Co je soukromí?

Když dnes hovoříme po telefonu, ­obvykle víme s kým. Neuvědomujeme si ale, že informace z naší komunikace může získávat i někdo další – a nemusí jít přímo o odposlech hovoru. Všichni telefonní operátoři shromažďují takzvané provozní a lokalizační údaje, informace o tom, s kým a jak dlouho jsme hovořili nebo kde jsme v té době byli. K nim má přístup řada státních orgánů, ale všichni tři velcí mobilní operátoři si v námi odsouhlasených obchodních podmínkách vymínili, že je mohou používat třeba i k marketingovým účelům. K tomu je třeba připočíst informace získávané řadou mobilních aplikací, kterých užíváme ve svém smartphonu. Některé aplikace sledují doslova vše, co se s mobilním přístrojem děje. Další tok informací o nás plyne přes internetové připojení. Vyhledávané stránky a hesla vypovídají o našich preferencích a zájmech ve všech oblastech života, od těch veřejných až po ty nejintimnější. Představa, že rozhodujeme o tom, kdo naše osobní informace umístěné na internet bude využívat, je mnohdy iluzorní už jen proto, že za služby poskytované na internetu zpravidla neplatíme svými penězi, ale zapojením do toku informací.

Není se čeho bát?

Cestami k našemu soukromí však nejsou jen nové způsoby komunikace, ale i řada dalších vynálezů. Při cestě k lékaři jste ve městě na každém kroku sledováni kamerami, které už nemusí jen nahrávat obraz, ale mohou třeba i rozeznávat tváře nebo detekovat předem nadefinované „podivné“ chování. Cestou vy­­užíváte platební karty nebo jízdenky ve formě čipových karet, které uchovávají informaci o tom, kde jste co platili nebo kam a kdy jste cestovali. Lékař po vyšetření odesílá údaje o vašem zdravotním stavu do centrálních zdravotních registrů, kde se budou uchovávat desítky let a kdosi je bude propojovat s údaji z dalších státních registrů. Mezitím dodavatel proudu sleduje vaši domácnost díky inteligentním elektroměrům. Ví nejen, jaké spotřebiče jsou zapnuty, ale díky srovnání zjistí například i to, jaké pořady v televizi sledujete. Správci autorských práv na dálku spustí kameru ve vaší televizi a automaticky spočítají, kolik z vašich dětí se dívá na placenou pohádku, a podle toho vám vyměří poplatek za užití autorských práv. A k tomu všemu během celého dne všude trousíte buňky se svou DNA. Kdokoli si může vzít váš vlas nebo třeba vámi nakousnutou sušenku, dát je na jakékoli místo činu a pokud budete mít svůj genetický profil v policejní databázi, máte téměř jistotu, že si při stávajícím uhranutí policistů a soudců neomylností testů DNA vše pěkně odsedíte. Nebo snad můžete vysvětlit, jak se mohla vámi nakousnutá sušenka dostat na místo činu, když jste tam, jak říkáte, nikdy nebyli?

„Kdo nic špatného nedělá, nemá se čeho bát,“ tak zní argument, s nímž se lze setkat v řadě obměn opakovaně a stále dokola. Tento argument ovšem vychází z premisy, že ti, kdo nás sledují a informace o nás shromažďují, mají jen dobré úmysly a jejich nejvyšším zájmem je naše dobro a bezpečnost. Usuzovat na úmysly je ale poněkud předčasné, když často ani nevíme, kdo informace o nás má, nebo si dokonce myslíme, že jsou naším nejhlubším tajemstvím, o němž netuší nic ani domovnice. Informace jsou stále cennější výhodou. Kdo jimi vládne, má moc nad ostatními. S přibýváním informací se mocenské váhy vychylují a sledovaní lidé se stále intenzivněji disciplinují, neboť stále častěji následuje trest. Nakonec už je disciplinace sledovaných dovedena k takové dokonalosti, že pouhá hrozba odhalení nepravosti je sama o sobě dostatečnou zárukou žádoucího chování. Ocitáme se v proskleném Benthamově Panopticonu, v ideálně navrženém vězení, kde místa hlídačů zaujímá strach.

Kdo o mně ví?

Od této situace nás dnes nedělí nedostatek informací o našem soukromí, ale roztříštěnost jejich držitelů a často i jejich neschopnost se s informačním bohatstvím, které se k nim hrne, vypořádat a rozumně informace utřídit a využít. Skutečně zajímavé informační soubory přináší propojování zdánlivě nevinných informací z různých zdrojů, případně jejich spojování s dalšími údaji o lidech, s nimiž se setkáváme nebo spolupracujeme. Tento dataminig je nejperspektivnější cestou, jak řadu banálních informací zhodnotit a využít. Právě snaha o možnost propojování informací napříč jednotlivými službami byla trendem při změnách obchodních podmínek velkých poskytovatelů služeb na internetu v uplynulém roce. Stejně tak vlády usilují s odvoláním na boj proti terorismu, pirátství či dětské pornografii o větší výměnu informací se soukromým sektorem při snaze získat kontrolu nad internetem.

Co tedy proti hrozícímu Panopticonu dělat? Především je nutné, aby lidé nepřistoupili na tvrzení zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, že soukromí v dnešní době už neexistuje. Soukromí je sice stále vzácnější surovinou, ale o to je tato surovina cennější a má smysl ji vyhledávat. Je potřeba se ptát, kdo a jaké informace o mně má, proč je potřebuje a co by se stalo, kdybych mu je odepřel. To, že tato snaha je při dostatečné důslednosti často úspěšná, dokazuje i případ rakouského studenta Maxe Schremse, který se obrátil na Facebook a díky své vytrvalosti nakonec získal tisíce stran informací o své osobě z firemních databází. Když si o své provozní a lokalizační údaje uchovávané telefonním operátorem pro potřeby policie zažádal německý poslanec Malte Spitz, vznikla z toho pěkná mapka jeho pohybu po Německu za posledního půl roku. Mít možnost získat informace o tom, kdo a jaké údaje o mně má a co s nimi dělá, je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak vychylovat zpět pomyslné informační mocenské váhy. Neméně důležitá je pak podpora alternativ, snaha o decentralizovaná zpracování údajů, technické překážky jejich propojování. Vůbec nejdůležitější je ale nerezignovat na právo na soukromí, protože právě právo být sám, jak zní asi nejhezčí definice práva na soukromí, je důležitým zdrojem svobody.

Autor je právník, působí v nevládní organizaci na ochranu lidských práv Iuridicum Remedium.