízkoenergetické domy. Jedna z jeho realizací, Vila pod Altánem ve Strašnicích, získala před dvěma lety Cenu České komory architektů v soutěži Český energetický projekt. V současné době je před zahájením větší projekt bytových domů Ecocity Malešice. Tři ambiciózní projekty úsporného bydlení developer projektuje také na opačném konci Prahy, na hraně Prokopského údolí, kde vlastní lukrativní pozemky. Osm luxusních vil Diamantica se již začíná stavět.
Pro výjimečné lidi
Tento „exkluzivní šperk na pražském realitním trhu“, slibující „unikátní bydlení pro výjimečné lidi“, jak investor vily popisuje, je však pro místní občany noční můrou. V jednom má totiž developer pravdu: v Praze je jen velmi málo míst, která by se svým přírodním kouzlem mohla rovnat Prokopskému údolí. Jak vily Diamantica, tak další plánované projekty (dva bytové domy Semmering a bytový komplex Trilobit) jsou přitom ukázkovým příkladem rozrůstání výstavby na místa, kam nepatří. Například bytové domy Semmering, v blízkosti železničního viaduktu na trati Pražský Semmering, pohltí louku s dětským hřištěm pouhých dvacet metrů od hranice přírodní rezervace, přičemž zákon ukládá dodržovat ochranné pásmo. To je narušeno také u Dalejského potoka, který před ústím do Vltavy vytváří krasový kaňon, kde žijí chráněné druhy rostlin a živočichů. Ke stavební činnosti v ochranném pásmu je potřeba úřední souhlas. Ten ovšem Odbor ochrany prostředí pražského magistrátu vydal v červnu 2010 a vážnější připomínky nevznesl ani Výbor životního prostředí Městské části Prahy 5.
Vstřícný postoj dotčených úřadů vůči JRD je zarážející už proto, že se tak vytváří precedent pro další podobné plány ukrajující stále více z cenného volného prostoru. Netřeba připomínat, že Prokopské údolí, výjimečné svou biodiverzitou i krajinným rázem a prohlášené za evropsky významnou lokalitu, slouží k relaxaci tisíců Pražanů a zejména obyvatel okolních sídlišť. Pro mnohé z nich představuje jedinou dostupnou zelenou zónu. Politici ani investor navíc nerespektují námitky místních obyvatel, které se týkají zástavby desetiletí nezastavěných pozemků v ochranném pásmu rezervace i zhoršení dopravy na již tak přetížených komunikacích, které zákonitě přijde s novými rezidenty. Jedinou přístupovou silnicí je totiž úzká ulice Hlubočepská, kudy vede také hojně využívaná cyklotrasa A12. Starousedlíci, kteří pravidelně komunikují s radnicí, se shodují v pocitu, že své zájmy hájí nejen proti developerovi, ale také proti úředníkům městské části.
Místo památky demolice
V místě působí několik více či méně aktivních občanských sdružení: Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, Dalejský strážce, Prokopovo, Přátelé Prokopského a Dalejského údolí, Hlubočepští a další. Ta dlouhodobě vystupují nejen za ochranu zdejší jedinečné přírody, ale také za zachování rázu starých Hlubočep a místních památek. Jednu z nich, významnou funkcionalistickou stavbu, továrnu Hydroxygen od architekta Františka Alberta Libry z roku 1939, zachránili místní před demolicí v roce 1989, když se jim podařilo prosadit její zapsání na seznam nemovitých kulturních památek. Dnes, citlivě rekonstruovaná Františkem Pajerem a Vladimírem Hronem, slouží podnikatelským účelům firmy Hydroxygen.
Na znovuoživenou továrnu navazuje další hodnotný industriální objekt bývalé továrny Technoplyn. Ten je v horším stavu, dlouhodobě nevyužívaný, prozatím však staticky nenarušený. Areál továrny z devadesátých let 19. století s množstvím původních architektonických detailů patří mezi nejstarší pražské průmyslové zóny, unikátní je i tím, že jej nenarušily pozdější zásahy. Nachází se tu také další Librova realizace, funkcionalistická trafostanice. Snaha starousedlíků o prohlášení Technoplynu kulturní památkou před pěti lety skončila neúspěšně. A právě s touto lokalitou má JRD velké plány. Továrnu hodlá zbourat a na jejím místě chce postavit bytový komplex Trilobit, čítající asi čtyřicet bytů a sedmdesát parkovacích míst v podzemních garážích. Demoliční výměr již má. Původní návrh ateliéru Podlipný & Sladký Architekti počítal se zachováním některých částí továrního areálu. Aktuální dokumentace ale doznala podstatných změn a z továrny tak nezbude nic,
snad kromě komína.
Občané jako formalita
Tomáš Homola, předseda Komise územního rozvoje Prahy 5, nadstandardní vstřícnost vůči JRD odmítá: „Městská část v žádném případě nestraní investorovi, ale na druhé straně nemůže soukromému vlastníkovi nařizovat, co má na pozemku stavět. Také bych si na území Prokopského údolí raději představoval sportoviště nebo jiné stavby s veřejnou funkcí, ale bohužel město a ani městská část nejsou vlastníkem těchto pozemků.“ Obecnější koncepce rozvoje oblasti Hlubočep dosud neexistuje. „Jakékoli studie, které by si městská část nechala zpracovat, nejsou pro vlastníky nemovitostí závazné a tzv. regulační plány jsou zcela v rukách Hlavního města, a ne městských částí. Bohužel,“ doplňuje Homola. Zdánlivě rezignovaný přístup města, které se zaklíná zákonným postupem investora a nedotknutelností soukromého vlastnictví, však není nezištný. JRD totiž žádá pro projekt Trilobit městskou část o výjimku, protože podle regulí územního plánu překračuje poměr ploch určený pro bytové účely na úkor nebytových. Městská část zase její udělení podmiňuje opravou dávno nevyhovující místní komunikace, kterou chce uhradit po investorovi. Ten to sice odmítá, ale pokud by nakonec k vzájemné dohodě došlo, byla by to s ohledem na charakter a objem povolené výstavby přece jen hodně vysoká cena.
Chování radnice je nicméně z pohledu občana nesrozumitelné, protože nehájí jeho zájmy. Běžný postup bývá následující: developer svůj projekt nejprve projednává s politiky a úředníky a upravuje tak, aby zúčastněným vyhovoval, a teprve když mají obě strany jasno, přichází na řadu územní řízení za účasti veřejnosti. Takové řízení je pak ale víceméně formalitou a šance projekt pozměnit či mu zabránit se blíží nule. JRD se dušuje: „V žádném případě bychom si nedovolili stavět proti normám a zásadám zachování přírody či bez řádných povolení a bez souladu se zákonem.“ Že však novostavby pro „bydlení nové generace“ nevratně mění krajinný ráz i charakter místa likvidací původní architektury, už nekomentuje.
Na vizualizacích je bydlení v nízkoenergetických domech bezstarostné a plné „vyšší kvality života“. Ve skutečnosti se však o respektu k přírodě a okolnímu prostředí nedá mluvit. Místním nezbývá nic jiného než vyvíjet neustálý tlak zdola. Zatím se zdejším spolkům daří obnovovat společenský život a zájem o historii i současnost místa. Jako součást letošního festivalu Zažít město jinak uspořádaly pouliční festival. Na jednom ze snímků historických Hlubočep vyvěšených venku na plotě se objevil stručný citát z Egona Bondyho: „Všechno mé štěstí se naplnilo, neboť nejen mám Julii, ale ještě navíc s ní bydlím v Hlubočepích.“