Vpád milionáře Karla Janečka do prostoru české politiky mnohé vylekal a jiné nadchl. Jeho spanile úsměvná jízda by – bez ohledu na svůj reálný dopad – neměla být přehlížena. Vypovídá totiž o tom, co lidem chybí, a může ukazovat, co nás teprve čeká, pokud se iniciativy chopí někdo jiný a třeba se poučí z chyb tohoto pokusu.
Václav Klaus mladší a s ním mnozí další mluví o fašistické hrozbě. Jiní ohrnují nos a říkají: pouhý marketing. V souvislosti s vlnou „pozitivní evoluce“ placené desetimiliony z burzovních operací Karla Janečka zní toto stanovisko přesvědčivě. Co ale přesně znamená marketing? Je průzkumem trhu, zmapováním preferencí spotřebitelů, kterým je pak nabídnut produkt. I kdyby Janečkovo vystoupení bylo „pouhým marketingem“, představuje zajímavou sondu do české společnosti. Sondu, kterou nepochybně pozorně sledují mnozí z těch, kteří by rádi společností zatřásli – ať už je jejich snem stát se českým Berlusconim, jak je tomu v případě Andreje Babiše, anebo si opravdu pohrávají s představou, že by jim mohly padnout Mussoliniho holínky. Poučit se z pokusu velkolepě nazvaného Pozitivní evoluce (pozitivnievoluce.cz) ale mohou i jiní.
Fašisté a zlojedi
V letošním dokumentu Apoleny Rychlíkové Padá vláda, něco si přej je Karel Janeček zachycen nelichotivě – jako nepříliš složitý člověk, který se rozhodl investovat peníze do nápravy věcí veřejných a nyní za to očekává vděčnost. Není přitom schopen ustát konfrontaci s odlišným názorem a jakoukoli kritiku svých majetků z finančních trhů nepřesvědčivě odbývá jako propagandu „zlojedů“. Takhle nevypadá vůdce nové revoluce.
V přeplněné Lucerně se při ne zcela zvládnuté show na závěr Janečkova turné Pozitivní evoluce ukázal i další důvod, proč miliardář bojující za dobro davy patrně nestrhne. Člověk, který postavil svou kampaň na mítincích a „mluvení s lidmi“, totiž nedokáže vést debatu s publikem jako rovný s rovným. Nepřipravenost reagovat na kritiku byla až zarážející, vlastně by nás ale neměla překvapit. Podobná vlastnost se projevila před rokem u Babiše a bude nejspíše patřit k obecné výbavě byznysmenů vstupujících do politiky v okamžiku, kdy už si odvykli mluvit s ostatními jinak než jako se svými podřízenými. Čekat od lidí s takovým přístupem „obrodu politiky“ je podivné.
Stejně podivné je ale v duchu ideologie Centra pro ekonomiku a politiku pokládat každý projev občanské angažovanosti za svého druhu fašismus. Bez ohledu na poněkud podroušeně působící vystoupení Daniela Landy o „králi králů“, které zafungovalo jako skvělá reklama na jeho nový projekt, má totiž Janečkova Pozitivní evoluce k fašismu dost daleko. Co je fašistického na snaze pojmenovat vliv korupčnické kasty, byť hloupě nazývané „zlojedi“, nebo na snaze zlomit její politickou moc, byť paskvilním volebním systémem, který by patrně přinesl víc škody než užitku, a změnit společnost k lepšímu? Hrozivá je spíše ochota označit za fašismus sebekrotčí iniciativu a snahu o změnu zavedeného. Dokonce i jindy kritičtí autoři se náhle ocitají v roli lehce hysterických obránců statu quo. Jak se potom bude nazývat skutečný fašismus? A jak se teprve bude říkat hnutí, které by status quo kritizovalo radikálněji?
Dušín na kokainu
Co nám ohlas Janečkovy spanilé jízdy prozradil o společnosti, v níž žijeme? Především ukázal, co může být přitažlivé. Na prvním místě jsou to velká slova. Janečkovy reklamy na titulních stranách několika deníků působily jako psané Mirkem Dušínem na kokainu, rozhodně nic pro pragmatickou společnost. A přesto – propagace zafungovala. Jako kdyby v době vlády ironie o úspěchu rozhodoval velmi specifický druh odvahy: schopnost nebát se ztrapnit svým patosem.
