Skupina Ztohoven na svém vystoupení v Tate Modern ukázala, že se české „guerillové umění“ brání konkrétní politické identitě a pravo-levému řazení. Zcela konformně tak podléhá diskursu apolitičnosti, jímž se legitimizuje současný vládnoucí systém v České republice a Británii.
Minulý měsíc se skupina Ztohoven představila v Tate Modern v Londýně, a to v rámci konference s názvem „Politika sociálního v současném umění“. Česká média o této události referovala v článku „Ztohoven v Tate Modern: Dělení světa na levici a pravici je špatné“.
Důvodem, proč se zamýšlím nad touto událostí, není ani tak to, že Ztohoven „jsou teprve třetími zástupci Česka, kteří se představili v prestižní londýnské galerii“, jak o události referovali na iHNed.cz. Za podstatné považuji, že tato mezinárodní konfrontace odkryla a jasně ukázala zásadní problém, který ale není způsoben „chybou v překladu“ mezi dvěma socio-kulturními kontexty, ale nachází se již v jádru samotného českého „guerillového umění“(jak jej skupina Ztohoven sama označuje). Toto umění totiž samo sebe definuje jako „nepolitické“ či „nad-politické“.
Rozporuplná guerilla
Na otázku, jaké jsou politické názory umělců, a konkrétně pak, „proč skupina neinklinuje k levici“, člen skupiny podle serveru iHNed.cz odpověděl: „Nejsme levičáci ani pravičáci, takové dělení světa už je dnes zcela špatné. Jsme lidé, všichni jsme se na tento svět narodili a jenom se k němu snažíme být co nejopravdovější.“ Na první či tradiční „český“ pohled by se mohlo zdát, že jde o vcelku standardní odpověď ze strany dotazovaného umělce. Britská odborná umělecká veřejnost ale není – na rozdíl od většiny té české, včetně skupiny Ztohoven – v zajetí v Česku celospolečensky tak oblíbené „nepolitické politiky“. V Tate Modern, na rozdíl třeba od galerie DOX, je výrok, že „jsme všichni lidé, kteří se na tento svět narodili a snaží se být k němu co nejopravdovější“, interpretován jako vyjádření, které namísto názorového a politického vymezení zdůrazňuje vágně formulované pozitivisticko-univerzalistické hodnoty a abstraktně pojatou autenticitu. Jinými slovy řečeno, umělcova odpověď popírá základní premisy současného politického a kritického myšlení. Tato reakce je tak v rozporu jednak s disciplínami, které se zabývají právě společensko-politickým rozměrem současného umění, a jednak – a to především – se samotnou uměleckou guerillovou praxí. Jinými slovy, z úst takzvaného guerillového umělce zní prohlášení, že není politický, zcela absurdně. Umělecká guerillová skupina, která o sobě říká, že je „nepolitická“, představuje protimluv.
Doktrína apolitičnosti
Někdo by mohl namítnout, že je to právě „protimluv“, „nesmysl“ či „absurdita“, co dělá umění, které se kriticky staví vůči establishmentu, tak účinným. V tomto případě by to ale platilo pouze za předpokladu, že bychom se nacházeli v prostředí, které by bylo takříkajíc „přepolitizované“. Háček je ale právě v tom, že jak současný britský, tak ještě více český mainstream momentálně neprivileguje politizaci společenských témat a problémů. Naopak, ty jsou systematicky depolitizovány (jak je tomu například u zavedení školného, které česká vláda šikovně přejmenovala na „pouhý“ administrativní úkon, takzvané zápisné). Veřejný a mediální prostor se tak, podobně jako umělecká skupina Ztohoven ve svém vyjádření, snaží tvářit nepoliticky a jakoby neutrálně. Umění, které chce mít explicitní společensko-politický rozměr, tedy umění, které se staví kriticky vůči establishmentu, technologiím moci a jejím „novodobým“ strategiím útlaku, se ale právě z tohoto důvodu musí hlásit k tomu, že je politické. Umělci a umělkyně produkující tento druh umění jsou záměrně explicitně političtí, a to proto, že jen takto mohou demaskovat zdánlivě neutrální, a tak jakoby přirozený společenský status quo. Přiznáním vlastní političnosti a zaujatosti tato umělecká praxe odhaluje, že naoko nestranné socio-politické prostředí je ve skutečnosti ovládáno mocenskými boji, v kterých jsou navíc zvýhodňovány určité politické a sociální skupiny. Odpověď: „Všichni jsme se na tento svět narodili a jenom se k němu snažíme být co nejopravdovější“ na otázku: „Jaké jsou tvé politické názory?“ je projevem naprostého nepochopení smyslu a poslání takového druhu umění. V horším případě se jedná o projev obyčejného konformismu. A pokud tuto tezi rozvedeme dále, je tak vlastně obratnou strategií establishmentu, který umně imituje praktiky guerillového umění, avšak po důkladném politickém brainwashingu, takže jsou zbavené jakéhokoli pro tento establishment ohrožujícího potenciálu.
Zastírání antagonismu
Do kritického diskursu o politickém umění je „nepřeložitelný“ i výrok o irelevanci dělení politického spektra na pravici a levici. „Nad-političnost“ není pokrokovým názorem, který je povznesen nad zastaralé a dnes již nepodstatné politické či ideologické „šarvátky“, jak je tento postoj většinou chápán v rámci českého kulturního kontextu. Naopak, tato formulace je taktické gesto, jež slýcháme jak u britských, tak u českých neoliberálních politiků a technokratů, kteří se jím snaží zakrýt jasnou političnost svých – podle nich – na expertním vědění založených praktik. Popření dělení na pravicovou a levicovou politiku totiž potírá existenci odlišných ideologií, politických názorů a zájmů. Z praktického hlediska tak toto gesto „dneska už je to jedno“ slouží k zastírání existence společenského konfliktu a systémových nerovností (například mezi bohatými a chudými, privilegovanými a vyloučenými atd.). Ačkoliv tvrdí, že je nepolitický, tento tah jakoby„nad politiku“ ve skutečnosti umožňuje propagovat velice specifický politický program, který, pokud by byl formulován otevřeně politicky, by mimo elitní politicko-společenské skupiny a jejich zájmy byl veřejností zcela neakceptovatelný.
Zda šlo ze strany člena skupiny o upřímné vyjádření politického přesvědčení, či zda se jednalo o „performanci“, není podstatné. V zásadě je úplně jedno, jestli se členové Ztohoven názorově ztotožňují s tím, co prosazuje současný establishment, či jestli nedokážou prohlédnout politický marketing, nebo je to všechno „jen jako“. Efekt je totiž stejný. A to je také důvodem, proč se poselství, které Ztohoven z Česka do Tate Modern přivezli, u londýnského publika nemohlo setkat s pochopením.
Co si umělecká skupina Ztohoven a české mediální a umělecké prostředí obecně odnesou z této londýnské konfrontace? Bude mít zkušenost „teprve třetích zástupců Česka, kteří se představili v prestižní londýnské galerii“ nějaký vliv na jazykově-politické návyky české kulturní scény? Uvidíme. Podle zprávy v iHNed.cz to tak zatím nevypadá. Ale i malý krok směrem k politizaci nepolitické české umělecké guerilly by pro náš veřejný prostor znamenal více než kterákoli z jejich uměleckých akcí, jež bez srozumitelného politického rámce zůstávají izolovanými pokusy s omezeným dopadem.
Autorka je studentka doktorského studia v programu Cultural Studies na University of Leeds.