Myši nejsou kusy dřeva

Jako neurobiolog jste se celý život věnoval vědeckému výzkumu paměti a úzkosti. Výsledky vaší práce přispěly k pokroku v léčbě některých mentálních a psychických poruch. V centru vašeho zájmu tedy byl člověk, jeho blaho a zdraví. Velice vám ale záleží i na osudu zvířat. Proč?

Může se to jevit jako paradox, ale neurobiologem jsem se stal právě díky svému zájmu o zvířata. Už jako kluk jsem znal jména všech psů ve vesnici, kde jsem trávil prázdniny u prarodičů, a všechna zvířata ze statku jsem považoval za lidi, kteří prostě jen vypadají trochu jinak než já či mí rodiče. Zvířata některé lidi přirozeně a spontánně přitahují. Všiml jsem si toho také u své nejstarší dcery, když jí byly dva roky. Jednou v televizi uviděla hrozivě vypadajícího draka, ale vyřítila se k němu s otevřenou náručí.

Při laboratorní praxi jsem si začal uvědomovat, že i když většina mé práce spočívala ve výzkumu chování laboratorních myší, injekcemi a také tresty udělovanými v rámci procesu učení pokusná zvířata trpěla. Přistoupil jsem na to ve prospěch biologického a lékařského výzkumu a jeho využití pro člověka, ale navzdory tomuto racionálnímu přijetí jsem se po emoční stránce necítil dobře. Proto jsem se pustil do studia filosofie a začal jsem se zabývat tím, co je ve vědeckém výzkumu legitimní a za jakých podmínek.

Zájem o úctu ke zvířatům byl mnoha mým vědeckým kolegům samozřejmě zprvu podezřelý. Jeden z nich mě šokoval názorem, že s myšmi se musí zacházet „jako s kusy dřeva“. Od té doby se věci naštěstí trochu posunuly a argumenty ve prospěch úcty k laboratorním zvířatům dnes už můžeme říkat otevřeně. Před čtyřiceti lety byla situace mnohem těžší a několik článků jsem dokonce raději publikoval pod pseudonymem, aby mi moje názory na ochranu zvířat pokud možno neuškodily hned na počátku kariéry.

V jedné své knize říkáte, že jsme sice zvířata, nicméně „zvířata zvláštního typu“. V čem podle vás naše animalita spočívá a v čem jsme zvláštní?

Každé zvíře je zvláštní. Od Darwina víme, že z hlediska fyziologie se každý živočišný druh adaptoval svým specifickým způsobem tak, aby přežil. Rostliny jsou v adaptaci na autonomní život, k němuž potřebují pouze vzduch, půdu, vodu a slunce, mnohem úspěšnější než my. Bakteriím se zase daří přežít, protože se umějí rychle množit. Zato obratlovci se životu přizpůsobili hlavně tím, že rozvinuli svou mozkovou kapacitu, a pouze v tomto specifickém bodě se člověku, jenž disponuje supervýkonným a mimo jiné i velmi tvárným a „mladým“ mozkem, daří asi lépe než ostatním.

Je tato rozdílnost kvantitativní povahy, otázkou stupně? Bezpochyby ano. Náš mozek je mnohem výkonnější než mozek ostatních nejinteligentnějších obratlovců, jako jsou delfíni, sloni, havrani či šimpanzi. Hovoříme-li dnes u nejinteligentnějších zvířat o protoracionalitě a „znalostech“, neznamená to ještě, že jsou schopna pomocí abstrakce napodobovat svět kolem sebe, jako to umí člověk, který sám sebe ostatně nazval „homo sapiens“.

