Ideologie a literatura

Eva Klíčová hodila článkem Kritéria lyrického věku v šestém čísle měsíčníku Host rukavici všem, kteří nesdílejí novokritickou představu vznešené autonomie a imanentního vývoje a snaží se uvažovat o literatuře ve společenském kontextu, nebo ještě hůř – v rámci levicově orientovaného přístupu ke správě věcí veřejných. Kritika „politické profilace“ Tvaru a A2 kupodivu přichází dlouho po řádném proprání sousloví „angažovaná literatura“, kterým je literární veřejnost už poněkud uondána. Rozhodli jsme se hozenou rukavici zvednout a přistoupit k tématu „ideologických kritérií literatury“ ještě z jiné strany. Konečně se totiž ozval jasný a vyhrocený názor, žádný shovívavý únik mimo pravidla hry, žádné položení krále, jímž se svůj podíl na diskusi pokoušel uzavřít Pavel Janoušek.

Co je to ideologie?

Je až trochu smutné, že stát v Česku na levici i v druhém desetiletí třetího tisíciletí znamená jen a pouze obhajovat bývalý totalitní režim. Podobně bychom podnikatele horujícího pro samospásnost trhu mohli nařknout, že se vlastně snaží udělat ze zaměstnanců nevolníky. Pokud jsme ovšem už byli v této pozici odhaleni, můžeme si dovolit zopakovat bez ostychu Antonia Gramsciho a připomenout, že pro nás, novodobé kádry, je ideologie ve světě i literatuře vždy přítomná, ať je panující společenský řád jakýkoli. Ideologie je před veškerou individuální zkušeností, tvoří její rámec, a co víc: otiskuje do nás své záměry ještě dříve, než si ji jsme vůbec schopni uvědomit. Ať už přístupu ke světu, pro nějž horujeme, říkáme Weltanschauung, doxa nebo právě ideologie, vždy ovlivňuje nejen kontext, ale samu podstatu toho, jak přistupujeme ke každodenní realitě. Literatura je v této situaci privilegovaným činitelem, který má moc „dělat věci slovy“, právě na základě toho, že mluvený či psaný jazyk je nejpropracovanějším systémem znaků, s nímž společnosti zacházejí. Vznikl jazyk jako aparát k dorozumění s ostatními, nebo z pouhé potřeby zvnějšnit pocit? Je opravdu tvorba tak jedinečným aktem génia, jak bychom si my, účastníci literárního provozu, přáli?

Je pozoruhodné, že to, čím se individuum v podobě literárního kritika či básníka staví proti ideologii, je právě „vlastní názor“. Ten patrně předpokládá podobu světa, v níž kontext složený z čtenářského publika, výchovy kánonem, střetu s knižním trhem či rodinným původem spisovatele může a musí být jednoduše uzávorkován. Jako by svébytnost vlastního názoru předpokládala naprosté odtržení od sociálního světa, který je ponechán jako pouhá materie pro spisovatelovo „vyřádění“. To se obhájci tvůrčího gesta umělcova opravdu nepoučili ze staré a podobně nekonečné debaty o tom, zda dějiny formuje spíš geniální jedinec s náhledem, který je přitažlivý i pro ostatní, nebo homogenní masa, která ze svého středu čas od času smršťováním hladkých svalů vyvrhne kohosi, kdo se za ni vysloví? Obojí přece vyjadřuje totéž – na gestu, jímž se vymezujeme proti světu, je toho vždy minimálně stejné procento všeobecně lidského jako výbojně božského.

Zrcadlené obavy

Oběma stranám jde „jakoby“ o stejnou věc – autenticitu uměleckého vyjádření, pravdivý vztah autorského díla ke skutečnosti, a tak se jejich obavy v sobě obdivuhodně přesně zrcadlí. Zatímco stranu „individuální“ ovládá pocit, že jakýkoliv externí požadavek škodí nejen literatuře, ale hlavně demokracii (což je vlastně vzhledem k uzávorkování sociálního kontextu literatury poněkud bizarní), strana „kolektivní“ se obává, že smrdí­-li básníkům lůza, bude to mít neblahé společenské následky. K tomu se nezbytně přidávají bolesti, které se objevují v jakékoli diskusi, především takzvaný mezigenerační rozdíl. Když Eva Klíčová varuje, že vyrostla „generace nebezpečná literatuře i sama sobě“ – kdo pro ni představuje onu generaci? Lidé narození po roce osmdesát? Devadesát? Chudáci, kteří v důsledku absence zkušenosti s dobou minulou, kterou už ale nikdy nemohou dohnat, a nemůžou se tedy pro svobodomyslný tábor stát skutečným partnerem v diskusi? Nebo o věk nejde a je to jen skupina bytostí, které odmítají přijmout svůj ryze individuální úděl a odpovědnost za své konání?

