Český komiks dvacet dvanáct

Zatímco dřívější rozsáhlé domácí komiksy obvykle sahaly po úspornějším černobílém vyvedení, menším formátu (cca A5) a zpravidla brožované vazbě, tři výrazná „knižní“ komiksová díla roku 2012 – Pán času, Velké dobrodružství Pepíka Střechy a Ve stínu šumavských hvozdů – zvolila pro svoji prezentaci honosnější grafickou podobu. Položíme-li si tuto trojici příběhů vedle sebe, necháme-li oku a mysli prodírat se větvovím šumavských hvozdů, fantaskním prostorem mnohotvářného Záčasí i patinou plísně a rzí potaženým urbánním labyrintem, jedno jediné se zdá být nesporné: moderní český komiks si věří.

Artbook k prohlížení

Pán času Jana „Hzy“ Bažanta a Filipa Nováka o sobě dal prvně vědět před sedmi lety. Uvnitř komiksové komunity tehdy vzbudil velký ohlas, dlouhé čekání (pravda, ukracované tu ukázkou, tu divadelním představením) ale zkoušelo trpělivost příznivců možná až příliš důkladně. Teprve aktuální knižní album s podtitulem Přízračná tvář pak příběhu poprvé nabízí jakési završení a ucelení.

Exkluzivně vyvedený svazek musí lahodit i těm nejpřísnějším sběratelům s náběhy k akutním záchvatům bibliofilismu: plakátový přebal, kvalitní vazba i do posledního odstínu pohlídaný barevný tisk dávají dobře vyniknout Bažantově suverénní práci se stránkovým prostorem a kompozicí. Protože soubor prezentuje na jednom místě starší materiál (včetně jen zcela minimálně přepracovaného prologu z roku 2006) a novější, premiérově představované pasáže, nabízí se samozřejmě i příležitost sledovat Bažantův stylový vývoj. Od panelově přehuštěných stran s expresivní šrafurou (v příběhové linii „náš šedivý svět“) se posouvá ke kompozičně jednodušším (a snad i proto mnohem působivějším) stranám či dvojstranám. Předkládanému halucinačnímu světu je esenciálně vlastní ona místy až chemicky působící barevnost a dynamicky morfující prostor a Jan Bažant ho zvládá konstruovat a zobrazovat s nevídanou grácií.

Výjimečný vizuální prožitek z listování knihou je ale pohříchu jediným přetrvávajícím pozitivním dojmem. Fantaskní svět, do kterého se ústřední cestovatel propadá, se chce tvářit jako koherentní, leč halucinační prostor, místo řízené nepochopitelnými zákonitostmi. Proti tomu žádná: obdobné světy přece konstruují některá z nejlepších děl světové komiksové tradice, ať už se jedná o kanonizovanou klasiku Incal (1981–1989, česky 2011) či o jednu z nejzajímavějších sérií posledních let, zatím dvoudílnou řadu Charlese Burnse X’ed Out (2010) a The Hive (2012). Novákův a Bažantův svět ale oproti těmto mistrovským dílům postrádá jakoukoli motivaci. Halucinační prostor jejich Záčasí totiž selhává v tom nejdůležitějším: nevyzývá k interpretaci. Nedokáže strhnout k myšlenkovým čtenářským hrám zvýznamňování, pouze umrtvěle vrší jednu podivnost na druhou. Na chvilku fascinuje, po chvilce nudí. Na straně 30 je čtenáři předložena mapa Záčasí a hlavní hrdinové poté pěkně a pečlivě, přesně dle honosné tradice brakové fantasy, procházejí všemi vymyšlenými sceneriemi. Když už si s nimi autoři dali tu práci, tak ať si je čtenář užije. Imaginace zde sice, pravda, bují, ale je tak konformně a očekávatelně směrovaná, až vlastně ničím nepřekvapí.

Neposkvrněné dojetí

To fanoušci poetických světů Pavla Čecha mohou být v posledních letech spokojeni: nedostatkem čtiva rozhodně nestrádají. Po autorské knize Tajemství ostrova za prkennou ohradou z roku 2009 a loňských komiksových Dědečcích představuje letošní dvousetstránkový opus Velké dobrodružství Pepíka Střechy další příležitost k výpravám do fantaskních i fantastických prostor skrývajících se vždy hned za tím dalším rohem. Čechův styl přitom zůstává nadále snadno identifikovatelný: jen roli tematického úběžníku celé knihy zde po dědečkovském stáří (a smiřování se se smrtí) přebírají první lásky. Koktáním stižený Pepík Střecha procitá z ustrašené letargie až přičiněním nové spolužačky, osudové Elzevíry. Právě v jejím letmém polibku na tvář nachází Pepík sílu pokračovat a odhodlat se k výpravě za dobrodružstvím a nalezením sebe sama na prahu dospělosti.