Nicméně vedle této kvantitativní odlišnosti lze vyzdvihnout i hlubší odlišnost kvalitativní povahy. Existují i jiná společenská zvířata než my, včetně těch, která své znalosti předávají svým potomkům. Žádný jiný živočišný druh si však na základě ústní tradice a následně i pomocí písma nevytváří „knihovny znalostí“, díky nimž se objem shromažďovaných vědomostí z generace na generaci čím dál více zvětšuje a díky nimž teď v jednadvacátém století dovedeme uskutečňovat věci, kterých naši předkové téhož druhu homo sapiens nebyli schopni, přestože disponovali týmž supermozkem jako my. Tato kumulace znalostí člověku dává kvalitativně odlišný „způsob života“, než jaký vedou naši zvířecí bratranci. A to má vedle pozitivních důsledků, například lékařských znalostí, i důsledky negativní – veškeré poznání v rukou drží bytost morálně slabá, která jej proto může zneužít k nejhorším účelům.

Co z toho vyplývá pro náš etický vztah k mimolidským zvířatům?

Větší moc a akceschopnost nám dává v principu i větší odpovědnost. Má­-li člověk velké nadání pro vědu, považuje sebe sama díky svému nepochybně výkonnému mozku i za tvora morálního. A bylo by více než žádoucí, aby svůj etický zájem neomezoval, jak tomu bylo doposud, pouze a především na příslušníky svého vlastního druhu, nýbrž aby do své etické reflexe zahrnul také zvířata a životní prostředí. Zvířata jsou citlivé bytosti, schopné cítit bolest a utrpení stejně jako člověk. V naší společnosti založené na zákonech a dalších normách by proto měla zvířata získat určitá práva, aby ani ti lidé, kteří je nemají v lásce, na nich nemohli páchat, cokoli je napadne. V praxi už určitá „zvířecí práva“ existují – jsou to ta opatření, která dávají právo zvířeti, aby nebylo bezdůvodně mučeno, a jedinci chráněného druhu na to, aby nebyl zabit. Taková práva by měla být podstatným způsobem rozšířena, zejména na divoce žijící zvířata, která – nepatří­-li právě mezi ohrožené druhy – nejsou ve většině zemí nijak chráněna. Všeobecná deklarace zvířecích práv nám z filosofického hlediska poskytuje základní vodítka, kudy by se taková legislativa zvířecích práv mohla ubírat.

Vaší doménou jsou zejména pokusy na zvířatech, tzv. farmakologie chování. Jste členem Státního výboru pro etickou reflexi pokusů na zvířatech [Comité National de Réflexion Ethique sur l’Expérimentation Animale], jehož úkolem je vnášet do tohoto typu experimentů etický rozměr.

Z hlediska všeobecných práv, která člověk zvířatům přiznává, představuje vědecký výzkum na zvířatech specifický problém. Jde o konflikt lidských práv na zlepšení kvality zdraví a života na základě pokroku v biologii a práv zvířat, aby netrpěla lidským zaviněním. Myslím si, že pokud jde o tak důležité věci, jako je lidské zdraví, má lidský druh – stejně jako každý jiný druh – nárok hájit především svá základní práva, byť na úkor těch zvířecích. Jasněji se to jeví, když jde o přímý konflikt. Setkáme-li se s hladovým tygrem, naše právo na život zde jistě odporuje právu tygra nasytit se naším masem. Totéž platí i v případě lidského pacienta napadeného parazitem. Na biomedicínský výzkum je podle mne nutno nazírat přesně touto optikou „základních práv“ na zdraví a život.

Je-li stěží myslitelné, aby byl vědecký výzkum na živých zvířatech v blízké době zrušen, je nutné na něj alespoň dohlížet a dávat vědcům vodítko, co mohou a nesmějí dělat. To je úkolem etických výborů, které by se měly řídit určitými základními principy, například Národní chartou etických zásad pro pokusy na zvířatech [La charte nationale portant sur l’éthique de l’expérimentation animale]. Vědcům a laboratornímu personálu chybí vzdělávání v oblasti etiky. Podle mě není zatím nikde ve světě na dostatečné úrovni.

Mají podle vás tyto výbory dostatečnou váhu na to, aby takové cíle mohly naplňovat? Nemůže zároveň implementace etického přístupu ke zvířatům omezit základní výzkum?

