Druhá sbírka Jakuba Řeháka Past na Brigitu se poměrně úspěšně vyhýbá obtížím a slepým uličkám „postavantgardní náruče“, jak tomu bylo ve sbírce předchozí. Knihu lze číst jako pokus o obnovení významu romantického gesta v nynější neonormalizační realitě.
U širokodeché knihy, jako je Řehákova druhá básnická sbírka Past na Brigitu, lze začít zeširoka: Nedávno jsme si připomenuli sté výročí narození „československého“ prozaika Dominika Tatarky. Vzpomněl jsem si na něj právě v souvislosti s druhou sbírkou Jakuba Řeháka – hlavně na jeho novelu Panna zázračnice (Panna zázračnica, 1944; česky 1968). V obou knihách cítím podobné gesto i zvláštní provázanost autorů. Tatarkova „temná Anabella, světlo v temnotách“ je z podobného rodu žen jako Řehákova Brigita. Je to femme fatale, okouzlující a spalující, inspirující i přinášející bolest.
Postsurrealistické pasti
Jakub Řehák patří k nepřehlédnutelné skupině vycházející původně ze serveru Totem.cz, z níž se etablovali mj. Jonáš Hájek, Ladislav Zedník nebo Jitka N. Srbová. Po debutu Světla mezi prkny (Agite/Fra, 2008) se stále výrazněji vymaňuje z postsurrealistických pastí a jejich vějiček, kterými byl jeho knižní debut hodně prodchnutý. Přestává vroucně a obětavě „objevovat objevené“ a začíná po kouskách nacházet svou vlastní básnickou řeč. I když v mnohém a rád setrvává v náruči avantgard: samotná „šílená láska“, všechny ty principy slasti, psychoanalytické dušezpyty a uvolnění imaginace ukazují na autorovy vášně a rodopis. V síti jeho veršů se zachytí nejeden automatismus, který působí až čítankově („v tvém nose bydlel cvrček“), ovšem nejvíc ze všeho se tu řeší láska. Hodně erotická, hodně fyzická, ale také hodně pomíjivá, prošlá, minulá. Řehák však ochutnává i jiná poetická sousta a je mu stejně tak dobře i v odkazu Skupiny 42 a jejích následovníků. Proto se ve sbírce objevují motivy periferie města i lidského těla.
Básník je rozkročen mezi povýšenou aristokracií avantgardních maloměšťáků a dělnickýma rukama. Sám jako by nevěděl, na který z těch všech impulsů se dřív zaměřit. Takže zůstává bezpečně ve zcela neavantgardním stavu „bylo“: „pamatuješ jak jednou/ za betonovým náspem v Hostivaři/ mihla se jedna vyděšená myš“. To vše mísí se vzpomínkami jako ze salonu, ale občas mu to nedá a „rebelsky“ prohodí něco o prstech v konečníku nebo o orgasmu a špinavé touze. Tyto sklony mohou zduřet v lascivitu à la Karel Sýs, který ostatně ve svých prvních sbírkách také vnímal odkazy předchozích skupin a poetik. Říkám „mohou“, netvrdím, že „musí“ – a je přece jen rozdíl mezi Sýsem jako autorem Pootevřeného anděla (1972) a Sýsem třeba polistopadovým. Jen dávám Řehákovu sbírku do kontextu, do něhož patří. Říct o Řehákovi, že je Sýsem své generace, by nemělo být chápáno jako nespravedlivé označení. A neviděl bych to ani jako pomluvu, i když si o tomto označení budou obě strany myslet své.
Opojenost filmovou řečí
Řehákův svět je výrazně filmový a výrazně ulpívá na barvách a vůních. Obrazy následují podobně jako v kinematografické řeči od celku až po detail: „Drolil se vesmír, Letná, ulice Šmeralova“. Tendence k filmovosti jednotlivých obrazů může být ovlivněna i autorovým studiem Vyšší odborné školy filmové ve Zlíně. Sám na téma film dodává: „dál zakládá s námi film/ do vrčící promítačky města“. Svět jako film, který se dá promítat dokola, je ale světem zakonzervovaným, vzpomínkovým, neaktivním. Takto inscenovaný zážitek se vnímá nejprve pokaždé jinak, ale po několikáté už s jasně připravenými emocemi. Sbírka v tomto ohledu působí jako konzerva vztahu k ženě a k městu – s odstupem pak můžeme chladně zkoumat jednotlivé prožitky a chutě. Konstrukt avantgard doběhl zpověď periferie, stejně jako se umazaná neonormalizační skutečnost zakousla do apollinairovského odkazu. To už není postmoderna, ale spíš generační zpověď o pokusu obnovit romantismus v novém světě, v němž je vše volně dostupné.
Na stopě Animě
Řehák umí dobře popsat melancholii deště i obyčejného poprchávání, několika slovy dokáže nahodit skicu rozžhaveného a prašného dne ve velkoměstě, takže s ním prožíváme teplo vzduchu i teplo nabízeného ženského těla. „Zborovská zdvíhá na pozdrav/ rozžhavený plát/ karamelizujícího zlata“. Zde jsme svědky dalšího z emblémů básníkova procitnutí, naprosto jedinečného chápání barev. Pokud Řehák opravdu někde nalézá svůj vlastní výraz, je to v zacházení s barvami a jejich odstíny. Nejde jen o žlutou barvu vypůjčenou z expresionismu (např. v posledním oddíle sbírky, nazvaném Yellow umbrella opens a chaotic season, jako mnohovýznamový refrén). Pro básníkovo vidění je charakteristický především kontrast černé a bílé: „hřbitovy prosévající travnatou tmu/ bílými hlasy“. Obě barvy se jeho sbírkou točí dokola až obsedantně, neustále ho v jeho obrazech pronásledují a nutí k pojmenování. „Kdo zbarvil sněžný jazyk před zmrzlými rty“, „sníh ze zinku tál mezi paneláky“, „bílí lakýrníci v bílých dodávkách“, tělo je rozlité „bíle na koberci“ – a proti tomu „nastává tma“, zjevují se obrazy jako „černý med“ nebo „černá voda“.
V těchto kontrastech existuje osudová, přízračná Brigita. Jde o opravdovou ženu, nebo je jen jakýmsi archetypálním fantomem, Animou? Stvořením, jehož pojmenování záleží jen na nás? Tomuto vysvětlení nasvědčuje i strofa z básně Tví chlapci: „Brigito/ tví chlapci tě nazývají/ pokaždé jiným jménem“. A také skutečnost, že ve starších verzích veršů se místo Brigity objevuje jméno Darina…
Autor je bohemista.
Jakub Řehák: Past na Brigitu. Agite/FRA, Praha 2012, 80 stran.