Nikola Čulík
Život a dílo
Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 9. 1. – 24. 2. 2013
Jedna dobrá a jedna špatná zpráva. Dobrá: když nevíte, co s baťohem a bundou, nezoufejte – nejlepší je šoupnout je pod stůl se skicákama nebo pod peřinu autorovy postýlky v první výstavní místnosti a buďte si jisti, že budou na nejbezpečnějším místě na celém Staromáku. Špatná: blbějším návštěvníkům se může stát, že si nevšimnou schodů vedoucích do největšího výstavního sálu, a to navzdory tomu, že v ruce drží u vstupu rozdávaný autorský „návod pro blbý“. A tak se v první místnosti zálibně přehrabují v bordelu, všímají si každé maličkosti, jaké prášky autor bere a kdy, zkoumají vzkazy v psacím stroji, soudní rozhodnutí ve věci internace v blázinci, prohlížejí si mikrovlnku značky Arbeit macht frei a podobně. Jako by to nestačilo, jdou si ještě sednout do promítací místnosti, kde dlouho čučí na obrazovku – není na ní nic vidět, hlasům není rozumět, ale naštěstí tam někoho napadlo přidat titulky. Říkají si, to je ale krásná malá výstava, někdo se prostě umí vyjádřit stručně. Když se ale pořádně, poněkolikáté, podívají do návodu pro blbý, něco jim nehraje a jdou se ještě jednou rozhlédnout kolem. Co nevidí? Schody do místnosti, která je oblepená desítkami drobných kreseb. Ano, jsou to přesně ty skvělé do prostoru rozvěšené obrázky, kombinující kresbu a text, kvůli kterým mají Nikolu Čulíka tak rádi, kvůli kterým na výstavu přišli a které si všechny ani nestihnou prohlédnout, protože se za čtvrt hodiny zavírá. Ale co, tahle recenze jde už taky přes limit a „zastávka je ve svitu slunce poblitá“.
Johan Holzel
One on One
Kunstwerke, Berlín, 18. 11. 2012 – 17. 02. 2013
Kurátorka Susanne Pfefferová přišla na zajímavý způsob, kterak zintenzivnit kontakt s uměleckým dílem, zdůraznit odtržení od běžného zautomatizovaného vnímání, jež je vlastní estetickému prožitku. Pokud se jí podařilo poskytnout divákům výjimečný zážitek, nezpůsobil to samotný výběr děl, nýbrž způsob jejich prezentace. Pfefferová výstavní prostor rozdělila do buněk, do nichž jednotliví umělci umístili své práce. Do těchto mikrogalerií pak mají diváci přístup pouze po jednom a skutečnost, že je jimi kabina momentálně okupována, a že tedy nemají být rušeni, dávají najevo zavěšením cedule na kliku. Setkání s každým dílem, ať už se jedná o performance, instalaci nebo fotografii, se odehrává o samotě v uzavřeném prostoru. Výsledkem je mnohem intenzivnější konfrontace, než je tomu obvykle. Zcela nezajímavé práce, které by na skupinové výstavě zapadly, jako například zapnutá prázdná lednice, navozují až filmově stísňující atmosféru: samota v otlučeném prostoru s hučící lednicí. Nejsilnější jsou samozřejmě ta díla, která s momentem divákovy samoty a zranitelnosti přímo pracují. Vymítaný duch spektáklu se však vrací jako symptom. Ve frontách před obsazenými kabinkami si člověk připadá, jako kdyby čekal na atrakci v zábavním parku. Výstavu lze chápat jako odkaz na tradici avantgardních experimentů útočících na odcizené vnímání, avšak v tomto případě není možné rozlišit strategie, které mají za cíl přinést autentický prožitek, od manipulativních metod kulturního průmyslu.
Tereza Stejskalová
William Shakespeare
Troilus a Kressida
Národní divadlo, Praha, premiéra 6. 12. 2012
Jen zřídka se v české kultuře objeví divadelní událost, která stojí za zmínku téměř všem médiím. Právě s takovou nedávno vyrukovalo Národní divadlo, když na repertoár zařadilo hru Troilus a Kressida. Toto Shakespearovo drama zde totiž bylo uvedeno úplně poprvé. A když se podařilo k režii povolat Davida Radoka, který ještě navíc prožívá svůj režijní debut ve zdejší činohře, o senzaci bylo postaráno. Jenže inscenaci opravdu chválit nelze. Ironií je, že se kamenem úrazu stal i jeden z faktů, které měly být lákadlem. David Radok je totiž především vynikající operní režisér – a nyní jako by vytvořil operu, v níž se jen mluví. Prostor otevřel hluboko do útrob a na obrovitou plochu rozmístil desítky postav. Vizuální vjem byl tedy velkolepý. Ani zdaleka mu ovšem neodpovídal děj. Dramaturg Martin Urban totiž zkrátil text na polovinu a celé rozsáhlé drama je tak za hodinku a půl uzavřené. Pochopitelně, že celovečerní poposedávání v nepohodlných křeslech není jediná cesta, v tomto případě ale text krácením také mírně poztrácel svůj smysl. Jako bychom sledovali tří stý dvacátý díl seriálu, který neznáme – nakonec to pochopíme, ale něco tomu zkrátka citelně chybí. A když je navíc takový shakespearovský koncentrát vlitý do tak megalomanské scény, plodí to jen zmatek. V jedné věci ale tato premiéra udělala naopak jasno: ne každá senzace je nakonec senzací.
Klára Fleyberková
Kateřina Tučková
Žítkovské bohyně
CD, Host 2012
Poměrně záhy po svém knižním vydání se kniha Kateřiny Tučkové dočkala také zvukové podoby. V plánu je dokonce televizní seriál. Není divu, autorka si vybrala dobré téma a dokázala knihu obsadit životnými postavami. V románu zachytila historii léčitelek a čarodějek žijících na pomezí Moravy a Slovenska, jejich pronásledování v dobách čarodějnických procesů a za druhé světové války a jejich dokonalou likvidaci za dob komunismu. Vedle bohyní, které vládnou matriarchální společnosti izolované v zalesněných kopcích, se tu objevuje třeba také typický Čecháček Jindřich Švanc, za první republiky ještě obyčejný zloděj, za protektorátu oddaný gestapák a za komunismu konfident StB. Tučkové se podařilo napsat čtivý román, který zároveň odhaluje neznámá místa naší historie a vcelku přesně zachycuje charakter doby. Audioknihu načetla Tereza Bebarová, která převážně reprezentuje vypravěčku Doru Idesovou. Úřední hlas, v němž zaznívají záznamy ze spisů StB či gestapa pak propůjčil Miroslav Táborský. S pouhými dvěma hlasy si zvuková adaptace v režii Jitky Škápíkové skvěle poradila a také díky vybraným hercům má posluchač z poslechu možná lepší dojem než z četby. Text se při své délce dvanácti a půl hodiny (ve formátu MP 3) zdá být téměř nekrácený, jednotlivé kapitoly pak rámují náznaky lidové hudby v podání sboru Čečera. Po poslechu nahrávky má člověk sto chutí do Žítkové vyrazit a ona po dvanácti hodinách poslechu už skoro důvěrně známá místa si na vlastní oči prohlédnout.
Jiří G. Růžička