Vladimír Binar
Číňanova pěna
Triáda 2011, 260 s.
„Má zlatá Havaj, tropický ráj ztracený v moři; ať žije Havaj, můj rodný kraj, můj život celý!“ pějme u táborových ohňů na ztemnělých březích říčních proudů za houkání sýců a drnkání musických instrumentů. Havaj – to je klasika! Zvláštní, jaký rozsah Vladimír Binar věnuje líčení Měsíce – Luny, oné hvězdy romantiků – a vždy svede hovor na ženy; ovšem básník trne nad takovou poetologickou nehorázností, když přece Luna je symbolem ženským už prvotně! Autor čtenáře rafinovaně vede spletitými evokacemi, odstavce jeho vyprávění jsou řádně poučené v umění poesie. Až by čtenář touhami Číňanovu pěnu odložil a vydal se do ulic a lužních niv sbírat poetickou inspiraci, ale když si vypravěč zapálí startku a připije pivem, lze jeho lyrickému vyprávění o ženách souhlasně přizvukovat. Autor má řádně prolezlé pražské Podskalí a Botanickou zahradu, ano, i Emauzy, krom toho, že oslňuje znalostmi z cest evropských i mimoevropských. Ano, i knihy mají své přeludy… cestopisná povídka z Havaje byla osvícena Lunou, co se zrcadlí v lagunách Tahiti a nad lososorodým potokem Botičem, vlévajícím se mohutnou deltou do stříbropěnné Vltavy pod Vyšehradem, když předtím byl pramenil v pralesích hustých průhonických, prokroutiv se potom Hostivaří, Záběhlicemi, Vršovicemi a Nuslemi do Podskalí, kde omývá pilíře železničního mostu.
Vít Kremlička
Francis Scott Fitzgerald
Žabci a filozofové
Přeložili Lubomír Dorůžka, Zdeněk Urbánek, Zdeněk Beran, Alena Jindrová-Špilarová, Vlasta Dvořáčková, Miroslav Jindra
Argo 2011, 184 s.
Podivný název Fitzgeraldovy první povídkové sbírky z roku 1920 by českého čtenáře neměl zmást: autor je v našem prostředí dostatečně známý a dvě z osmi povídek knihy už u nás vyšly před třiceti lety, mezi nimi i kultovní Berenika stříhá vlasy. Jiskřivě vtipný příběh o tom, kam až vede dívčí strategie upoutat k sobě pozornost mladých mužů, příběh ženské sounáležitosti, která však nikdy nemá daleko k nenávistné žárlivosti a zradě. Mistrný psycholog Fitzgerald se sobě vlastní ironií ve všech povídkách této knihy upozorňuje čtenáře, jak málo člověku stačí, aby změnil názor, životní postoj, vztah k partnerovi. Vykresluje společnost jako zábavné divadlo a lidi jako herce, kteří ovlivněni sebou navzájem mění své role. Tak v povídce Dalyrimple na scestí se třiadvacetiletý mladík promění kvůli finančním těžkostem z válečného hrdiny v domovního zloděje, ale protože navenek zachovává solidní tvář, je mu váženými občany nabídnuta cesta do politiky. Ve Fitzgeraldových povídkách se setkáváme se stratégy a postavami naivními až hloupými, které vlivu těch chytřejších podlehnou, a někdy se mu naopak zcela nečekaně vymknou. Být sám sebou, nebýt jen společenskou hříčkou – k tomu Fitzgerald svého pobaveného čtenáře nepřímo provokuje. A to není banální výsledek, když uvážíme, že jde o téměř sto let starou knihu.
Kamila Míková
Ota Filip
Valdštejn & Lukrecie
Host 2011, 190 s.