Představa povinných a závazných pravidel, kladená do úst těm, kteří obhajují podobu literatury, jež usiluje být v oboustranném (protože jinak to ani nelze) kontaktu se společností, ovšem může být obrácena chlupy dovnitř – i vyhýbat se čemusi se může stát pravidlem. I povinnost být výsostným individuem vede k nebezpečnému a znepokojujícímu zjednodušení světa. Strach, že chceme vymýtit „básníky, kteří si píšou pro hrstku sobě podobných“, je oprávněný. Hlásíme se totiž, zcela individuálně, o svá práva – tentokrát nikoli jen kritiků či teoretiků, ale především o práva čtenářů. Metafora literatury jako sluhy, která byla v diskusi nad angažovanou literaturou tu implicitně, tu explicitně přítomna, má i druhou stránku a Jaromír Typlt, který sám sebe v červencovém rozhovoru pro Deník Referendum považuje za „přísně vycvičeného sluhu“ samotné řeči, jehož úkolem je pochopit, co se po nás, asi formou jakéhosi božského vnuknutí, žádá, by mohl být analýzou sociální stránky jazyka nepříjemně zaskočen. Sloužit lze nejen totalitní ideologii, ale i vlastnímu egu, jak připomněl Adam Borzič v Tvaru. A co hůř: je velmi pravděpodobné, že služba vlastnímu egu znamená jen službu neuvědomované ideologii. Literatura je vždy politickým činitelem a i mlčení ke společenské situaci je politickým postojem, vyjádřením toho, o čem se nemluví, a tedy součástí nějakého myšlenkového a hodnotového systému.

Úloha literárního periodika

Kritika ideologické linie literárního časopisu v tomto kontextu přestává dávat smysl. Andrej Babiš či Zdeněk Bakala rozhodně nejsou žádnými filantropy, kteří se svými investicemi do mediálních „produktů“ snaží kultivovat český veřejný prostor. A kdyby přece, je to jen jistý způsob kultivace, za níž vždy číhá ideový záměr. Už jenom prohlášení „autor ukázal svůj cit pro jazyk“, „autor je básníkem“, „autor umí psát“ jsou ze své podstaty ideovým zvoláním. V českých literárních časopisech, kulturních rubrikách deníků a týdeníků můžeme nalézt stovky příkladů takových tvrzení, která bez kontextu, sama o sobě, nic neříkají. Obracejí se na komunitu čtenářů literatury a předjímají jejich znalosti, jejich zabydlenost v hodnotových měřítkách toho kterého periodika – počítají se situací, v níž jsou pronášena.

Nechceme tvrdit, že hodnotová měřítka, která určují přístup ke světu, jsou nutně nebezpečná. Jsou však nebezpečná tehdy, odívají­-li se do průsvitného hávu nezpochybnitelné danosti. Pokud se člověk prostřednictvím literatury snaží verbalizovat (a tím tedy učinit předmětem komunikace) subtilní emoce a životní zkušenost lidské bytosti, je stejně potřebné, aby se o zprávách z izolovaného a subjektivního světa vedla veřejná debata. Platformou pro ni jsou především literární časopisy a internetové servery. Smyslem existence těchto médií je vykonávat syntetickou práci, která přirozeně dotváří konstrukci kulturního dění. Nenachází­-li kritik širší významové a společenské souvislosti kritizovaného díla, nemůže takové dílo nikdy hrát žádnou roli ve společenském životě.

