Jak kultivovat instituci

S rozhovorem jsem váhal kvůli situaci po odvolání ministryně Hanákové a příchodu Jiřího Balvína. Vaše volba však nakonec zpochybněna nebyla. Jak hodnotíte situaci, kdy může ministr bez zásadního důvodu odvolat ředitele Národní galerie?

Je to samozřejmě špatně. Není přijatelné, aby politika tímto způsobem intervenovala do odborných institucí. Nejvhodnějším řešením je transformace příspěvkových organizací na instituce veřejné služby, o čemž se v Česku hovoří již od devadesátých let. Musíme ale konečně přestat mluvit a podniknout konkrétní kroky, které tuto změnu nastolí. Veřejnoprávní instituce mají jasný systém řízení se správní radou, která dokáže eliminovat nahodilé a nekoncepční zásahy do řízení a činnosti odborných organizací.

Současný systém příspěvkových organizací má však další limity, kromě jiných i ekonomické povahy, projevující se například v omezených možnostech odměňování zaměstnanců. Předepisované tarifní platy neposkytují dostatečný prostor pro motivaci a prakticky brání tomu, aby mimořádný pracovní výkon byl odpovídajícím způsobem finančně hodnocen.

Když jsme u těch zaměstnanců: během posledního roku nastoupili noví ředitelé do Galerie hlavního města Prahy i do Moravské galerie. Oba se setkali s určitou vlnou nevole od řadových pracovníků, někdy ještě podporovanou reakcemi zvenčí. Podobná odezva doprovází i vaše jmenování.

Situace ve sbírkových institucích je velmi specifická. Působí tam lidé, kteří své povolání mají rádi, nemají z toho ale žádné velké materiální výhody, jsou špatně placeni. Možná o to více však do své práce investují citově. Jakákoli výměna ve vedení jejich instituce je pak vnímána jako stav ohrožení a doprovázena značným neklidem. S tím se musí počítat. I když se reálie v každé galerii liší, těmto obranným reakcím je společná snaha zachovat status quo, který pro zaměstnance představuje záruku, že nepřijdou o své pozice a tolik zdůrazňovaný „klid pro práci“. Každá změna na vedoucím postu s sebou přináší změny uvnitř instituce, to je logické. Ty ale přece nejsou vedeny snahou uškodit zaměstnancům. Spíše naopak. A co se týká zmíněných galerií, jejich současný vývoj jen dokazuje, že se negativní prognózy nenaplnily, novému vedení se podařilo zaměstnance uklidnit a znovu motivovat.

Jak vnímáte současný stav Národní galerie a změny, které se tam odehrávaly v posledním desetiletí? Co se vám líbí a s čím se neztotožňujete?

V některých objektech Národní galerie jsem nebyl pěknou řádku let. Když je dnes navštěvuji, jsem mnohdy jejich stavem překvapen, ba někdy mě doslova přepadá smutek. Podívejte se třeba na palác Kinských nebo Veletržní palác – obrovský potenciál těchto domů není vůbec využit! A přitom jde o významné architektonické památky v exponovaných lokalitách. Návštěvníka ale nejspíše zaujmou svou prázdnotou. Hodně postrádám i estetickou kultivovanost prostředí. Národní galerie přece musí jít příkladem v tom, jak zacházet s vnitřním i vnějším prostorem, je normotvornou institucí v otázkách vizuální prezentace. Pokud chcete navštívit palác Kinských, musíte se hned v průjezdu vyhnout stojanům s informací o aktuální ceně piva v přilehlém Sportbaru a reklamou na akvárium sladkovodních ryb. Nemám skutečně nic proti rybám, nicméně v paláci Kinských bych přece jenom očekával jinou nabídku.

Při debatách o změnách v Národní galerii slýcháme, že jde především o „sbírkotvornou instituci“ a na nic dalšího nejsou peníze. Tím diskuse o proměnách galerie většinou končí. Jako by bylo jedno, jestli se na díla do galerie vůbec chodí někdo dívat nebo zda vůbec umění ještě hraje nějakou roli v našem životě.

Pro Národní galerii a sbírkové instituce obecně je shromažďování a prezentování uměleckých děl naprostou samozřejmostí. To je, jako bychom se bavili o tom, že dům musí mít střechu a stěny, aby do něj nepršelo. Musí mít ale také nějaký obsah. A ten musí být srozumitelný a atraktivní, protože jenom to opravňuje existenci onoho domu. Galerie má zajímavé sbírky, využívá pozoruhodné historické objekty v centru Prahy. To, co mi chybí, je ale ofenzivní a kreativní komunikace s veřejností. Chybí například výraznější propojení jinak kvalitních lektorských programů s ostatními segmenty PR a marketingu, postrádám prostě koncentrovanou práci na image galerie. V objektech Národní galerie dnes sotva najdeme útulnou kavárnu, běžný návštěvník nebude nijak unesen ani úrovní galerijních obchodů a o tom, že galerie má pozoruhodnou knihovnu ve Šternberském paláci, ví jen odborná veřejnost. Neexistují čítárny, dětské koutky se krčí v odlehlých prostorách, schází velkorysejší zázemí pro edukativní a zážitkové programy. Národní galerie se musí stát otevřenou a přátelskou institucí, což nepovažuji za frázi. Současné muzejní instituce už zdaleka nejsou pouze místy, kde se vystavují obrazy. Proměnily se v široké komunikační platformy pro všechny věkové kategorie. Stávají se místy, kam se chodí i na koncerty, divadelní představení či klubové filmy. K tomuto pojetí se musí mnohem jasněji přihlásit i Národní galerie.