V roce 1979 vyšla německy a poté i česky ve Škvoreckého exilovém nakladatelství ’68 Publishers pod názvem Valdštýn a Lukrecie první verze této prózy. Spíše než o historický román v pravém slova smyslu se jedná o úvahu „co by se stalo, kdyby…“ nebo spíš „jak se to vlastně odehrálo ve skutečnosti?“. Samotný rámec prózy, jež by v předložené formě možná mohla lépe fungovat jako filmový scénář, nás přivádí do jiného, pro současného čtenáře také již historického údobí našich dějin, a to komunismu padesátých až sedmdesátých let minulého století. Prostřednictvím „kolísavého intelektuála“, kronikáře dávné události Martina Orsága, jenž je i potomkem jednoho z účastníků té více než tři sta let staré události, jsme uvedeni na počátek 17. století – do doby, kdy byl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců a politiků třicetileté války Albrecht z Valdštejna ještě neznámý a chudý šlechtic. Tehdy učinil z dnešního pohledu dva taktické kroky: přestoupil ke katolicismu a oženil se s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, majitelkou vsetínského panství. „Tak nějak, jak jste to napsal, to s Wallensteinem na Vsetíně mohlo být nebo bylo,“ řekl v polovině sedmdesátých let v německém exilu autorovi Golo Mann, syn slavného romanopisce Thomase Manna (a autor rozsáhlého Valdštejnova životopisu, v němž širší pojednání o zmiňovaném období Valdštejnova života chybí), a hned pokračoval: „V románu se však nemusíte držet faktů, můžete popustit uzdu fantazii a fabulaci…“ Jak z tohoto úhlu pohledu Filipovu prózu měřit? Myslím, že fabulačních kvalit historických próz Körnerových nebo Vančurových zdaleka nedosahuje.
Karel Rada
Jorge Luis Borges
Další pátrání – Dějiny věčnosti
Přeložili Vít Urban, František Vrhel, Martina Mašínová, Jan Hloušek, Mariana Machová
Argo 2011, 412 s.
Třetí díl Borgesových spisů, jejž péčí Mariany Machové vydává Argo, přináší dva esejistické svazky. Adjektivum esejistické však možná není přesný výraz. Kniha je žánrově pestřejší, jsou tu např. otištěny některé autorovy přednášky; stěžejním výrazem je však skutečně cosi jako esej, často jen kratičký, zrozený z fascinace jednou myšlenkou, slovem, figurou nebo juxtapozicí dvou nebo několika textů, často různých, v čase i jazyce od sebe naprosto odlehlých. Své téma Borgesovy texty někdy sledují pečlivě, se zřejmou vědeckou metodikou, jindy – a to je častější – náhlým nasvícením problematiky s nečekanou pointou. Jde o krystalicky čisté intelektuální básně v próze. Borgesovy myšlenky jsou krásné, podivuhodné, mnohdy nesoustavné; mihne se zde typologie metafory, obrana alegorie, vztah vnitřního a vnějšího světa, úvahy o čase, jenž vzniká i s vlastní minulostí, úvahy o filosofech a spisovatelích a knihách nejrůznějších jazyků i epoch a kultur. Tématem obecným, ať už explicitním nebo implicitním, je literatura, jazyková tvorba, chápaná v kontextu téměř teologickém. Ne náhodou se vícekrát opakuje Borgesova fascinace myšlenkou sv. Pavla – „Nyní vidíme jako v podobenství, potom však uzříme tváří v tvář“ – odtud je totiž už jen krok k obecným zamyšlením hermeneutickým a hermeneutiku Borges chápe jako zcela zásadní přístup ke světu. Opakovaně formuluje závratnou myšlenku, že náš svět i my sami jsme jen písmena v Boží knize. Borgesova erudice je fantastická, texty čtivé a zdařile přeložené.
Pavel Šidák
Ian McEwan
Solar
Přeložil Ladislav Šenkyřík
Euromedia Group, k. s. – Odeon 2011, 300 s.
Ian McEwan se po novele Na Chesilské pláži (2007), jež zachycovala rozpad vztahu novomanželů během jediné společné noci v raných šedesátých letech, vrací k aktuálním tématům. Hlavní hrdina Michael Beard je stejně jako protagonista románu Sobota (česky 2006) Henry Perowne mužem vědy, netrápí ho však konflikt v Iráku, ale otázky globálního oteplování. Ačkoliv je otázka, zda Michaela ještě vůbec něco trápí. McEwanův román zachycuje život laureáta Nobelovy ceny za fyziku mezi léty 2000 a 2009 v podobě jakéhosi antibildungsromanu. Hrdina je skrznaskrz nesympatický – je poživačný, nenasytný, co se jídla i žen týče, namyšlený, líný myslet i cítit. Jeho pohled, jenž prostupuje neosobní er-formu, je plochý až k necitelnosti. Henryho Perownea násilný střet ve vlastním domě donutil přehodnotit nadřazenost a procítit rozporuplný vztah mezi útočníkem a obětí, Michaela Bearda nevytrhne z bohorovnosti ani vražda.