Nyní ovšem trochu střelby do vlastních řad. Jedním ze základních nedostatků současné kulturní levice je především fakt, že si za svůj hlavní cíl vytkla jen odhalování společenského kontextu tvorby a zamlčených předpokladů o podobě světa, bobtnajících pod povrchem krásných slov. Pouhé konstatování, že ideologie prostupuje vším, a je proto potřeba najít pozici, ze které je možné ji účinně napadat, subverzivně na ní parazitovat a oslabovat ji, vede k představě periodika, jehož jediným smyslem je varovat před mocí, manipulací a upozorňovat na samotný fakt, že literatura je také politikum. Pokud toto politikum v literatuře odhalíme, budeme lépe připravení kriticky čelit jeho vlivu a postupně se staneme svobodnějšími individui. Shrnuto a podtrženo: kulturní periodika se tak záměrně stavějí do pasivní a negativní role, čímž v podstatě uvolňují prostor svému ideovému soupeři, aby mohl nerušeně konstruovat, upevňovat a především reprodukovat svůj světonázor. Reprodukci, zcela zásadní proces pro etablování jistých ideových východisek ve společnosti, totiž není možné založit na půdě negativního vzdoru, ale pouze na afirmování alternativních návrhů společenské proměny, v našem případě tedy na konkurenčních předobrazech vymezujících funkci a význam literární tvorby ve společnosti. Práce kulturního periodika, které chce být konkurentem převládajícího ideologického systému, ztroskotává na tom, že se neustále pohybuje na území pouhé potenciality. Zviditelňuje tak svou vlastní ideologičnost, protože se neopírá o předpoklady, na nichž stojí svébytný výklad světa. Toto tvrzení nejviditelněji dokládá nedávné prohlášení Jana Jandourka na stránkách časopisu Reflex, že popírat tržní mechanismy je jako popírat gravitační zákony. Dokáže si snad někdo ze čtenářů představit, že by veřejným prostorem mohla bezostyšně kolovat teze, že zpochybňování existence třídního boje v kapitalistické společnosti je stejně absurdní jako říkat, že pes dělá mňau?

Jestliže dnešní literární teoretici slavnostně volají, že největším objevem literární vědy dvacátého století je poznání, že celá literatura je lež a psaní pouhou záležitostí stylizace, vezměme tedy jejich tvrzení vážně. Ano, literatura je umělý konstrukt, jímž se autorský subjekt vyjímá ze skutečnosti, aby v převleku fikce vypovídal o tom, čemu vlastně jsme si zvykli říkat skutečnost. Jejím základním výrazovým prostředkem je lež, díky níž komplikuje „přirozené“ vazby textu na aktuální realitu. Není to pak tedy naopak? Nepoukazuje literatura, spíše než na cokoli jiného, na problematický statut reality? Nedemonstruje lež fikce pouze lež reality? Nesnaží se nám spisovatelé, ti prolhaní šmejdi, ve skutečnosti říci, že to, co nás drtí a deptá, co vyvolává kulturní, národní a lidské spory a fanatismus, je ve skutečnosti hluboce zakořeněné přesvědčení lidí, že realitu zakládají jisté nezpochybnitelné fyzikální, biologické či náboženské axiomy, přičemž každý konkurenční názor pracuje s jinou sadou těchto předpokladů? Nestojí pak za to uvažovat o přehodnocení našeho negativního vnímání ideologie jako něčeho, co lidmi manipuluje a odvrací je od jejich přirozených tendencí? Ideologie by se pak jevila jako zcela esenciální prostředek, jímž člověk uvádí v pohyb vizi společenského soužití.

