editorial

„Jsou s náma měsíc slunce i rotace těles/ jsou s náma revoluční umění i filosofie/ jsou s náma slova ale jsou to jenom slova/ jsem tam kde slova něco znamenaj/ ale moje jméno neznamená nic,“ píše ve své básni mladý polský básník Szczepan Kopyt. O slovech, která něco znamenají, ale jejich váha je čím dál menší, se v čísle věnovaném současné polské poezii mluví častěji. V tematickém textu o transformaci role spisovatele po roce 1989 konstatuje polský literát Krzysztof Koehler věc smutnou a stále evidentnější: „Spisovatelé se postupně smířili s tím, že budou psát pro kolegy spisovatele a své rodiny. Že jejich tvorbu už nevynesou ,velká témata‘, protože velká témata neexistují. Zemřela současně s proklamovanou smrtí velkého vyprávění. Ti, kteří hlásali osobní autonomii, dosáhli svého: jejich četba bude násobit jejich společenský solipsismus.“ To, že v „dodělávajícím okruhu čtenářů poezie vládnou klasici, mrtví a veteráni básnické nádeničiny“, se ve svém textu i v překladech básní tří vybraných mladých básníků snaží poněkud vyvrátit Ondřej Zajac. Pokud byste se chtěli za poezií Polska sami vydat, nechte se vést esejem Marie Iljašenko odkrývajícím přeludnou podstatu Gdaňsku, města, jehož identita je výrazně vystavěna na základě literárních děl. A nezapomeňte, že pořádáme koncerty – v neděli 12. května vystoupí v pražském Café V lese ruští postfuturisté Asian Women on the Telephone.