Vítání apokalypsy

Kniha Vzpoura přichází (L’Insurrection qui vient, 2007), pod níž je podepsán Neviditelný výbor, se brzy po svém vydání stala hitem nejen v anarcho-autonomním prostředí, z něhož vzešla, ale v protestním hnutí vůbec. Negativní popularitu získala okamžitě i mezi zastánci stávajícího světového řádu, kteří rychle pochopili, že toto dílo mohli stvořit jen zavilí nepřátelé dnešní společnosti. To, že dílo označili za nebezpečné, přitom nepřímo svědčí o jeho kvalitě. Ačkoliv se kniha odráží od nepokojů, které v roce 2005 s nebývalou intenzitou zasáhly předměstí Paříže a rychle se šířily směrem k centru metropole, mnozí ji začali se zpožděním objevovat až v době arabského jara a hnutí Indignados a Occupy. Tehdy se říkalo, že jde o knihu vizionářské síly. Dnes už tušíme, že vzpoura, o níž anonymní redaktoři knihy mluví a k níž směřují své snažení, rozhodně není oním povstáním, které se z hvězdné hodiny lidstva kamsi vypařilo a zanechalo po sobě prázdný prostor skýtající ještě méně naděje než v minulosti.

Literatura i analýza

Zda knihu napsal, jak se někteří domnívají, Michel Houellebecq či, jak se domnívá francouzská policie, Julien Coupat, v jehož podivném procesu hraje kniha roli hlavního důkazu ve věci sabotáže na lince vlaku TGV, není důležité. Všímavý čtenář beztak brzy zjistí, že ačkoliv pronikavá a zdrcující analýza euroamerické civilizace v mnohém jako by čerpala z Houellebecqovy prvotiny Rozšíření bitevního pole (1994, česky 2004), zároveň platí, že Houellebecq se naopak zřejmě inspiroval u Neviditelného výboru ve svém posledním románu Mapa a území (2010, česky 2011), který je ostatně na hře s nejrůznějšími literárními reáliemi částečně založen.

Stodvacetistránkový esej, jenž je manifestem i pamfletem v tom nejlepším slova smyslu, zaujme od prvních vět svým vybroušeným, ale přitom srozumitelným a úderným jazykem, který se často blíží próze a vrací esejistické psaní tam, kam vždy jednou nohou patřilo – tedy do oblasti literatury, na niž dnešní akademičtí esejisté tak často a rádi zapomínají. Zde ale píše konečně někdo, kdo řemeslo ovládá s bravurou romanopisce a mozkem analytika. Je patrné, že tato kniha nemá oslovit jen pár vybraných studentů filosofie, a přitom argumentace, která vrství jedno opovážlivé tvrzení za druhým, nijak neztrácí na přesvědčivosti. Rozhodně se nejedná ani o nějakou koláž z citací soudobých či minulých radikálně levicových myslitelů – anebo ona dobře skrytá inspirace přesně doléhá k realitě dneška.

Pisatelé by nicméně bezpochyby mohli hrdě přísahat věrnost badiouovské Události, což nakonec nejlépe dokládá právě motiv hořícího předměstí Paříže, které knihu symbolicky zažehne a jehož spontaneitu dokážou autoři, na rozdíl od Slavoje Žižka nebo Zygmunta Baumana, ocenit a nakonec i zasadit do souvislostí, aniž by útočníky obviňovali z touhy frustrovaných po nedostupném konzumu. Těžko bychom v knize navíc hledali frekventovanější pojem než právě slovo „událost“. Neustále přítomný je rovněž odkaz situacionistů, vliv Giorgia Agambena a v závěru knihy částečně i idea dočasných autonomních zón Hakima Beye, byť značně přepracovaná a domyšlená.

Zahoďme mrtvolu civilizace

Obžaloba společnosti, která už žádnou společností není, je přitom vpravdě systematická a v sedmi oddílech nevynechá snad nic důležitého. Od vyprázdněného subjektu („Já jsem já, ty seš ty a za moc to nestojí“) míří k problému imigrantů („Kdyby tu nebyli, Francouzi by snad už ani neexistovali“), probírá stěžejní otázku práce („Mít práci je čest, pracovat je známkou servility. Zkrátka: dokonalý klinický obraz hysterie“), demaskuje dnes již nesmyslné dělení na město a vesnici („Metropole je simultánní smrtí města i venkova“), vysmívá se víře v nějakou jinou lepší nebo naopak už zapomenutou ekonomii („Nejde o to, že je ekonomika v krizi, ale že ekonomie je tou krizí“), nedojímá ji všeobecná panika z ničení životního prostředí („Stali jsme se sousedy na celoplanetárním zasedání spoluvlastníků. Sotva si lze představit dokonalejší peklo“) a nakonec plive na takzvaně svobodnou a demokratickou civilizaci jako celek („Neseme na zádech mrtvolu, ale zbavit se jí není jen tak“).

