Vykročit z předepsaného dětství

Původně německy psaná kniha Borise Budena, u nás vydaná pod názvem Konec postkomunismu s podtitulem Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Zone des Übergangs. Vom Ende des Postkommunismus, 2009), se v českém prostředí čte jako přesná diagnóza. A patrně nejen zde. Snad bude její překlad znamenat i první krok k terapii. Po téměř čtvrtstoletí od rozpadu východního bloku je totiž opravdu na čase, aby středo- a východoevropské společnosti vykročily z postkomunismu, který autor výstižně pojmenoval jako udržování v kolektivním dětství.

Nic nevymýšlet

Ovšem na metafory z oblasti lékařství či dětství pozor, samy jsou součástí problému a představují jednu z prvních otázek, které si Buden klade. Jak se stalo, že se z odhodlaných společností, které vyšly do ulic a svrhly obávané tyranie, přes noc stali nedospělci? Jak to, že se najednou museli demokracii „učit“ a příslušní západní experti je z ní přijížděli zkoušet, čím to, že nová éra byla plná „dětských nemocí“, které bylo třeba léčit ještě silnějšími dávkami – čeho vlastně? Toho, čím se má učit dítě: napodobování. Právě to se předepisovalo postkomunistickým zemím.

Buden ve svém rozmáchlém a zároveň velmi přesvědčivém útoku na svého času módní politicko-vědní jazyk ukazuje jeho skutečnou funkci – sebeoslavu Západu a jeho dojetí nad naivitou mladších východních bratrů, kteří se zdáli věřit ideálům, k nimž se Západ hlásil, ale už vůči nim ve skutečnosti pociťoval cynický odstup. Roztomilé, leč nezkušené bratříčky bylo třeba zaučovat, jak to ve světě dospělých doopravdy chodí. Dělníci skandující na Miroslava Štěpána „Nejsme děti“ už nedokázali svůj výkon zopakovat v nové situaci, kdy jim tezi o nedospělosti jejich společnosti předhazovala celá mračna expertů, politiků a novinářů. Jádrem postkomunistické situace byla kombinace západního triumfalismu a východního komplexu méněcennosti. Dokonalý pravzor dobrých institucí a společností už existuje na Západě, stačí učenlivost a píle. Hlavně nic nového nevymýšlet. Postkomunismus tak fungoval jako zákaz samostatného myšlení a zároveň pojímal Západ jako homogenní a statický ideál bez dalšího vývoje – dějiny přece skončily.

Jenže Západ se proměňoval a východní společnosti se tak snažily napodobit něco, co procházelo „přestavbou“ důkladnější než Gorbačovova perestrojka. Budenova diagnóza je radikální a zní povědomě: nic takového jako společnost (už) neexistuje. Jak měly postkomunistické společnosti brzy zakusit, slova baronky Thatcherové se stala proroctvím. Revoluční lid, který na náměstích vznášel požadavky na svou budoucnost, se do roka a do dne rozpadl na jednotlivé strany soutěžící o manažování cesty na Západ. Společenské vlastnictví se rozpadlo ve více či méně loupeživých privatizacích. Tím nejpodstatnějším byl ovšem rozpad společnosti, který podle Budena mimo jiné signalizuje také rozmach pojmu kultura ve společenských vědách.

Demontované osvícenství

Komunismus pro Budena představoval verzi osvícenství a moderny, byť často drastickou a neobhajitelně brutální. Společně s komunismem se vyčerpala také jakákoli utopie, která by legitimizovala společnost jako celek něčím, co by ji přesahovalo. Triumf liberalismu je tak zároveň koncem optimistických představ o sdí­lené budoucnosti. Politika se v postkomunismu depolitizuje, mění se v management přejímání vzorů a ztrácí své subjekty. Zároveň ale, vytěsněna, prostupuje politika vším, každým fragmentem, který zbyl po společnosti. Spočívá ovšem už jen v partikulárním sebevymezení, ne v plnějším vícesměrném vztahu ke společnosti.

V jedné z nejsžíravějších kapitol popisuje Buden návrat náboženství, které slouží jako rozeznávací znamení pro odlišení jednotlivých „kultur“. Různí „pravoslavní/katoličtí/muslimští ateisté“ představují rub téže mince, jejímž lícem je náboženský fundamentalismus. Fundamentalisté se totiž nevracejí k žádným fundamentům, pouze podobně jako jiní redukují náboženství na politiku identity, na totem toho či onoho pozůstatku po rozpadlé společnosti.

Buden ukazuje, jak důležitý byl pro veřejnou legitimizaci jednotlivců i skupin status obětí komunismu. Kousavě poznamenává, že i sám Bůh vystupoval v této roli poškozeného komunistickou diktaturou. Jenže co vlastně diktatura ve vztahu k náboženství představovala? Jakkoli jednala brutálními a nepřijatelnými prostředky, v zásadě představovala variantu procesu sekularizace: vytlačila náboženství z veřejné sféry do soukromé. Měl-li postkomunismus představovat negaci tohoto přístupu, pak tedy znamenal negaci sekularizace. Mělo-li dojít k „nápravě křivd“ padlého režimu, znamenalo to vrátit náboženství na veřejné prominentní místo – a to se právě v řadě postkomunistických zemí stalo. Církvím byl vrácen značný majetek, staly se v mnoha případech důležitými podnikateli či zdrojem identity. Právě zde se postkomunismus projevuje (v různých zemích s různou silou) jako proces, který nedemontuje diktatury komunistických stran, ale výsledky osvícenství.

Nový začátek?

Překladateli Radovanu Barošovi patří zásluhy nejen za čtivý překlad, ale i za podrobné vysvětlivky, což nebývá v dnešní době zvykem. Veskrze pozitivní pocit z jejich úrovně poněkud kazí pouze jejich délka a někdy množství informací, které čtenář buď nepotřebuje znát, nebo do vysvětlivky prostě nepatří – tak například do čtyřstránkové poznámky o pojmu multituda neboli množství asi není nutné zařazovat i na autorův postřeh, že KSČM dostatečně nereflektuje Žižekovu a Badiouovu kritiku Hardta a Negriho… Jisté je, že tato kniha by neměla zapadnout. Obzvlášť bedlivě by si ji měli pročíst v redakci Respektu, Britských listů a všude tam, kde nám – mnohdy ve spojení se záslužným prolamováním některých zdejších tabu – vysvětlovali, že „ve vyspělém západním světě“ jsou některé přístupy nemyslitelné či beznadějně pasé. Všude tam, kde se pěstoval jazyk transformace a dohánění. Tedy vlastně všude. Přispěje Budenova pronikavá kritika k radikálně demokratickým vystoupením, která by napomohla k návratu společnosti do politiky a k novému začátku, který by otevřel situaci tak jako revoluce roku 1989, ovšem už bez zákazu myšlení, který následoval? To už záleží hlavně na čtenářích.

Autor je politolog.