Úloha spisovatele

Jaká je v takto nahlíženém světě role umělce? Ilustrujme ji na půdě sporu o to, proč literatura ve společnosti ztrácí na důležitosti svého postavení. Slýcháme neustále z tábora kultivované inteligence, že zájem veřejnosti o kvalitní literaturu klesá. Pomiňme, že volající jsou sami garantem kvality, a tím tedy snižování zájmu o vysokou literaturu ve skutečnosti znamená také snižování jejich společenského statusu (potažmo snižování statusu kritiků těchto autorů), a zkusme se spíše podívat na to, co ve skutečnosti může být odklonem širokých mas od literárního umění. Nezájem veřejnosti o literaturu je podle nás především výsledkem nezájmu spisovatelů o společnost. Jako je uchýlení se k médiu jazyka výrazem snahy sdělit druhému nějakou svoji zkušenost, tak i čtenář čte pouze to, co mu přijde povědomé a co zasahuje do jeho života. Dnes se ovšem může zdát, že jediným blahosklonným ústupkem, který spisovatelé vstříc veřejnosti činí, je moment, v němž se ocitají tváří v tvář svému publiku během veřejného čtení. Ostatně samotný koncept veřejného čtení by bylo vhodné prozkoumat. Možná by se pak vyjevilo, že hlavním důvodem jejich existence je právě to, že literátům se zajídá jejich společenská izolace, ale na druhé straně tlak parnasistické minulosti nikdy nedopustí, aby se věnovali společenským problémům. Nemusíme po vzoru minulého režimu hned přetvářet a ideově vychovávat, stačí jen s potenciálním publikem skutečně mluvit. Ptáme se tedy: znamená proklamovaná autonomie literárního prostoru absenci jakéhokoli názoru? Nebo snad tato autonomie měla sloužit k tomu, aby se literární umění stalo nezbytnou kritickou instancí, v níž je možné používat nepřípustná prohlášení, aby se tak extrapolovaly nebezpečné společenské tendence, jak to ukázal třeba Boris Vian ve své próze Naplivu na vaše hroby? Není v případě, kdy umělec rezignuje na odhalování destruktivních aspektů společenského soužití, vzývání autonomie uměleckého prostoru stejně zbytečné jako lpění dnešních politiků na poslanecké imunitě? Legitimitu v tomto případě dle našeho názoru postrádá obojí.

Z druhé strany barikády se ozývá stejně otravný a iritující křik: „Čte se, to víte, že se čte, jenomže se nečte to, co vy označujete za kvalitní literaturu, ale spíše to, co vy označujete za brak.“ Červená knihovna, science fiction, fantasy, detektivky a thrillery jsou tím, o co je dnes zájem. Následuj hlas lidu, následuj trh a čtenář sám svou přízní vyřkne ortel nad tvým dílem. Tyto hlasy konstruují iluzi, v níž nabídka a poptávka vyjadřují údajné požadavky společnosti. Mít úspěch u čtenářů neznamená stát se hlasem lidu, ale mnohem spíše pozorně naslouchat potřebám knižního průmyslu. Pro spisovatele snad není nechutnější představy než odvozovat svou společenskou příslušnost od zákonitostí trhu. Zopakujme si však důležité poučky pozdního kapitalismu: Nezatížená a nepokřivená tržní soutěž v dnešním světě existuje pouze v hlavách zatvrzelých vyznavačů evangelia liberální mikroekonomie. Každý produkt potřebuje finanční kapitál, jímž by naopak poptávku stimuloval, a tím narušuje rovnost výchozích podmínek. Pokud není jasné, co konkrétně má označovat onen finanční kapitál, novodobí sociální inženýři trhu již vynalezli rozšířený a hojně užívaný termín marketing, kterým v literárním průmyslu můžeme tento finanční kapitál směle častovat.

Spisovatel levičák

Filosof Walter Benjamin ve svém eseji Autor jako producent dodnes nepřekonaně definuje hranici mezi takzvaným revolučním a buržoazním uměním. Neříká totiž, jak má spisovatel psát o okolní realitě, aby upozornil na nedostatečnosti, nepravosti a neplechy světa. Tvrdí, že skutečně revoluční spisovatel hledá místo literatury v procesu výroby. Onen marxistický teoretik, z nějž západní teorie chce udělat docela bystrého a vtipného glosátora první poloviny dvacátého století a okleštit jej od veškeré politické dimenze, totiž už tehdy moc dobře věděl, že místo kultury v marxistických teoriích je velmi nesamozřejmé. Co má být oním hledáním místa literatury ve výrobě? Takové hledání především předpokládá zastřešující ideu a cíl, k němuž směřuje snažení společnosti. Pokud spisovatel hledá své místo ve výrobě, musí takový cíl nutně mít. Nejen že jej musí mít, ale musí také najít cestu, jak k jeho realizaci přispět. To předpokládá jeho bytostnou starost o celek lidstva, o jeho budoucnost. Musí mít touhu se na tvoření této budoucnosti aktivně podílet. Z tohoto bryskního rozlišení trčícího v dějinách umění jako sloní kel v čvachtavém kompostu můžeme prohlásit, že takřka všichni dnešní spisovatelé jsou prototypem buržoazních umělců.

