Duch polského romantismu zplodil ideu výjimečného společenského poslání literatury. Polský esejista a literární kritik Krzysztof Koehler uvažuje o tom, jak se tradice básnického „povolání“ konstruuje v moderní literatuře a jak se proměňuje role básníka po roce 1989. K čemu je dnes poezie?
Když jistá známá herečka v polské státní televizi ohlásila, že 4. června 1989, v den prvních aspoň částečně svobodných voleb v Polsku po roce 1939, zemřel v Polsku komunismus, mnoho spisovatelů, básníků a esejistů jistě sdílelo její euforii. Proto se koneckonců desítky let vzpírali komunistické ideologii, spoluutvářeli nezávislou, necenzurovanou kulturu, spoluzakládali svobodné odbory, působili v Solidaritě a pak se za výjimečného stavu zapojili do protisystémové činnosti, aby si teď oddechli, těšili se z toho, že cíle bylo dosaženo, že demokracie, i když založená na dohodě s režimem, nahradí totalitní stát.
Občanská radost, autorské zoufalství
A tak se radovali, i když ve skutečnosti si měli zoufat. Ne jako občané, ale jako autoři! Proč? Protože zemřel i mýtus o silném spojení literatury s duchovním, společenským životem Poláků, mýtus, který byl živý takřka dvě stě let. Zejména poezie, která v duchu polského romantismu zbožštila ideu výjimečného poslání literatury v životě společnosti, hrála roli společenského katalyzátoru. To bylo charakteristické pro každé politické společenství, které se nemohlo svobodně organizovat v rámci politických institucí, ale cítilo potřebu vlastního vymezení. Nemáme, pravda, parlament ani senát, nemáme své politické představitele, nemáme svobodu slova, nemáme svou zemi, protože jsme rozděleni, ztratili jsme státnost, ale zato máme poezii a literaturu, která se stala naším posledním svobodným prostorem, naší manifestací, náhradou běžných veřejných institucí, které jsou pro normální země tak přirozené – tak zněla děděná romantická představa. Předminulé století bylo pro Polsko dobou neobyčejných historických událostí, a proto i pozice slova byla neobyčejná. Rodila básníky-povstalce, básníky-exulanty, básníky, kteří na sebe pokorně brali jho „národních věštců“, jež jim nasazovala společnost. Na oplátku měli pocit, že v literatuře jde o mnohem víc než jen o psaní. Nebyli obyčejnými literáty, zastupovali národ. Samozřejmě, že se tato role střetávala s bytostně individuálním uměleckým cítěním, nedovolovala skrýt se ve skořápce soukromí, zároveň však duši spisovatelů hřál pocit nadřazenosti nad těmi, kteří je vynášeli na piedestal. To dávalo jejich „povolání“ absolutní smysl.
Czesław Miłosz, básník, který se s těmito romantickými předpoklady a očekáváním společnosti střetl během druhé světové války i po ní, napsal na toto téma v roce esej nazvaný Prywatne obowiązki (Soukromé závazky, 1972). Postavil v něm proti sobě společenské závazky, omezující svobodu uměleckého hledání, a přirozenou tendenci tato očekávání naplnit – umělec tak totiž získal mnohem významnější pozici, než jaká byla přiznána spisovateli na Západě.
Abychom obraz umělce na prahu nezávislosti ještě trochu zkomplikovali, připomeňme, že po druhé světové válce bylo Polsko výměnou za mír Spojenci prodáno Stalinovi, přestože po celou dobu na svém území a na všech frontách horlivě bojovalo proti nacismu. A Stalin, stejně jako Belzebub z básně Zbigniewa Herberta, měl rád své literáty. Také spisovatel byl přece inženýrem lidských duší. Nová vláda mu dávala hodně: vysoké náklady knih, rekreace, domy spisovatelů, čestná místa na vládních recepcích a v učebnicích. Výměnou požadovala „pouze“ poslušnost. Ne vždy bylo nutné přímo donášet na kolegy, někdy stačilo jen otevřeně podporovat stranickou linii. Hodnota literáta tak paradoxně vzrostla a život nebyl tak nejistý a smysl práce tak nepolapitelný jako na prohnilém Západě. Byla to zodpovědná společenská funkce, která se vyplácela. Spisovatel a básník věděli, k čemu jsou, byli čteni, jejich hlas měl význam. Je docela pochopitelné, že si mnozí na takovou autoritu zvykli a leckteří ji dokonce měli rádi.
