Registrujeme s úžasem, že v mokřinách pražského literaturního rybníka hemží se pokusy o vyvolání jakéhosi neo-skandálu à la Ivan Goll fackující v roce 1928 v divadle André Bretona kvůli patentu na slovo surrealismus nebo André Breton fackující na ulici v roce 1935 Ilju Erenburga pro jeho fundovaný názor, že jediný smysl surrealismu je pederastie. Anebo – abychom se nemuseli věčně nedůstojně opičit po cizích – dovolím si ocitovat z pamětí Jiřího Karáska ze Lvovic:
„Šli jsme s Procházkou po tehdejší Ferdinandské třídě, když jsme se setkali s Jaroslavem Kvapilem, jenž promenoval ve společnosti dr. Jiřího Gutha a básníka Otakara Auředníčka. Náhle se oddělil Kvapil od svých průvodců, přistoupil k Arnoštu Procházkovi a otázal se ho: ,Jste Arnošt Procházka?‘ Procházka odvětil stručně: ,Ano. Čeho si přejete?‘ Kvapil se ptal dále: ,Psal jste v posledních Literárních listech tu glosu o Vrchlickém?‘ Procházka přisvědčil a já, očekávaje nějakou literární kontroverzi mezi nimi, abych je nerušil, šel jsem klidně dále. Vtom přichvátal za mnou Arnošt Procházka a řekl mi velmi rozrušen: ,Kvapil mne udeřil do tváře.‘ Já jsem se ho ptal pobouřen: ,Jest to pravda? A co jsi dělal?‘ Procházka odvětil již klidněji: ,Udeřil jsem také Kvapila do tváře.‘ Z této aféry byla vzápětí celá nechutná štvanice. Procházka byl skandalizován.“
To byl tedy tehdy případ! Uplynulo mizerných sto let a už je to tady zas: dva mladí muži (literát Schejbal a dosud neidentifikovaný „třetí vzadu“) za slovní asistence literáta Kubíčka demonstrativně veřejně nafackovali třetímu literátu (Typlt), neb nesdílejí a kritizují jeho názory na Umění. Exekuci doprovovázeli výkřiky: „Kdo bude dělat umění, tomu dá dada přes držku.“
V sítích facebooku a přilehlých polích zdvihla se vlna bdělé morální štvanice – nejde však jen o odsudek činu samotného, nikoli o degradaci jeho aktérů, ale především o demaskování jeho údajných ideových původců(ne tak dávno se jim říkávalo krásným českým slovem štváči), již jsou voláni k odpovědnosti. Jako hlavní inspirující a ideové semeniště SA-bolševických manýrů (ta srovnání opravdu, bez ironie padla!) byl shodně označen časopis (S)A2, jmenovitě autoři Bělíček, Svobodová, Slačálek ad.
Soudím, že facebooková ideová policie, jež skutečně (!) už volá po policejní a soudní represi vůči pseudodada fack-ovačům, je na špatné stopě.
Před časem jsem odpovídal v rozhovoru s Petrem Štenglem pro DA na otázku, týkající se shodou okolností dvou aktérů incidentu (Kubíčka a Typlta) takto:
„Pokud se ovšem nepletu, onen generační motiv vnesl do diskuse Typlt (jehož mám jinak rád a respektuju ho!), když někde napsal, že ti blbci nevědí, o čem mluví, a že svoboda je jednou svoboda a reálsocialismus byl hnus a že volaj po novým Štollovi atd. Na to mu odpovídá ten druhej krotkej divočák, mně jinak zcela neznámej Kubíček:
Jaromíre, k tvému poněkolikáté opakovanému tvrzení, že chci nadřadit funkci apelativní estetické: nic takového jsem nikdy neřekl. Řekl jsem, že umění si uzurpuje estetickou funkci pro sebe. Nejde o potlačení estetické funkce, ale o pravý opak: o její totální rozšíření. A nejde vlastně o zrušení umění, ale o zrušení instituce umění, což znamená jeho osvobození. Instituce je vězení. Instituce umění je vězením pro umění. Vylamme mříže! Otevřme dveře!
Jeden se nestačí divit. Kde a hlavně kdy to žijeme? Ví takovej Kubakubikula něco o dadaismu, že za devaterými vrškami žil byl nějakej André Breton? Nedejbože Teige, Effenberger? Co je třeba kde vylamovat, jaký posraný instituce, jaký pořád dokola generace jakejch husákovejch nebo havlovejch nebo já nevím kardináltomáškovejch dětí? Co je to za blbosti po tom všem, co se od 20. let minulýho století vylámalo vylomenin a jednou estetických podruhý antiestetických zubů? (...) Pokud by si tihleti malí těsnohlídci přáli návrat socrealistickejch pseudokánonů, totalit a diktatur a takovejch vymožeností, tak nejsou nezkušený, generačně limitovaný, nezažili chudáci bulíci TOCOMY atd., nýbrž jsou prostě a jednoduše blbí. Ale voni to ani nechtěj, to je jen ta stále zelená krasodušská lartpourlartistická obsese, jíž jaksi trpí i jinak soudnej Jaromír T. Voni chtěj kritizovat poměry. (...) No, popravdě, nemusej! Ale můžou.“
Nu a tak tedy nyní zcela logicky (po zákonu o vyloučeném třetím) dovozuji, že dotyčný bohemista-absolvent-literát se zastyděl, zavřel se do knihovny, přečetl si něco o dadaismu a posléze – nepochopiv, že včera už bylo – vyrazil „na Typlta“. Při vší skromnosti se tedy hlásím k odpovědnosti za ideovou inspiraci, kterou jsem mladému muži poskytl, a doufám, že nadále nebudu pokořujícím způsobem opomíjen ideovou policií, jež postupuje dle starého dobrého bolševického přesvědčení, že děti mají pykat za své rodiče a taktéž rodiče ze sebe nesmyjí viny svých zvlčilých potomků. A že bez Voltaira a Diderota by se Robespierre a Saint-Just v poklidu věnovali advokacii, a mohli jsme se mít dodnes dobře. (Tím ovšem – aby bylo jasno! – nepřirovnávám ty dva zdejší vyjevence k oněm slavným, vlastními dětmi zaživa sežraným mužům.)
Člověk by nad takovými naivně, ba trapně exhibujícími anachroniky mávl rukou a poslal je prostě a jednoduše tam, kde až dosud neumětelsky prodlévali, totiž do prdele. Ale čtete-li reakce na facebooku, či dokonce i v Lidových novinách, jež požadují exemplární trest a zatnutí dle nich hrozivě „fašizujícího projevu“ „u samýho pytlíka“ jeho inspirátorů, nestačíte se divit, a dojde vám, že se těmto z ulity čirého hovadismu vykukleným pseudodadaistům skutečně povedlo, co by jeden nevěřil: popřít slavný Bretonův historický axiom z roku 1945: „Skandál je mrtev.“
A tak voláme i my, bijíce se v prsa na poplach: „Smrt fašistům, Gollovi, Bretonovi a hlavně tý svini Jaroslavu Kvapilovi! Ubohá! Bledá! Běda!“
Popravdě, nebejt to komický, bylo by to smutný! A nebejt to smutný, bylo by to komický. „Měšťákujte šokáka!“ Skandál je zombie.
Dlužno dodat, že osočení semeništní ideoví otcové se od obmyšlené facko-akce dosti ironicky výmluvně distancovali.