Pevně věřím, že naše výbory zakážou – nebo alespoň omezí – pokusy, které zvířatům působí nadměrné utrpení a jejichž efekt pro pokrok v biomedicínském poznání je mizivý. Ale ve většině případů zájem člověka převáží nad utrpením zvířat. Aby se to zlepšilo, je také potřeba rozvíjet všechny metody, které dodržují známé pravidlo „tří R“: redukci [reduction] pokusných zvířat, nahrazení [replacement] pokusů na živých zvířatech jinými typy experimentů vždy, kdy je to možné, a zjemnění [refinement] pokusů, aby nebyly tak bolestivé nebo aby zvířatům nebyly tak nepříjemné. Je potřeba lépe kontrolovat poskytovatele laboratorních zvířat, aby u nich zvířata mohla žít v co nejlepších podmínkách.

Ještě bych dodal, že zvyšování etické úrovně výzkumných laboratoří nelze oddělit od zlepšení etického postoje celé společnosti. Ve Francii například nesmíte zbytečně týrat ryby v laboratoři, zato vhodit živého pstruha do vařicí vody pro gastronomické účely je dovoleno.

Má se veřejnost podílet na debatách o směřování vědeckých disciplín manipulujících s živými organismy? Jak se z tohoto hlediska díváte na tzv. generální stavy [občanská fóra, na nichž se debatovalo o vědeckém využití lidských embryí, embryonálních kmenových buněk, transplantacích orgánů, asistovaném početí atd. – pozn. O. S.], které ve Francii probíhaly v roce 2009 při přípravě návrhu nového zákona o bioetice?

Problém se týká celé společnosti, a je tedy potřeba, aby se veřejnost na rozhodování podílela. Je však nutné, aby účastníci tohoto rozhodování byli dobře informováni o tom, co všechno je ve hře, například o lékařské problematice v rámci biologických věd. Něco podobného jako generální stavy z roku 2009 by jistě byl dobrý způsob, jak definovat současný stav věcí a jak zjistit, co si jednotlivé části populace opravdu přejí. Bohužel působení těchto generálních stavů – v Paříži jsem se v jejich rámci účastnil debaty o využití zvířat v biomedicíně – často skrytě narušují nátlakové skupiny, které uplatňují svůj vliv na státní úřady. Ve Francii jde třeba o silnou mysliveckou lobby či výrobce masa. Zásadní změnu ve směřování naší civilizace může přinést pouze důsledné vzdělávání mládeže v oblasti ekologie a etického přístupu ke zvířatům už od základní školy.

Jak hodnotíte informační a další kampaně vedené aktivisty, kteří se zasazují o lepší ochranu zvířat?

Vztahy mezi nejradikálnějšími aktivisty a vědeckou obcí jsou, alespoň ve Francii, velice špatné. První skupina démonizuje všechny, kdo se nestravují vegetariánsky, případně vegansky, a druhá skupina zase považuje aktivisty bojující proti rozvoji experimentální medicíny za podivné obskurantisty. Já, stejně jako někteří další vědci, kteří se zabývají ochranou zvířat, nezaujímám z filosofického hlediska ani jeden z těchto extrémních názorů. Pokládám je za velmi nešťastné. Myslím si, že status zvířat zlepšíme například tehdy, přesvědčíme-li lidi, že z dietetického a lékařského hlediska konzumují příliš mnoho masa (což je vědecky dokázáno), a jestliže následně všichni svou spotřebu masa sníží, dojde zároveň i k výrazné redukci otřesného systému velkochovů, včetně dalších problémů, které na ně navazují, a to jsou přeprava a porážka zvířat. Ochrana zvířat tak nesmírně získá, mnohem více, než když přesvědčíme jedno procento populace, aby se stalo vegetariány, což je jinak mimochodem postoj, který velice obdivuji.

Je jistě žádoucí, aby různé disciplíny – filosofie, etologie, neurobiologie, sociologie, medicína, psychologie, psychoanalýza – v oblasti našeho vztahu ke zvířatům spolupracovaly. Ale jak to udělat, aby se mezioborová debata neomezovala jen na pouhé seřazování, juxtapozici argumentů těchto jednotlivých disciplín, nýbrž aby tyto argumenty dokázala integrovat do jakési ucelené „mozaikové struktury“ konkrétně aplikované etiky?

