Boj o zachování hotelu Praha, postaveného za normalizace na pražské Hanspaulce pro prominentní hosty komunistické strany, odkryl hlubší spor. Jeho podstatou nejsou odlišné názory na urbanistické, architektonické a umělecké kvality stavby, ale otázka, zda chceme uchovat či vymazat historickou paměť.
Hotel v klidné čtvrti obklopený rozlehlým parkem, kde má každý pokoj svou privátní terasu s výhledem na Pražský hrad. Prostorově velkoryse pojatý interiér, doplněný uceleným souborem dobového mobiliáře, designu a uměleckých děl. Od nábytku přes svítidla až po informační systém je vše navržené speciálně pro dané místo. Takový popis se hodí jen pro jedno místo v Praze: hotel Praha na Hanspaulce, jenž byl postaven v letech 1979 až 1981 jako prominentní rezidence pro zahraniční delegace a hosty Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Specifické zadání si vyžádalo nebývalou finanční investici, díky níž z dvoukolové architektonické soutěže vzešla stavba, která u nás neměla obdoby. Architekti Jaroslav Paroubek, Radko Černý a Arnošt Navrátil zasadili mohutný ocelový skelet objektu do svažitého terénu tzv. Petschkovy zahrady. Jižní fasáda s „tekutými“ terasami kopíruje vrstevnice svahu, severní dominují tři trakty se schodišti. Na podobě interiéru pracovali pečlivě vybraní přední umělci té doby: mobiliář vytvořil Zbyněk Hřivnáč, náročná osvětlovací tělesa a skleněné vlysy navrhovali mezi jinými Pavel Hlava či slavná dvojice sklářů Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová.
Pochybní prodejci a kupci
Intaktně zachovaný gesamtkunstwerk z doby socialismu je dnes v ohrožení. Nový majitel, firma Maraflex Limited podnikatele Františka Savova, hotel uzavřel a propustil asi padesátku zaměstnanců. Do budoucna tu plánuje vystavět rezidenční byty. Kolem firmy koluje řada spekulací, například o jejím propojení se skupinou PPF. Pochybnosti vzbuzuje také samotná osoba Františka Savova, neoficiálního majitele vydavatelství Mladá fronta, který byl zapleten do kauzy půlmiliardového úniku z České konsolidační agentury, od soudu však v roce 2010 odešel osvobozen pro nedostatek důkazů. Od roku 2002 vlastnila hotel jiná neprůhledná společnost, Falcon Capital, spojená s odkupem části ruského dluhu. Ta jej získala pod cenou od městské části Praha 6 za 501 milionů korun, na prodej dohlížel tehdejší starosta Pavel Bém. Přitom ještě v září 2001 noviny městské části Šestka uvádějí skokový růst výnosů hotelu, za pouhé dva roky z 96 milionů na 141 milionů korun. Proč se Praha 6 zbavovala prosperujícího hotelu a Petschkovy zahrady, kterou místní obyvatelé využívali jako veřejný park?
Městská část Praha 6 na otázky ohledně vztahu k rozlehlému hotelovému areálu, jenž nápadně vystupuje na mapě celé čtvrti, a na dotazy související se změnou vlastníka, který by tu mohl vybudovat až stovky rodinných domů, reaguje více než stroze. Vlastník prý úřad zatím nijak nekontaktoval, a pokud by mělo dojít k nové zástavbě, musel by požádat o změnu územního plánu na pražském magistrátu.
Jako by ani nebyl
Současného majitele zajímají především samotné pozemky v žádané vilové čtvrti, hotel je mu překážkou. O tom, že se s ním do budoucna nepočítá, svědčí i zprávy o postupném rozprodávání vnitřního vybavení. Hrozba demolice je tak víc než reálná. Za zachování stavby jasně vystoupili historička umění Milena Bartlová, výtvarník Pavel Karous a teoretik architektury a památkář Ladislav Zikmund-Lender a 25. února podali na ministerstvo kultury podnět k zapsání hotelu do seznamu nemovitých kulturních památek. Ten záhy podpořila široká skupina sympatizantů z řad umělců, teoretiků a architektů.