McEwan skutečně vytváří protiklad románů o dospívajících hříšnících, jež život napravil. Zde stárnoucí protagonista proklouzává všemi patáliemi – od usvědčení nevinného přes útok ledního medvěda až po obvinění z plagiátu a následnou ztrátu prestiže i peněz – bez úhony. Nemá potřebu se napravovat, protože se mu nic nestane. Život se pro něj stává prostorem bez vzrušení, prostorem, který ho ze všeho nejvíc otravuje. Solar je však navzdory odpudivosti hlavní postavy a jejímu přístupu ke světu i román komický (McEwan za něj také získal Bollinger Everyman Wodehouse Prize, která se uděluje právě v tomto žánru). Je v tom však zvláštní rafinovanost, jako by humor byl jediným trestem protagonisty – čtenářsky nejzábavnější jsou scény, při nichž jde Beardovi z jeho pohledu o čest, ba dokonce o život. Okamžik, kdy hrdinovi při výpravě na Antarktidu málem umrzne penis, nebo jeho boj s nevolností během projevu na vědecké konferenci mají takřka katarzní účinek. Jeho zoufalství sledujeme s jistou škodolibostí, naprosto odlišným pocitem, než jaký zažíváme u univerzitních románů Kingsleyho Amise nebo Davida Lodge, v nichž s hrdiny nelze než sympatizovat.
Pohromy, jež ho snad mají stihnout, jsou v závěru jen naznačeny, čtenářská očekávání jsou poněkolikáté rozdmýchána, avšak protagonista setrvává v ochranném obalu z tuku a lhostejnosti: „Aby se uklidnil, uchopil nůž a vidličku a jeho pohled okamžitě rozptýlil pohled na poraněnou kůži, rakovinný nádor na hřbetě ruky. Pomyslel si, že od doby, kdy se na něj naposledy díval, se zvětšil a v zářivkovém světle restaurace Blooberry získal jedovatou, fialově hnědou barvu. Opravdu se tím musí zabývat zrovna teď vedle všech těch ostatních problémů? Považoval to za nepravděpodobné. Ono to nějak dopadne.“ McEwan opět úspěšně a z odborného hlediska zasvěceně pochybuje o všemohoucnosti vědy i o svědomí vědců vystavených nátlaku korporací.
Anna Vondřichová
Elena Ferrante
Dny opuštění
Přeložil Jakub Volný
Kniha Zlín 2011, 186 s.
Jsme pozváni, abychom s překladatelkou Olgou prožili „dny opuštění“. Střízlivý odstup vytváří lehké, ale koncentrované čtení téměř bez patosu. Okem hrdinky se díváme vpravdě lidsky – tedy jaksi „krásně omezeně“, místy jde téměř o stoickou smířenost. Jak ale otáčíme stránky dál, kameru už nedrží tak jistá ruka. Olga se poté, co ji opustí manžel, snaží přizpůsobit situaci. Učí se zvládat obživu a výchovu dětí – ale i věci, které dělávala sama už dříve. Jak říká, „cítila jistotu“ právě v mlčení, které s sebou manželství někdy nese. Přestože je uvažování místy snad až příliš psychologizováno, nitrozpyt je předkládán bez mašliček a triumfálních výkřiků. Postupně se s Olgou ocitáme v neurčitém sledu času a myšlenek a ke konci knihy jsme z hrdinčina pečlivě udržovaného jezírka sebeovládání vyplaveni proudem vědomí a činů, které směřují nenávratně k několika tragédiím. Probuzení z psychózy v závěru má překvapivou pointu, když Olga pochopí dvojsečnost jakékoliv lidské duše a jejích pohnutek. Bez oprýskaných „smiřování se se životem“ odpouští především sobě. I když novému životu nevěří, rozhodne se brát ho takový, jaký se nabízí. Dny opuštění tedy i na téměř optimistické cílové rovině poukazují na nejistotu, která se musí žít. V záplavě „knižních léků na ztrápenou duši“ je kniha Eleny Ferrante příjemnou zenovou holí, která udeří každého, kdo by chtěl věřit jen rovným cestám.
Miroslav Bárta
Ivan M. Jirous
Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze
Ilustrace Luboš Drtina
Meander 2011, 32 s.