Zbavit se závazků vůči literatuře
Jak zajímavě a zároveň stejně znějí hlasy z roku 1918 a po roce 1989. Tehdy Jan Lechoń volal: „Ať na jaře jen jaro vidím, ne Polsko“ a jeho vrstevník Marcin Świetlicki po roce 1989 s pýchou hlásal: „Není o mně zmínka v ústavě.“ Nová strategie bytí v literatuře, která z myšlení obou básníků vyplývala, byla založena na specificky pojatém uměleckém liberalismu – osvobození od vnějších očekávání společnosti, od povinností či závazků vůči literatuře, které jako zátěž, omezení, klapky na očích měly umělce oddělovat… od čeho vlastně?
Pozitivní uvažování se vydalo následující cestou: jsem básník, autor, osobnost, dělám, co chci, jdu, kam chci, opovažte se předhazovat mi jakékoli povinnosti, mám pouze jednu povinnost, a to ke své umělecké pravdě, k vyjádření sebe sama. Nechci (aspoň prozatím) takovéto myšlení hodnotit. Negativní uvažování se zase jednoduše pojilo s odmítnutím úkolů, očekávání či nátlaku. Ale protože zavržení není příliš tvůrčí (pokud něco odmítáš, zeptám se, z čeho tedy vycházíš), musím se přece jen soustředit na uvažování pozitivní.
Mějme na paměti, že Poláci byli v období „poroby“ velmi hrdí na svou poezii i literaturu. Ostatně nejenom Poláci. Vzpomínám si na různé mezinárodní, středoevropské diskuse, organizované v osmdesátých letech například v Paříži vydávanou revuí Zeszyty Literackie. Jsme jiní, jsme odlišní, naše umění má smysl, protože ho společnost potřebuje, znělo z úst Čechů, Maďarů, Litevců, Poláků. My jsme čteni! A na Západě? O čem mohou na Západě básníci mluvit? O své přecitlivělosti? Západech slunce? Neurózách? Sám jsem se takového uvažování účastnil, když jsem studentům v USA přednášel o nadřazenosti polské literatury, její nepopiratelné společenské, občanské funkci – básníkům lidé naslouchali se vší vážností, chovali je v úctě. Panovalo přesvědčení, že historie dala středoevropským básníkům do ruky ojedinělou příležitost mluvit o věcech, které jsou důležité pro všechny, o zradě, věrnosti, oběti a vytrvalosti, o otázkách, které jsou pro lidstvo zcela klíčové, bez nichž je těžké si jednotlivce představit. Emoce spojené se samizdatovým vydáváním knih Stanisława Barańczaka a především Zbigniewa Herberta je pro mě těžké srovnávat s emocemi v současné době, době svobody. Nová Herbertova kniha! Přepisoval jsem ji pro kamarády na psacím stroji: každé slovo bylo důležité.