Kolik dnešních autorů projevuje ve své tvorbě vůbec zájem o vnější svět? A kolik z těch, kteří věnují svou pozornost vnějšímu světu, se zaměřuje na současnost? Nejčastějšími tématy českých próz jsou „rudý teror“, nechutný odsun Němců a druhá světová válka. Otřepaným klišé: po bitvě je každý generál. Jak krásné je přebírat se v horách mrtvol a hledat onoho nacistického, komunistického či českého záporáka, kterému v lepším případě navlékneme trochu postmoderní háv, aby nebylo vše sprostě černobílé. Brodíme se stokou minulosti, abychom nemuseli myslet na přítomnost, která je pro člověka bez hlubšího zájmu o společnost nepochopitelná a matoucí. Přitom neexistuje lepší příklad literáta tohoto typu, než je dramatik Václav Havel. Vynález ptydepe, které se později stalo synonymem pro vyprázdněný jazyk státního aparátu, v divadelní hře Vyrozumění byl snad až předčasným dokladem toho, jak se funkční a legitimní slovník vládnoucí garnitury může propadnout do zcela absurdní, směšné a nevěrohodné mutace. Nemohl by snad někdo z dnešních spisovatelů sepsat Flexibilní slovník éry konkurenceschopnosti, který by provedl audit všech odkloněných slov? Kde jsou autoři, kteří si vezmou na paškál současný slovník a ideologické fráze? Kde jsou básníci vysmívající se flexibilitě, svobodě, humanitě jako termínům, které, ač tradičně obdařené kladnými hodnotovými znaménky, ztratily zcela svůj význam a manipuluje se jimi ve zcela vyprázdněných kontextech?

Už samotným „ozvláštňujícím efektem“ psaní se formuje nový jazyk, který je přiléhavější současnosti: tento estetický, mesiášský a uměleckocentrický projekt poststrukturalismu má přes všechny námitky zdravé jádro. Nově konstruovaný jazyk může rozšiřovat samotné meze myšlení a otevírat tak prostor pro nové konstruování společnosti. Tato nezastupitelná funkce umění je jedním z jeho stěžejních úkolů. Ještě důležitější se však zdá být ta dimenze literární tvorby, v níž prostřednictvím literárních postav, jejich gest a hodnot, které reprezentují, může mít literatura vliv na naše vědomí spravedlnosti, morálky. Tato dimenze psaného je trestuhodně opomíjena. Sama o sobě sice nepřináší žádný příspěvek k debatě o povaze literárních textů, ale může být zdrojem jejich nové společenské funkce.

Ani kritika nestačí

Ani dnešní tábor na levici se zrovna nerozplývá nad budovatelským románem a mozaikami osvobozujících rudoarmějců. A opravdu nás nepálí dobré bydlo – vadí nám přesně to, že pokud jakýkoli ideologický systém necháme působit jen tak, sám pro sebe, povede nás do pekel, ať už jde o reálný socialismus či neoliberální kapitalismus, literární kritiku odstřiženou od společenského kontextu nebo účelovou propagaci jednoho vidění světa. Ale ani negativní kritika a vymezování se vůči panujícímu názoru nestačí. Pokud nebudeme stát za svébytnou představou o světě a literatuře, která je v něm co platná, budeme přímo zodpovědní za stagnaci a úpadek světa i literatury. Jedinou cestou je přestat se opájet nabytou tvůrčí svobodou a začít zase pokorně naslouchat ostatním, nesloužit jen sám sobě či hlasu shůry, talent brát jako závazek (vida, kde lze ještě najít individuální odpovědnost), ne jako možnost, jak se povyšovat. Literatura by měla být vyslyšením hlasu umlčovaných, a nikoli kultem neuvědomovaně neindividuální zkušenosti. Ať už jde o otázky individua, literatury nebo veřejný prostor, v pojmu kapitalismus žádné „socio-“, ale hlavně ani „homo-“ nehledejme. Pokud budeme před skutečností zavírat oči i v prostoru literatury, který je vůči trhu stále ještě vcelku autonomní, odkud má pak potřebná kritika společenského systému, do nějž jsme byli řízením osudu dostrkáni, přijít?