Kdo zná Magora dětem, nebude Velikonoční pohádkou o kohoutech, bouřce a duze překvapen. Je to jedna z nejdelších (v Magorově summě zabírá čtyři strany) a asi nejucelenějších pohádek dobře známé dětské sbírky. Je vtipná, poetická, něčím klasická a něčím podvratná; její děj není tak docela logický, zato obsahuje několik gnóm, jako například: „Nevyčte nikdo z tlustejch knih, co tajemství skryto ve vejcích.“ Pohádka se na rozdíl od většiny básní nedrží dvorku, pumpy, pokliček na hrncích ani Františky s Martou. Jde v ní o jakýsi kosmogonický mýtus, ve kterém je za pomoci kohoutích ocasů poražena vládnoucí šedá bouře duhou a svět se rozzáří barvami. Samotné vyprávění o obarvení světa samozřejmě není nic nového, ale o to vůbec nejde. Jde o jazyk, o jeho lehkost a švih – v plné míře především v úvodní části pohádky. Drtinovy ilustrace jsou vpravdě magoří, k poměrně subtilnímu textu plnému valch, rybníků a bandasek na mléko možná až trochu moc robustní a snadno obsáhnutelné, nicméně pro dětského čtenáře fungují skvěle. Ověřeno. Jedinými slabinami publikace tak jsou velmi neodolná obálka (kniha je po prvním dětském čtení ošoupaná, barva se ztrácí pod rukama) a komické úvodní věty anotace zezadu knihy. Kulturně-historické okénko vysvětluje, proč, milé děti, slavíme Velikonoce. Že se Jirous neosypal.
Jana Šrámková
Jiří Němec
Dopisy z Ruzyně a nové šance svobody
Pulchra 2011, 240 s.
Síla dopisů z vězení filosofa, psychologa a křesťana Jiřího Němce, jenž byl odsouzen v procesu s členy VONS v roce 1979, je umně rozložena do několika rovin. Od nejosobnější, týkající se převážně dětí, až k záměrně nehlídané zálibě v literatuře. Opomenout nelze ani skoky k fenomenologickým úvahám. Dopisy jsou psané střízlivým jazykem, jemuž stačí málo, aby řekl podstatné, přesto ale působí velmi osobně. Křesťanský naturel je pro Němce určující i vydělující zároveň. Jeho autentické pojetí víry má až subverzivní charakter. Po dopisech následuje autorův i dnes aktuální esej Nové šance svobody (1979), který mj. upozorňuje, že politika nemůže žádnou svou dosavadní formu, včetně parlamentní demokracie, „považovat za definitivní“ a „musí zůstat otevřená“. Přiloženy jsou i dva medailonky. Magorův příspěvek je patetickým, ale ve své přepjatosti uhrančivým chvalozpěvem, zatímco Zbyněk Hejda se ujal role toho, kdo uvádí věci na pravou míru. Přibližuje se tak v psaní i myšlení Jiřímu Němci úspěšněji než lyrický Jirous. K pochopení charakteru promýšlené osobnosti mu slouží spíše filosofický přístup, vedle nějž se básnictví Magorovo jeví až nebezpečně blízké rovině mytologické. Závěrečná studie historika Petra Blažka nastiňuje celý život Jiřího Němce s důrazem na dobu věznění a čerpá především z archivů StB. Obraz člověka, na kterého se neprávem tak trochu zapomínalo, je tedy alespoň v základních datech úplný.
Lukáš Rychetský
Komunikace, média, společnost 1/2011
Fakulta sociálních věd při UK začala vydávat časopis zaměřený na oblast mediálních studií. Periodika vydávaná univerzitami jsou v první řadě platformou pro publikační činnost vysokoškolských učitelů a autoři úvodníku Jan Jirák a Barbora Köpplová toto zaměření nezastírají, nicméně by si přáli, aby byl časopis čitelný i pro širší odbornou veřejnost a nad jeho texty se „v každodenním shonu zastavili i novináři“. Tématem prvního čísla je Žurnalistika v mediálních studiích. Sem patří rovněž texty, které mohou zaujmout čtenáře i mimo univerzitní komunitu, například článek Novináři, kteří nepíšou od Jaroslava Švelcha, věnovaný žurnalistice o počítačových hrách. Záživný je také exkurs do české normalizační kinematografie, v němž Petr Bednařík a Jan Jirák analyzují tehdejší filmovou tvorbu, ve které se nějakým způsobem reflektují média. Zmiňují kupříkladu snímek Hroch, který byl svéráznou filmovou reakcí na Pražské jaro 1968 a dnes je považován za jeden z nejhorších českých filmů. O krátké shrnutí dějin francouzských médií se pokouší text Terezy Rábové Historiografie francouzských médií se zaměřením na 20. století. Pro čtenáře A2 bude asi nejzajímavější srovnávací studie Štěpána Kučery, v níž se autor zaměřil na Britské listy, Deník Referendum, server iLiteratura, blogy Královiny či Čmelák a svět, ale i diskusní fóra Nyx a Okoun.