Nenamítne hned každý, že na to nejsou peníze?

To je argument, který slyšíme pořád. Ano, galerie je ve srovnání s podobnými institucemi v zahraničí podfinancovaná. Samozřejmě, všechno stojí peníze, ale ne všechno záleží pouze na nich. Někdy stačí dobrý nápad, který dokáže tým angažovaných lidí realizovat. A pokud jde o financování, už nyní se mi ozývají významní partneři, kteří mají zájem o spolupráci. Ukazuje se tak, že jsou lidé, kteří očekávají zásadní změny, a jsou také ochotni se na nich podílet. To ale neznamená, že by stát neměl zásadně změnit přístup k financování kulturních institucí. I o tom hovořím se státní administrativou a politickou reprezentací.

Jaká bude výstavní dramaturgie pod vaším vedením? Máme očekávat nákladné výstavy, předpokládané vašimi kritiky?

Každý ředitel si vždy vytváří tým svých nejbližších spolupracovníků, který poskládá jak z lidí, kteří již v instituci pracují, tak z nově přizvaných. To udělám také. Z hlediska programového se domnívám, že Národní galerie potřebuje „otevřít okna“. Významné fenomény českých dějin umění je zapotřebí propojovat a srovnávat se zahraničím. Tak například klíčové osobnosti českého umění budeme představovat ve středoevropských a evropských souvislostech, a ne jen jako součást českého prostoru. Proto bude zapotřebí mobilizovat přední badatele nejen z Česka, ale z celého světa. Dramaturgické těžiště bude spočívat nejen v tradici starých mistrů, v 19. století a klasické moderně počátku 20. století, velký důraz budeme klást i na současnou tvorbu. Výstavní strategie Národní galerie se bude muset řídit dvěma směry. Tím prvním budou klasické typy badatelsky pečlivě připravených výstav, jejichž realizace může trvat i několik let. Za druhé bude třeba mít paralelní výstavní linii, která bude schopna spontánně reagovat na nejsoučasnější umělecké trendy a prezentovat aktuální umělce.

Současnou Národní galerii asi nelze srovnávat s obdobnými institucemi třeba v Berlíně nebo ve Vídni. Mohl byste ji ale srovnat se situací Slovenské národní galerie nebo Moravské galerie. Obě do jisté míry dokázaly přilákat návštěvníky a prezentovat galerii novými způsoby.

Souhlasím. To, co se daří Alexandře Kusé ve Slovenské národní galerii, je pozoruhodné. Pracuje s mladým týmem, který se snaží vystupovat i mimo instituci a oslovovat aktivně veřejnost. Také tímto způsobem lze dát ostatně politikům najevo, že podobné sbírkové instituce jsou pro společnost naprosto nepostradatelné. Jsou to přece místa, která spoluvytvářejí paměť národa i tím, že podporují jeho současnou výtvarnou kulturu. Proto je pro ně životně důležitá například systémová podpora akvizičních programů. Galerie musí sbírat aktuální umění, jehož prostřednictvím naši dobu mapuje a uchovává její stopy budoucím generacím.

Dosud ne zcela obvyklé přístupy zvolilo i nové vedení Moravské galerie, které si je vědomo slabé návštěvnosti dlouhodobých expozic a snaží se tento problém řešit volným vstupným či zpřístupňováním prostor dosud uzavřených veřejnosti. A je vlastně jedno, zda návštěvníci přijdou na kávu nebo na výstavu. Smysl totiž muzea dávají tehdy, mají­-li návštěvníky.

Slovenská národní galerie i Moravská galerie zkoušejí nabízet volný vstup, i když zatím v omezené míře. V několika evropských galeriích se však jedná o dlouholetou praxi. Nezasloužili by si i naši občané chodit do své Národní galerie zdarma?

Myslím si, že je to skutečně důležité. Zásadně se tím změní vztah veřejnosti ke galerii. Dobrovolné vstupné nám umožňuje zajít se podívat na „svého“ van Gogha nebo „svého“ Muncha, aniž bychom museli uvažovat, zda si za cenu vstupného raději nekoupíme jídlo na víkend. O příjmy ze vstupného pak bude rozpočet galerie chudší, není ale možné vše redukovat pouze na monetární schéma. Všechna veřejná muzea ve Velké Británii a Spojených státech fungují na základě dobrovolného vstupného. Tam si totiž politická reprezentace už dávno uvědomila, že investice do občanů, do jejich vzdělávání a kultivovanosti se v dlouhodobém horizontu vždy vyplácí. Kontakt s uměním osvobozuje, učí nás poznávat jiné kultury a návyky. Jedině tak dokážeme vytvořit otevřenou a morální společnost, stavějící na principech vzájemného pochopení a mezilidské tolerance.