Salonní a festivaloví básníci
Po roce 1989 tohle všechno skončilo nebo spíše velice rychle mizelo, přímo před očima. Zdá se mi, že literáti, jásající po svržení komunismu, po několika letech – během nichž zprivatizovali jejich nakladatelství a jejich knihy se začaly v knihkupectvích ztrácet pod tunami jiného papíru – trochu vystřízlivěli. V literatuře, stejně jako ve všech jiných oblastech života, zavládl liberalismus. Prodejnost nezlepšují odborné časopisy, ale deníky nebo populární týdeníky. Arbitry vkusu se stali nepříliš sečtělí a nepříliš znalí redaktoři literárních rubrik, pohánění svými nadřízenými. Literáti se tedy jako za dávných dob začali shromažďovat v salonech, ale dnes už to nejsou salony bohatých aristokratů jako kdysi, nýbrž salony vlivných redaktorů v elitních intelektuálně-společenských kruzích. Tyto salony milují spory, a tak se staly jedním z center procesu politické a světonázorové antagonizace účastníků kulturního života. Pro některé básníky a básnířky – snad pro hodně z nich nebo dokonce pro většinu – bylo naprosto klíčové dostat se do dobrého salonu. Ten totiž zajišťoval pohodlnou existenci v kruhu vzájemně se obdivujících kolegů a umožňoval získat tvůrčí stipendium, jezdit po veletrzích a festivalech a mít dobrou pozici v Institutu knihy, což se pak vyplatilo v takzvané překladové politice. Protože život nesnáší prázdnotu. Život zbožňuje kopírovaní určitých schémat.
Pro jedny se tedy poezie stala součástí jejich kariéry. Polské, ale i mezinárodní – jsou zde kongresy, překlady, setkání spisovatelů, stipendia, různé kulturní programy Evropské unie. Poskytovala jim status Evropana a zajišťovala relativní společenský a ekonomický blahobyt. Ve své zemi měli zázemí v podobě salonu, na Západě aureolu „častého hosta knižních veletrhů“. I dnes se najde cesta. Není sice tolik čtenářů jako dřív, ale členství v mezinárodním klubu je také uspokojivé. A ti další… Určitě cítili jisté rozhořčení. Postupně se smířili s tím, že budou psát pro kolegy spisovatele a své rodiny. Že jejich tvorbu už nevynesou „velká témata“, protože velká témata neexistují. Zemřela současně s proklamovanou smrtí velkého vyprávění. Ti, kteří hlásali osobní autonomii, dosáhli svého: jejich četba bude násobit jejich společenský solipsismus.
Trávení volného času
Podívejte se, kolik básnických knih vychází v Polsku. Prolistujte je. Máme vysněný pluralismus – oslava okresu, oslava sídliště, oslava chodby v paneláku, rodinná hrdost. Hrdost? Věnovat se poezii připomíná příslušnost k zájmovému klubu: sběratelé známek, včelaři či chovatelé psů. Spíše než hrdost je to specifický způsob trávení volného času: „Czesiek? Aha, to je ten, co píše básně? Vím, četl jsem o něm v Hlasu Nové Hutě nebo v Pcimském zpravodaji.“ Tak to vypadá.
My všichni, kteří jsme jásali onoho 4. června známého roku, kdy jistá herečka v televizi ohlásila smrt komunismu, si musíme – aniž bychom litovali toho, co se stalo – sami pro sebe, ale zcela vědomě a upřímně odpovědět na otázku: k čemu je tedy dnes poezie? Proč zaplňuji papír a plýtvám časem tiskařů? Co vlastně dělám, když smysl mé práce má tak nepatrný účinek a tak mizivé množství lidí se skutečně setká s mojí myšlenkou? Pro někoho je tato otázka hodně bolestná. Předpokládáme, že naše úsilí má smysl. Ale je to někdy těžké, když naši snahu podporují jen dvě, tři lhostejné recenze v novinách, z nichž cítíme, že ten, kdo četl výsledek naší několikaleté práce, se moc nepředřel. Pak nezbývá než přemýšlet nad smyslem toho, co děláme. Nikdo a nic nás nechrání, nemáme žádné zvláštní poslání ani povinnosti. Pokud i přesto píšeme, zřejmě z určitého vnitřního přesvědčení, že naše myšlení o světě má význam – zejména pro jazyk, ve kterém tvoříme. Je to druh neviditelné práce, bez nároku na vděčnost. Nepochopitelné, nadšené, ale i trochu obtížné práce pro společnost, která se k nám, upřímně řečeno, obrací zády.
Autor je literární kritik, básník a esejista.
Z polštiny přeložila Marcela Komínová.