Jiří G. Růžička
Petr Janda
Dávno
Ikar 2011, 240 s.
Chcete vědět, kde Petr Janda bere, komu dává, k čemu vzhlíží a jak tráví čas? – V pondělí učí rockovou kytaru a interpretaci na konzervatoři Jaroslava Ježka. V úterý chodí ke Slepičkám do Průhonic na kulečník s Oldou Lichtenbergem, Alanem Bastienem, Michalem Matyášem, Petrem Kolářem a občas i s Karlem Šípem. Ve středu hrává tenis s Felixem Slováčkem (co asi dělá Dáda?), Pitkinem, Standou Hložkem a Láďou Silným. Ve čtvrtek – ale jen přes léto (čtvrtky po zbytek roku jsou záhadou) – muzicíruje po hospodách v okolí svého bydliště s kapelou Souseďanka. V pátek a v sobotu koncertuje s Olympikem, a když má volno, mastí mariáš se sousedy a s bráchou Jiřím. V neděli, jako každý správný demiurg, odpočívá ve své rezidenci na Propasti, jež čítá obývací pokoj, kuchyň, jídelnu a koupelnu v přízemí plus čtyři ložnice a koupelnu v patře. Jak sám říká: „Jsem doma rád, a to nejen proto, že to tam máme hezký, ale taky proto, že se mi s mojí ženuškou moc hezky povídá a jsem s ní rád.“ V poslední kapitole vytáhne i trochu rodinné špíny (restituční podraz nejmladšího z bratrů Jandových, Slávka), ale hlavní část knihy se pochopitelně týká jeho největší lásky – bigbítu. Život je mnohdy těžký, ale dá se zvládnout, když si člověk najde to svoje – říká ve zkratce plešatý muž, jenž na přebalu laskyplně objímá tělo bílého stratocastera. Rocker, který se po padesáti letech kouření stal militantním nekuřákem, ale občas by si dal. Autor knihy, u které se nejenom dobře kaká, ale i příjemně usíná a probouzí. Jasná zpráva, rub, co nemá líc.
Ivan Drago
Listy 1/2012
První letošní Listy otvírá vzpomínka Miloše Rejchrta na Jiřího Hájka, mluvčího Charty a bývalého ministra zahraničí z roku 1968, a přichází se zajímavou myšlenkou, že disidenty uvnitř Charty 77 byli pouze bývalí komunisté, kteří skutečně „disidovali, odštěpili se od komunistické strany“. Kdežto třeba kněz Josef Zvěřina byli konzistent v názoru i víře. Sociolog Karel Hrubý ve své úvaze hledá proměny české národní identity a dochází k neobjevnému závěru, že masarykovský humanismus byl po roce 1989 na hlavu poražen primitivním tržním nacionalismem. Východisko vidí v poněkud očekávatelném návratu k ztracené humanitní identitě. Otázkou zůstává, jak toho docílit. Rozsáhlým kritickým textem k debatě o Václavu Havlovi přispěl Václav Žák, jenž v něm nachází úspěšného disidenta, nezastupitelného revolucionáře, ale špatného prezidenta a politika. Dobře si všímá, že Havlův postoj k válkám v Jugoslávii a Iráku nebyl zradou „sebe sama“, ale naopak plně „v logice jeho myšlení“. Havel sice začal revoluci heslem „nejsme jako oni“, ale později výrazně pomáhal k růstu lacinému antikomunismu. To, co by Petr Rezek označil jako „politiku kýče“, nazývá Žák „politikou zjevené pravdy“. S Milanem Jungmannem se loučí jeho následovník v roli šéfredaktora Literárek Vladimír Karfík. Zesnulého Josefa Škvoreckého zas připomíná rozhovor s A. J. Liehmem. Václav Jamek s vervou trefně pojmenovává zlořády dneška, ale nějak mi v té oprávněné kritice chybí ona „levice jako civilizační úkol“, jež je v podtitulu fejetonu. Asi se pořád hledá.
Lukáš Rychetský