Nedávno byl schválen senátorský návrh zákona o šumavském národním parku, jenž namísto ochrany přírody vychází vstříc veskrze komerčnímu využití této jedinečné lokality a umožňuje nekalou soutěž při rozdělování státního majetku.
Kdo má chuť se tím pročítat, dost trpělivosti a výborné oči nebo lupu, všimne si na poslední stránce chystaného senátorského zákona o šumavském národním parku prapodivné věci. V důležité mapě, která rozděluje Šumavu podle toho, kde se smí stavět, jedna čára naprosto nedává smysl. Pusté lesy na pohraničním hřebenu za Lipenskou nádrží jsou tu označeny hnědou a zelenou barvou jako místa, jež budou vyčleněna pro ochranu přírody. Je to krajina opuštěných hor a hlubokých hvozdů, kde dodnes žijí rysi, losi a tetřevi. Prostředkem území se však jako nějaké nesmyslné podtržítko, v prapodivně pravidelném tvaru, táhne tenký proužek růžové. Takhle se ovšem značí stavební zóny, jaké se obvykle rozkládají na pláních kolem obcí. Ujela snad grafikovi ruka?
Nikoli. To se jen nějakou neuvěřitelnou shodou náhod senátoři rozhodli, že v srdci divočiny se pro stavební zónu perfektně hodí právě území, kde developeři s plnou podporou jihočeského hejtmana plánují lyžařský areál na hoře Hraničník. Pozemky tu koupil mezi jinými také kontroverzní podnikatel František Talián, který si říká „Král Šumavy“.
Divočina a developeři
Není příliš obtížné porozumět účelu zákona. Skoro dvě třetiny národního parku se mají otevřít stavebním projektům, pokud, řečeno slovy zákonodárce, tyto projekty slouží turistice nebo sportu. Protože elektrárnu, továrnu, dálnici ani sídliště patrně nikdo na Kvildě nebo ve Strážném stavět nehodlá, laxní pravidla splňuje v podstatě každý projekt, jaký by si developerské firmy na Šumavě mohly přát. Do široké definice se snadno vejdou nové hotely i rekreační střediska, lanovky nebo nové sjezdovky, apartmánové domy či golfová hřiště. Aspoň že na většině těchto míst stavební firmy potřebují razítko správy národního parku. Zároveň však byla rozšířena takzvaná třetí zóna parku, tedy oblast, kde ke stavění stačí souhlas obce. Senátoři do ní kromě zmíněného pruhu v divokých svazích Hraničníku chtějí zahrnout například některá území na otevřených loukách kolem Filipovy Huti, v různých místech blízko Kvildy a Srní i jinde. Navíc všechny parcely, které jsou na takzvaném zastavitelném území obcí, senátoři přikazují do jednoho roku bezúplatně vyvést ze státního majetku do obecního vlastnictví. Je to vlastně docela pěkný kšeft. Lze totiž odhadnout, co se s těmito pozemky stane – když v minulosti šumavské obce dostaly zdarma státní půdu, obratem ji rozprodaly developerům.
Zákon, který senátoři na konci dubna předběžně schválili a poslali k podrobnějšímu projednání ve výborech, není úplně originální. Některé části jeho autoři převzali z loňského legislativního projektu, který nechal sepsat tehdejší ministr životního prostředí Tomáš Chalupa a jeho stranický kolega a šéf národního parku Jiří Mánek. V řadě klauzulí ovšem návrh ještě přitvrzuje. Nejen developeři musí být z něčeho živi a dřevařské firmy nebo papalášští lovci také chtějí svůj kousek. Takže například péče o lesy v parku pro příště nemá podléhat zákonu o ochraně přírody, nýbrž pouze lesnímu zákonu – krajina bude tudíž chráněná méně než v případě komerčních lesů v sousedních lokalitách, kde platí zákony oba. Mimo to má být kdekoli v parku povolen lov zvěře. Pokud by si někdo myslel, že národní parky jsou útočiště, kde zvířata mají klid a nestřílí se po nich, tak holt má jiný názor než senátoři Tomáš Jirsa, Pavel Eybert a jejich osmnáct kolegů (nebo aspoň ti z nich, kteří věděli, co vlastně podepisují). Proto není úplně namístě myslet si, že s výjimkou lyžařského areálu na Hraničníku budou okolní hvozdy vyčleněny pro ochranu přírody. Nebude se v nich přímo stavět, nicméně říkat ochrana přírody komerční těžbě dřeva a loveckým akcím je asi poněkud nadsazené.
Jak nejlépe rozprodat státní majetek
Z chystaných pravidel šumavského národního parku se bohužel stala soutěž, kdo dokáže uspokojit více zájemců o státní majetek. A přitom i smysluplná a věcná rozprava o dalším spravování parku by před nás kladla ne úplně banální otázky. Jaký má být poměr divočiny a tradiční zemědělské kulturní krajiny? Měl by se poměr luk a pastvin vůči lesům vrátit spíš k tomu, jaký byl na Šumavě před rokem 1945, nebo přijmeme, že se krajina mezitím přirozeně proměnila? Měla by se turistika nadále soustřeďovat do poměrně bohatých vysokohorských obcí, nebo chceme oživit také méně frekventované vesnice za hranicí parku, a přitáhnout více návštěvníků do nich? A tak dále. Nicméně dvacítka senátorů si takové otázky neklade, jakkoli se jistou starost o přírodu aspoň snaží předstírat. Férovější by ale bylo, kdyby prostě řekli: chceme národní park zrušit, udělat z něj lunapark, šumavské lesy otevřít komerční těžbě a louky kolem obcí proměnit ve stavební parcely. Protože právě tohle navrhují.
Naštěstí dvacet senátorů je pouhá čtvrtina horní komory. Při prvním kole hlasování hodně senátorů řeklo, že má o návrhu nemalé pochybnosti. Hnutí DUHA teď zákonodárce jednoho po druhém přesvědčuje, aby chystaný zákon změnili – nebo rovnou odmítli. Na webové stránce hnutiduha.cz/srdce se můžete k hlasům za záchranu šumavské přírody přidat také vy. Nezbývá než senátorky a senátory poprosit, aby se Šumavou nakládali jako s národním parkem.
Autor je programový ředitel Hnutí DUHA.