Neviditelný výbor volá do zbraně a do války, která již probíhá, i když třeba jen v přeplněných blázincích, na úřadech práce nebo v intelektuálních literárních kavárnách, což vše slouží bez rozdílu větší debilizaci nás všech. Na mušku si kniha přitom bere všechny bez rozdílu včetně radikálních levičáků. Boj proti prekarizaci? Hnutí nerůstu? Sociální stát? Zelení? Nevládní organizace? Kulturní fronta? Zapomeňte na ně, to jsou přece jen další nábojnice v zásobnících reakce. A všichni ti vyrovnaní a usměvaví mladí lidé v zaručeně konopném oblečení, s košíkem plným předražených biopotravin, pohybující se zásadně na kole a hledající vnitřní rovnováhu při cvičení taichi? Jsou jen morálním alibi nemorálního systému, o němž si myslí, že jej boří, a přitom ho svou otupělou meditací a okázalou ignorancí televizní zábavy udržují při životě.

Něco tu ale přece jen nehraje. Jak při vědomí „lhostejnosti masy“, kterou kniha tak obratně diagnostikuje, čekat změnu, jež se neodehraje zase jen v rámci stávajícího systému? Jak toto veskrze cynické, apokalyptické čtení proměnit v apel? Jaký revoluční potenciál lze vykřesat z populace, která sice tuší, že konec dějin nápadně připomíná spíše konec neoliberalismu, ale je jí to v podstatě jedno?

Manuál skryté války

Jistě lze souhlasit s tím, že jedním z předpokladů nového je destrukce starého. Ta by prozatím měla probíhat jako skrytá partyzánská válka, která se neštítí podvodů, zneužívání sociálních dávek, dokud ještě jsou, ani vyloženě kriminálních deliktů. Když je možnost udeřit, tak udeř a pak uteč, než tě chytí. Neviditelný výbor sází raději na spiklenecké spojení s vyděděnci všech druhů než na souručenství s profesionálními bojovníky za lepší svět. O něco horší je to s alternativou předkládanou v poslední třetině knihy, jež už je opravdu více prózou než čímkoliv jiným.

Vzývání jednotlivého, ale z podstaty jednou provždy neústupného aktu odporu – ať již jde o squatterské rozhodnutí opustit barák jen nohama napřed nebo divoké stávky v továrnách a na univerzitách – se zdá poněkud přehnané. Neviditelný výbor toho však o moc více nenabízí. „Všechnu moc komunám“, zní poslední titulek knihy, která se o pár stránek dříve řečnicky a tak trochu očekávatelně ptá: „Proč by se komuny nemohly šířit do nekonečna? Do každé továrny, do každé ulice, do každé vesnice, do každé školy?“ I tady lze ovšem autorům přiznat aspoň názorovou konzistenci – opět zůstávají věrni události a v ní skryté pravdě, byť by šlo jen o událost lokálního významu a dočasného trvání. (Neo)marxisté a leninisté všech druhů budou po právu zklamáni, neboť organizace jsou zde představeny jako zrádci vlastních myšlenek organizující se hlavně ke své vlastní záchraně. Co se může oprávněně jevit jako výsměch jakékoliv strategii i taktice, je anarchistické opojení spontaneitou a fetišizace přímé akce, které jako by z oka vypadlo výjimečné a do češtiny nedávno přeložené a na webu volně přístupné novele Anarchista (2006, česky 2012) britského aktivisty a novináře Iana Bonea. Autoři prostě odhalují historicky podmíněnou nedůvěru v kompromis, jenž je jen jinou podobou naprostého selhání subjektu.

Nutno přiznat, že v této logice spočívá zároveň největší slabina knihy. Historie anarchismu je přece jen historií nekončící série zrad, v níž anarchisté plní roli poražených, ale zároveň i těch trvale autentických. Vzpoura přichází ostatně varuje i před vytvářením anarchistických a aktivistických kruhů, které v posledku prý jen zabíjejí přímou akci i samotný aktivismus. Kritický recenzent by mohl napsat, že zde příliš mnoho slov zastupuje krátké bakuninovské rčení, že „vášeň bořit je i tvůrčí vášní“, a svým způsobem by měl pravdu. Jenže právě dnes se zdá, že protestnímu hnutí tato revoluční evidence docela uniká nebo si ji aspoň nechce připustit.

Vzpoura přichází je tak především cynickým vystavením rozkládajícího se těla soudobé společnosti a promyšleným manuálem osamělých partyzánů skryté války, které vybízí k mobilizaci. Východisko viděné v nekonečném růstu komun je jistě vnitřně opravdové a možná i prožité, ale těžko přesvědčí většinu společnosti, pro niž jde jen o další utopické slovo v řadě. Neviditelný výbor se vyhýbá i skutečnosti, že právě komuna se často stává místem vnitřní emigrace, a tím i lhostejnosti k celkové proměně. Jenže kdo na levici, když přijde řeč na budoucnost, nabízí víc?