Kšaft nasraného nihilisty

Dvorní autor nakladatelství Divus, spisovatel, loutkoherec a scenárista, který se podepisuje iniciálami S.d.Ch., se doposud z vlastní vůle pohyboval na okraji zájmu v oblasti loutkového divadla, výtvarného umění a marginální literatury pro zasvěcené. Jeho novou knihu Studená vlna lze ovšem bez přehánění označit jako dílo, které vybočuje z provinčnosti a epigonství podstatné části české literatury a které se ustrašeně neohlíží na to, co řekne kritika, publikum nebo třeba příbuzní a přátelé. Ovšem zároveň je nutné dodat, že tato kniha cenu Magnesia Litera nejspíš nezíská a nebude okupovat ani přední místa v literárních anketách – mimo jiné kvůli tomu, že se nezastaví před ničím a před nikým.

Po řadě sešitů Varlén, kombinujících koláž s komiksem, po komiksu Červený Amadeus, sérii loutkoher Česká a Umělecká trilogie, poctě Ladislavu Klímovi Nouzové Imitatio Christi (recenze v A2 č. 4/2011) nyní S.d.Ch. vydal velmi osobní a krutou knihu. Ta stvrzuje jeho výjimečnou pozici v kontextu současných českých spisovatelů, která by se dala definovat jako neexistence. Stále se nachází nikde, ale je současně mnohem naléhavější.

Vesnický román třetího tisíciletí

Jako orientační motto charakterizující Studenou vlnu by mohla sloužit jedna namátkou vypsaná věta: „nic není tak hrozné, jak to vypadá, je to hroznější“. Kniha je postavena na zanedbatelném dějovém půdorysu: silně autobiografický vypravěč, který během náhlého květnového ochlazení přijel do nejmenované vesnice na „chalupu své ženy“, vyšel po dlouhém horečnatém spánku na náves s kapličkou, rozpadlým statkem a zavezeným rybníčkem. Tato jednota místa a času na sto padesáti stranách je však nepodstatná, protože Studená vlna na děj prakticky rezignuje. Základem textu je totiž neustávající proud vědomí a sled myšlenek, vzpomínek a postřehů, který se od místních reálií obklopujících vypravěče pouze odráží; občas na ně poukáže, aby mu posloužily jen jako další záminky ke zničující myšlenkové bouři.

Text obrácený do sebe neustále metastázuje, proudy nejrůznějších témat bují, zobecňují se a přelévají ve vlnách, které se z vnějšího světa snaží absorbovat, vyvrhnout a zpracovat všemožné ideologické nástroje manipulace a kontroly – od mocenského aparátu, národa, náboženství nebo rodiny přes média, konzum, instituce a školství až třeba po náčelníka hasičského sboru ze sousední vesnice.

Jak se od autora dozvídáme už na prvních stránkách v jeho vypjatých, přesto ale sofistikovaných a přesných lamentacích, jedním z hlavních rysů jeho přístupu ke světu je negace. A to negace nikoliv samoúčelná, ale negace tvůrčí: „u principu negace dochází až k zázračnému katarznímu působení, sevření a kumulace veskrze negativních podnětů, úvah a závěrů, vymezují (…) neuvěřitelně zářivý prostor, otevírají (…) osvobozený prostor pozitivní kvality (…)“. Z oné bezvýchodné kumulace zmaru většinou mrazí, ale často nás zároveň nutí k osvobozujícímu smíchu. Namátkou třeba charakteristika „trampů života“: „když nejde o život, tak jde o hovno, otočíte se v hrobě, když už člověk jednou je, vy se otočíte v hrobě a zároveň se vám otevře kudla v kapse, tak má koukat, aby byl, tedy si ji vrazíte do břicha, a nebyl to, co není, a zemřete ve svém hrobě podruhé, jak tomu v mnoha případech je“. Nebo „modlářský patos a chlapácký, ergo starokurevský, sentiment“ undergroundu. S.d.Ch. si ale nevybírá a nenechává nit suchou skoro na nikom: na prezidentovi, věřících, umělcích, střední třídě, ženách i mužích, chalupářích, filosofech, na své rodině i přátelích.