Návrhem na prohlášení hotelu za památku, které je v současnosti jedinou cestou, jak zamezit jeho zbourání, se bude poslední březnový týden zabývat regionální rada Národního památkového ústavu. Památkáři pro ministerstvo připravují odborné vyjádření, kde podle svých slov zohlední hodnotu stavby jako celku, tedy i unikátní podobu interiérů, a s největší pravděpodobností prohlášení doporučí. Jak známo, jejich stanovisko ale není závazné. Ministerstvo bude tedy následně rozhodovat, zda vůbec řízení o navržené památkové ochraně zahájí či nikoliv. Do té doby neexistuje žádná zákonná možnost, jak se dozvědět, co se s cenným vnitřním vybavením děje a jestli je vůbec ještě na místě. Ani sami památkáři nepočítají s tím, že je majitel do objektu pustí.
Odpůrci zachování hotelu Praha jej označují za papalášskou rezidenci pro hosty sjezdů KSČ, kritizují, že byl koncipován jako výkladní skříň komunistického režimu, a vyčítají mu arogantní zasazení do kontextu místa. Historička umění Milena Bartlová reaguje slovy: „Odmítám jako platný argument (…), že stavba jen proto, že ,vznikla za minulého režimu‘, by měla být jen tak odstraněna. Tím se vymazává paměť společnosti. (…) Když bouráme stavby ,minulého režimu‘, tváříme se, že vlastně nikdy nebyl, a vytváříme do budoucna jakousi retušovanou verzi dějin. (…) Jestliže mohou například televize, včetně té veřejnoprávní, neustále vysílat i velmi ideologicky agresivní normalizační filmy a seriály, ukazuje se argumentace ,minulým režimem‘ v případě, jako je tento, jako pouhá záminka, protože samozřejmě v případě stavby a pozemků jde o peníze.“ Podobně o své motivaci pro podání návrhu mluví i Ladislav Zikmund-Lender: „Delší dobu mám pocit, že soukromé subjekty participují na ničení poválečných památek, protože nevidí a neznají jejich hodnotu, a dotčené instituce je často nechávají, protože je stále silný společenský tlak tyto památky z naší reálné přítomnosti vytěsnit.“
Ocenění jedinečnosti
Jak je vidět na příkladu jen o něco staršího prominentního dejvického hotelu International, prohlášeného za kulturní památku v roce 2000, čas pracuje pro ochránce historické paměti. Trvalejší hodnoty po delší době vystupují více na povrch. Důvody zachování stavby jsou pak zřejmější i širší veřejnosti, odkud vycházejí na adresu staveb socialistické éry často apriorní odsudky a kritické komentáře. Tak tomu bylo i v případě bývalého Federálního shromáždění (památkou od roku 2000) nebo obchodního domu Máj (památkou od roku 2006). Lepšího přijetí se dočkal snad jen vysílač Ještěd, dnes dokonce národní kulturní památka.
Argumenty, že je hotel Praha pro současné podnikatele nepoužitelný, jsou liché, jak ukazuje příklad pražského, ale i brněnského hotelu International, jehož provozovatel, společnost Best Western, představuje hostům původní design jako přednost a chlubí se dobovými artefakty v bruselském stylu. Není pochyb o tom, že by právě hotel Praha mohl být podobně ceněným, skutečně originálním hotelem. Ještě nedávno se tu hosté těšili velkorysosti zdejších prostor i nadstandardnímu bezpečí a soukromí (apartmán s vlastním vchodem i výtahem zvenčí).
Ač se o hotelu nikdy příliš nemluvilo, a to ani v době jeho realizace, dnešní zájem není nový. Zasvěcení o jeho kvalitách věděli a oceňovali je. Architekt Jiří Suchomel vzpomíná, že na počátku devadesátých let spolupracoval s původním týmem architektů a londýnskou kanceláří YRM na plánu rozsáhlých úprav hotelu, jež měly zefektivnit jeho provoz, uspořit energii a zvýšit počet lůžek: „Měl jsem tehdy poprvé možnost budovu vidět a uvědomil jsem si, že je to výjimečné dílo v kontextu české architektury.“ Projekt byl později pro nedostatek financí pozastaven. Podle architekta Petra Leška se hotel Praha řadí mezi kvalitní příklady dobové světové architektury. Za kulturní památku se hotel pokoušeli prohlásit už jeho původní autoři spolu s historičkou architektury Marií Benešovou v roce 2001. Tehdy bez úspěchu. Ale ani památková ochrana stavbu sama o sobě nezachrání. To se podaří jen tehdy, pokud se ji rozhodneme nevytěsnit ze své paměti.