Všechno to jsou přeludy

Osnovou poslední knihy ruské spisovatelky Ljudmily Ulické Daniel Stein, překladatel (Daniel Štajn, 2006) je konglomerát více než sto padesáti zdánlivě nesourodých textových fragmentů. Dopisy, výpisky, deník či dokonce zápis výslechu jsou datované od poloviny 20. století a psané a tištěné ve Vilniusu, Haifě, Bostonu, Freiburgu či Moskvě. Už z přebalu se dozvídáme, že inspirací knihy byly skutečné osudy Oswalda „Daniela“ Rufeisena, polského Žida s neskutečně pestrou biografií, s nímž se autorka setkala na začátku devadesátých let. Čtenář je však opakovaně upozorňován, že má co do činění s literární fikcí, a to hlavně prostřednictvím dopisů spisovatelky, které jsou zařazeny na konec každé z pěti částí. „Nejsem opravdová spisovatelka a tahle kniha není román, ale koláž,“ píše v jednom z nich, „ti živí lidi, které jsem viděla vedle živého Daniela, byli jiní, ti moji jsou vymyšlení.“

Text jako nádoba

Román zabydluje nemálo postav: německá pomocnice, která se rozhodne odjet do Izraele z jakéhosi pocitu celonárodní provinilosti, řeholnice tajného bytového řádu v sovětském Vilniusu, ruský emigrant, z něhož se po pár letech pobytu v Izraeli vyklube náboženský extremista, melodramatická Ewa řešící své rodinné vztahy… Nehledě na generaci a sociální status autoři románových dopisů hravě zvládají popis a analýzu svých emocí a zážitků, a to vcelku korektním a nezávadným jazykem. Množství textů tudíž paradoxně působí poněkud monotónně a je příčinou, že čtenář vnímá zvolenou formu jako umělou nádobu, do níž se mají pohodlněji vejít navršené příběhy, biografie a přednášky. Nejméně strojené se zdají dopisy plné rozpaků a pochybností, které píše spisovatelka své agentce.

Všechny osudy spojuje ústřední postava Daniela Steina, polského Žida, který zázrakem přežil holocaust – mimo jiné díky tomu, že dělal překladatele na stanici gestapa. V úkrytu v karmelitském klášteře se pak rozhodl nejen ke konverzi ke katolicismu, ale i k řeholním slibům. Ani po emigraci do Izraele však jeho problémy nekončí. Potýká se s odmítnutím občanství kvůli změně náboženství, s lidskou závistí, se zneuznáním ze strany církevních autorit kvůli svému ekumenismu a neortodoxnímu přístupu k liturgickým textům a interpretaci dogmat. Román by se dal číst také jako text hagiografický. Moudrý, skromný a pracovitý bratr Daniel stojí mezi Polskem, kterému se odcizil, a Izraelem, který ho nechce přijmout, a stává se tak mostem mezi esesmany, které sabotuje, a Židy, kterým se snaží ozřejmit hrozící nebezpečí, prostředníkem mezi judaismem a křesťanstvím. Především však šíří ve svém okolí víru, lásku a toleranci.

Zlikvidovat peklo náboženství

Zejména tolerance je stěžejním tématem celé knihy. Projevuje se nejen v Danielově celoživotním projektu obnovy původní židovsko-křesťanské obce, ale mnohem obecněji i v jeho pojetí individualismu a svobody, která dovoluje soustředit se uvnitř náboženství na jeho obsah, a ne na církevní dogmata. Už to však může být považováno za kacířství, jak v románu ukazuje několik udání nebo popis zrodu a vývoje dogmatických názorů jiných postav. V reálném světě se pak podobné hodnocení vztahuje k samotné knize, které se v některých zahraničních recenzích vyčítá buď antiklerikálnost, nebo naopak propagace křesťanství.

Smyslem autorčina narativního slalomu mezi judaismem, katolicismem, pravoslavím a islámem však není vyvýšení jednoho konkrétního vyznání, ale jakési intelektuální, univerzálně humanitní přání zlikvidovat celé to peklo, které z dějin náboženství vyplynulo a vyplývá. Napsáním, vyvrhnutím ze sebe a navršením tolika příběhů vypravěčka-spisovatelka vykonává exorcismus dějinami předem odkázaný k neúspěchu: „Nenávidím židovskou otázku, tou jsem se otrávila, a žádným rajčatovým džusem. Je to ta nejodpornější otázka dějin naši civilizace. Musí se zrušit jako fiktivní, jako neexistující.“

Autorka je bohemistka.