Na základě inzerátů se dalo očekávat, že Janeček pracuje s nějakou podobou esoteriky. Leckdo mohl být až překvapený, že na samotných vystoupeních se tento prvek prakticky neobjevil. Janeček jakožto matematik mluvil především z pozic náboženství vědy. Na problémy, které sám označil za morální, nabízel povýtce technická řešení. Bylo to jako prezentace vynálezu: génius spočetl, jiní vědci („politologové z prestižního Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně“) po něm přepočetli, perpetuum mobile na dobro v české politice by tedy mělo fungovat.
Kombinace esoteriky s technokracií by nás ale neměla překvapit. Nejenže určitý typ esoteriky může být pokusem ovládnout duchovní síly a manipulovat s nimi podobným způsobem, jaký známe z moderní techniky. Nejenže obě odpovídají na široce rozšířenou poptávku. Obě zároveň mají společného jmenovatele, který je další charakteristikou Janečkovy přitažlivosti: kult úspěchu. Pokud někdo uspěl, musí to být důsledek jeho odborných kvalit a zároveň je to dnešní forma zázraku, která z něj dělá tak trochu kouzelnou bytost s dispozicí napravit i jiné věci, jichž se aspoň dotkne.
Trojí vůle
Především ale Janečkův ohlas svědčí o trojím zájmu české veřejnosti. Povahu toho prvního napoví Janečkův volební systém – jedná se o většinový systém s dvěma mandáty v každém obvodu, s tím, že každý volič by měl dva kladné a jeden záporný hlas. Postoupí ti dva kandidáti, kteří po součtu kladných a záporných hlasů získají největší souhrnnou podporu. Je zde tedy možnost vyhnat minusovými hlasy nejen korupčníky, ale také každou polarizující osobnost či stranu. Sám Janeček ostatně zdůrazňuje svůj volební systém jako lék nejen na „zlojedy“, ale též na populisty, komunisty či extremisty. Vskutku univerzální medicína, která by „slušným lidem“ dala netušené možnosti. Navíc jde o celkem přesné vystižení nás samotných jakožto občanů – máme vůli podílet se na věcech veřejných, ale vnímáme je především jako divadlo, v němž chceme mít možnost nikoli přímé účasti, ale vyhození znelíbivšího se herce.
Druhým tématem, které nezaznělo tak nahlas, ale bylo na Janečkových shromážděních přítomné velmi silně, je nový začátek. Impuls roku 1989 se nenávratně vyčerpal, morální nadšení listopadových shromáždění i přísliby kupónových knížek jsou definitivně po záruce, očekávání nové politiky z počátku devadesátých se proměnilo v kolektivní hru „najdi ještě větší skandál a vsaď se, že stejně nepůjde odstíhat“. Janečkův marketing prokázal, že existuje nemalá poptávka po něčem, co důkladně otřese polistopadovou politickou a ekonomickou stavbou. Téma korupce je stále hlavním mainstreamově přípustným jazykem pro kritiku sociální nerovnosti. Uvidíme, zda zůstane jen u ní.
Nakonec je zde vůle po smyslu. Podle převládajícího postoje je politika jen omezenou sférou, jednou z mnoha, v níž člověk reaguje na různé nároky smyslu. Obecnější otázky a snaha vnímat politiku jako sféru existenciální angažovanosti byly dost dlouho zahrnovány posměchem jako v lepším případě kýč, v horším projev fanatismu. Jakkoli byl takový výsměch často namístě, degradoval politiku na pouhou sféru řešení problémů a na techniku správy. Druhou stránkou věci byla paušální civilizační kritika. Ani jedno příliš neuspokojuje – neustálý přísun špatných zpráv, kritiky a deprese spíše otupuje. Ohlas hesla Pozitivní evoluce svědčí také o hladu po něčem – či po čemkoli – pozitivním. Kdo tento hlad utiší, možná překoná ironickou dobu a získá značnou moc. „Král králů“ Karel Janeček ani jeho dvorní pěvec Žito to patrně nedokážou. V politické kultuře této země však trčí jako směrovky.
Autor je politolog.