Vidím, že zde s úspěchem používáte mou ústřední tezi o „mozaikové komplexitě“ [complexité en mosaïque], kterou jsem rozpracoval v několika svých knihách. Skutečně zastávám myšlenku, že v každé komplexní struktuře se nová forma nejprve utváří pomocí „juxtapozice“ jednotlivých entit, potom dochází k jejich „integraci“ do celkové struktury, v níž se původní entity stávají jejími částmi. Právě tehdy můžeme hovořit o „mozaice“: komplexní struktuře, která vznikla tímto způsobem a která svým jednotlivým částem ponechává určitou autonomii. Zároveň však přitom dospívá k harmonickému fungování celku. Samozřejmě že se takto utváří i etika, přičemž kombinuje materiál z různých disciplín, které zmiňujete, a dochází k mezioborové integraci. Taková mezioborová etika by skutečně mohla současný status zvířat konkrétně ovlivnit – ve všech oblastech, v nichž jsou zvířata „používána“.

Jako příklad bych rád uvedl práci mladé francouzské filosofky Corine Pelluchonové, která ve své knize Základy etiky vulnerability [Eléments pour une éthique de la vulnérabilité] transdisciplinárně propojila tři typy etiky zaměřené na člověka, zvířata a životní prostředí. Ty dnes z hlediska vědních disciplín spadají do dosti nespojitých oblastí: jednak je tu tradiční filosofie, v centru jejíhož zájmu je člověk; v souvislosti s biologií bolesti a s etologií se rozvíjí etika ochrany zvířat a na poznatcích z oblasti ekologie stavějí etické disciplíny, které řeší náš vztah k životnímu prostředí. „Etika vulnerability“, kterou navrhuje Pelluchonová, směřuje k propojení těchto oblastí, neboli – jak bych to řekl já – k vytvoření integrované a harmonické mozaiky těchto disciplín. Etika v jejím pojetí staví na takové koncepci „alterity“, podle níž se jakákoli zranitelná bytost musí stát předmětem naší odpovědnosti. Tímto způsobem autorka navazuje na Lévinasův zájem o lidskou alteritu a rozšiřuje jej o alteritu zvířecí, ba dokonce environmentální. Přitom však samozřejmě každé konstitutivní části této mozaiky ponechává určitou autonomii: zvířecí práva nejsou totéž co lidská práva či práva životního prostředí.

Neotevřelo by přidělení práv zvířatům dveře většímu respektu vůči naší vlastní animalitě? Nedůvěřujeme v mnoha ohledech současným biotechnologiím více než našim vlastním přirozeným fyziologickým procesům? Mám na mysli třeba nadměrnou medikalizaci porodu, aplikaci technik z intenzivních velkochovů na člověka – asistovanou reprodukci, náhradní mateřství apod.

Větší respekt ke zvířatům by především znamenal návrat k menšímu využívání technologických metod v našem vlastním životě. Nikoli náhodou má toto současné volání po větší úctě ke zvířatům blízko k tématům, kterými se zabývá politická ekologie v širším slova smyslu, mezi něž patří i větší návrat k přírodě a odklon od masivního využívání techniky. Abychom si rozuměli: nepopírám význam moderních technologií pro blaho člověka, ale myslím si, že je třeba jejich využívání sladit s potřebami, které coby živé bytosti máme, a příklad animality by nám k tomuto souladu mohl pomoci. A to nejen z hlediska fyziologického, nýbrž i emočně. Naše přirozená živočišná afektivita může lépe vést naše city a opětně nás naučit, jak lépe milovat.

Už jsem zmínil, že dějiny našeho rodu nejsou z hlediska morálky nijak oslnivé. Války a všelijaké hrůzy, které naši předkové napáchali, jsou ostudou našeho živočišného druhu. Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že respektování zvířecích práv by vedlo k potřebnému zlepšení vzájemné mezilidské morálky.