Do hodnocení Čechových autorských knih a komiksů leckdy proniknou recenzentovy životní postoje. Autorovu osobitou a okamžitě rozpoznatelnou výtvarnou práci i jeho artikulovaně skromnou poetiku malých velkých gest a hřejivých okamžiků lidskosti bude část příjemců nadšeně vyhledávat, druhé části publika ale může ta přemíra člověčenství a nefalšovaného dojetí připadat až nemístná. To, co je pro jednoho nebezpečným vyměřováním hranic líbivého kýče, může druhý vítat jako staromilsky lyrizovanou a esenciálně niternou uměleckou výpověď. Jinak tomu není ani s příběhem koktajícího Josefa: na jeho občas až nebezpečně krásně vyvedených stranách naleznou sdostatek argumentů zastánci obou táborů.

Formálně nový komiks úzce navazuje na Tajemství ostrova za prkennou ohradou: kromě vizuálního následnictví, ve kterém se ozvuky dobrodružných ilustrací doréovského střihu mísí s trnkovskými pozadími (labyrintický prostor pak připomene Síse, zatímco katarzně rozsvícené vyústění příběhu asociuje i Chagallovy biblické ilustrace), pak Pepík Střecha sestává i z podobně rozvolněně koncipovaných stran, jež se jen neochotně a spíše zřídkavě nechávají uvěznit v panelových mřížkách. Stejně jako dříve, i tentokráte hrají prim městské tajemné prostory a vřelé city. O jejich upřímnosti asi netřeba pochybovat: skutečný cukr, žádná náhradní sladidla. Jen na čtenáři však závisí, zda tak intenzivní sladkost (jako v těch nejlahodnějších cukrovinkách, jen s hořkou mandlí na patře, to aby chuť lépe vynikla) snese.

Znovu a znovu číst

Iniciační tematika prodlévá i v centru příběhu Ve stínu šumavských hvozdů, nad jehož přípravami se sešel trojčlenný tým, sestávající z monstrkabaretních scenáristů Džiana Babana a Vojtěcha Maška a možná nejuznávanějšího výtvarníka komiksové „generace nula“ Jiřího Gruse. Podobně jako Pepíka Střechu, i hrdinného Karu Ben Nemsího, tedy Karla, Old Shatterhanda, čeká na komiksových stránkách první bolestivé setkání s opačným pohlavím. Pro Karla je to ale setkání o to tragičtější, že se odehrává v hrdinově biologické (jakkoli zřetelně ne mentální) dospělosti a navíc – v porovnání s Pepíkem – naprosto přízemně, zemitě a depoetizovaně. Ve chvíli, kdy nevědoucí Karl vstupuje do šumavských hraničních lesů (iniciační topoi par excellence) a střetává českou spisovatelku Barboru a jejího pohraničního chotě Němce, nabírá jeho dosavadní život s puškou henryovkou a koňským druhem neodvratitelně kolizní kurs, ve kterém nebohého dobrodruha, „malého chlapce“ velkých dobrodružství, hrozí udolat bolestivě tělesný svět dospělosti.

Bláznivou zápletku o střetnutí Old Shatterhanda s fatální Boženou Němcovou (Grusem fantasticky vystižená hrdinka na půl cesty mezi Hellichovým portrétem a Munchovou Madonou zde píše subverzivní román z českého venkova, kde všechny postavy chodí nahé) lze samozřejmě číst jako hravě postmoderní parodii mayovek a dobrodružných příběhů laciného čtení vůbec. Dynamická a barevností k dobrodružnému pulpu odkazující kresba Grusova nachází v Babanově a Maškově scénáři prvotřídního spoluhráče. Dílo svou zábavností, propracovaností, špičkovým vizuálem a vyprávěcí komplexností představuje nejen bezesporu nejlepší domácí komiksovou práci letošního roku, ale v lecčems dost možná i nejvyspělejší autorský počin své komiksové generace vůbec.

Šumavské hvozdy můžeme – jako ty nejlepší texty, jedno, v jakém médiu – číst znovu a znovu a s každým dalším čtením nabízejí pozornému recipientu nové tematické, vizuální i příběhové fasety, které zůstaly při prvním čtení „po ději“ neodvratně skryty. „Ocelová pěst spiknutí nahých žen se svírala čím dál neúprosněji. Byly všude! Maskované tím nejrafinovanějším způsobem! Jako obyčejné ženy!“ honí se myslí zmatenému Karlovi. Jistě, je to hříčka, zábavný vtip, legrácka. Dost možná ale i jedno z nejlepších a nejupřímnějších vystižení zmatečně intenzivních okamžiků erotického procitání jinošské mysli. Co na tom, že je tentokráte jinochem velký hrdina a přítel Apačů. Zmatky a nejistoty jsou to ale naprosto nehrdinské. Lidské. Tím hůře pro něj. Nešťastný to Shatterhand. Zároveň ale: Skvělý to (komiksový) rok dvacet dvanáct.

Autor je bohemista.