Hotel Der Selbstmord

Rozhořčená spílání a disputace Studené vlny jsou prodchnuty strachem z banality, lidské krutosti a nedostatečnosti, z provizornosti života a prázdnoty řeči. Pojítkem všech těchto děsů je klíčové téma většiny autorových textů – protipřirozenost lidské podstaty a věčná nepatřičnost našeho konání. Autorova neustálá skepse má značný kritický potenciál, z něhož ale ven nevede mnoho cest. Jedním z východisek pro něho může být „nefilozofické řešení problému existence odkoukané od srn v lese“.

Čtenář je neustále konfrontován se zcizovacími efekty, které pramení z těkavé podstaty textu, zachycujícího obraz mysli, jež má v monolozích i inscenovaných dialozích nutkavou snahu analyzovat svinstva a rozkrývat pokrytectví, která bývají obecně přijímána jako samozřejmost. Jeho řez každodenní realitou vede místy, jež jsou obvykle překryta lhostejností a otupěním. Tento řez je rozhořčený, ale nikoliv nepříčetný, protože zůstává přesný.

K zachycení myšlenkové rozbíhavosti přispívá i forma textu, již tvoří mnohdy i několikastránkové odstavce, složené vždy z jediné dlouhé věty rozčleněné čárkami. Jak již bylo řečeno, podstatou Studené vlny jsou myšlenkové skoky. Jejich souvislost je nejprve spíše volná, ale s ohledem na obsedantní variování a rozvíjení látky máme většinou jistotu, že se autor k použitým motivům vrátí. Při poněkud laciné snaze analogizovat bychom mohli text přirovnat k hudební skladbě, která troufale balancuje na hranici analytické kompozice a zuřivé improvizace. Volná návaznost významových celků zároveň místy evokuje až básnivé kvality: „špatný hotel, který obýváme jako své tělo, by se mohl jmenovat německy Hotel Der Selbstmord, protože dojemná je jen propaganda a umění, nevím, jak to říci lépe, bojím se svých slov jako obrysů neznámé vsi u velké řeky na severu“.

Po smrti romantismu

S.d.Ch. svou aktuální tvorbu označuje jako „psaní puštěné ze řetězu“. Občas se pasuje do role vykupitele, posledního spravedlivého, který musí s nezvyklou citlivostí zaznamenávat vulgární rozklad světa. Ne náhodou je na posledních stránkách knihy zmíněn Thomas Bernhard: „otrávená návnada, spása skrze rytmus a metodu univerzálního konstatování“. K tomu by se – možná trochu volně – dal přidat Ladislav Klíma, s nímž S.d.Ch sdílí vypjatou senzitivitu i cit pro tragikomiku a grotesknost.

Po přečtení této v mnohém inspirativní a přelomové knihy je jasné jen jedno. Pokračovat s takto absolutně vypjatou poetikou lze jen těžko. Autorův „nový“ způsob psaní, u jehož zrodu byla podle jedné z pasáží knihy „smrt romantismu“, je sice dokonale zúročený, avšak zároveň vyčerpaný.

Jako jednu z nastíněných variant konce lidské nepřirozenosti lze použít jeden z citátů, které se ostatně z knihy vybírají opravdu snadno: „konečně čas od času se emancipuje i přírodní svinstvo, hoří oheň, který hasí voda bez ohledu na zrušený sbor, rybníček a zbrojnici, chalupy sousedů hoří a hoří i jejich automobily a oni tak platí za svou emancipaci vysokou cenu, to je obraz budoucnosti, peklo na zemi má svůj konec, stejně jako mají svůj konec zdroje pekla na zemi, spáleniště uhasí slapová vlna, moji sousedé hoří a platí tu nejvyšší cenu za svou emancipaci od primitivních názorů, že vše je živé, úctyhodné, posvátné a láskyplné, jejich popel smyje přívalová vlna z tzv. tváře země, to je obraz nejbližší skutečnosti, tvář země se rozjasní“.