Jan Palach je pevnou součástí české kulturní paměti. Pamětníci vzpomínají na jeho pohřeb jako na symbolickou tečku za pražským jarem, jedno z posledních kolektivních veřejných vystoupení, na němž se svobodně demonstrovala politická vůle národa. Pieta a konsenzus o smyslu Palachovy oběti nicméně znemožňují kritickou reflexi.
Demonstrativní sebeupálení Jana Palacha představovalo výjimečný čin. Extrémní forma sebevraždy fascinovala sama o sobě a v kombinaci s politickými okolnostmi dvojnásob. Mezní čin vyvolával a stále vyvolává potřebu zaujetí osobního stanoviska a vykročení z minulosti do současnosti. V tomto smyslu je Palachův čin věčně živý. O to těžší je ovšem jeho střízlivé hodnocení.
V normalizačním lexikonu
Palachovo sebeupálení bylo už bezprostředně po jeho smrti interpretováno především v morálních a symbolických souvislostech. Britský bohemista Robert B. Pynsent hovoří v této souvislosti o Palachově kultu a přirovnává ho ke kultům světců a mučedníků Francouzské revoluce. Timothy Garten Ash hovoří v jiných souvislostech o „hodnotě oběti“ jako o významném rysu české poválečné politické kultury. Jan Palach do tohoto konceptu zapadá jako ideální mučedník. V českém prostředí se takovýto chladně analytický přístup neprosadil. Palachův čin je stále hodnocen především jako důležitý prvek české martyrologie, chápané v duchu Palackého jako řada osamělých zápasů českého národa za lepší svět. Palach pasuje k tomuto „českému údělu“ a umožňuje vytvářet kolektivní identitu na základě společně sdílených hodnot.
Pozici Jana Palacha jako mravního symbolu zbaveného osobitých individuálních rysů petrifikovala normalizace. Otázka palachovské recepce během této doby však zůstává otevřená. Vzpomínají především aktivní osobnosti veřejného života, ale jakým způsobem se téma dotklo „obyčejných lidí“, zůstává nejasné. Palachův čin mohl být vnímán jako připomínka vlastního selhání, ale stejně tak jako alibi pro pasivitu (upálil se, ale normalizaci stejně nezabránil). Toto téma se příliš neobjevuje ani v rozhovorech, které vedl s příslušníky „mlčící většiny“ na začátku 21. století historik Miloslav Vaněk. Absence individuální reflexe se týká všech sociálních vrstev – o Palachovi mlčí nejen dělníci, ale i představitelé inteligence. Jistě to neznamená, že by se na něj zapomnělo, ale zřejmě nebyl tak významný, aby symbolizoval určité období. Pokud bychom užili představu německého sociálního psychologa Harolda Welzera o paměti jako „lexikonu“ (oficiální obraz minulosti) nebo „albu“ (rodinný obraz minulosti), patřil by Jan Palach spíše do lexikonu. V lednu 1989 ovšem přerostly pietní akce na vzpomenutí jeho památky v sérii protirežimních demonstrací. Palach tehdy sloužil především jako ikona mobilizující veřejnost, ne jako symbol konkrétního politického programu.
Bezpečně zasklený
Dnes veřejnou tvář palachovské vzpomínky představují především oslavy, na kterých se formuluje dominantní interpretace tohoto mýtu. Už v roce 1990 byla urna s Palachovými ostatky vyzvednuta ze Všetat a za asistence prezidenta Václava Havla uložena na Olšanských hřbitovech, o rok později dostal Jan Palach in memoriam vysoké státní vyznamenání. Oslavy na jeho počest tenkrát probíhaly kromě Všetat a Prahy také v Hradci Králové a v Chomutově. Tato „rehabilitační“ fáze ovšem vyústila do jistého útlumu a stereotypu. Pietní vzpomínkové akty probíhaly od poloviny devadesátých let v režii Společnosti Jana Palacha na Olšanských hřbitovech a ve Všetatech. Pravidelně se jich účastnilo několik desítek lidí a Česká televize o nich každoročně informovala v hlavním zpravodajství krátkým informativním šotem.
V médiích, především v České televizi, je palachovská památka častěji zmiňována v souvislosti s Palachovým týdnem v lednu 1989 než s historickým kontextem roku 1969. Objevují se ilustrativní záběry pietních akcí a komentář v duchu dominantní interpretace zdůrazňuje morální význam Palachova činu. Redaktoři také vždy komentují malou účast a nezájem politické scény (v letech 2005 až 2007 se pietních akcí nezúčastnily politické špičky). Přesto mají tyto pietní akce výrazně konsenzuální charakter. Úcta k Palachovi po roce 1989 sjednocuje kulturní i politickou sféru – podobným slovníkem se o něm vyjadřoval Václav Havel, Miloš Zeman i Mirek Topolánek.
Konsenzuální charakter palachovského vzpomínání vyústil ve zformování mýtu, z něhož vyrůstají a na nějž se nabalují prakticky všechny audiovizuální reprezentace. Zatím posledním a zřejmě nejvlivnějším ztvárněním tématu je loňská televizní trilogie Hořící keř Agnieszky Hollandové. Jan Palach je v něm bezpečně „zaskleným“ symbolem – jeho živou tvář neuvidíme, zůstává skryta za zástěnou nemocničního lůžka. Fotografie uložené ve vitríně symbolizují jeho muzealizaci, přesně v duchu filmové tradice založené dokumenty z roku 1969. Vrcholem této „mramorizace“ je scéna sejmutí posmrtné masky. Jeho tvář spatříme až jako sochu, která připomíná sochu světce, okolo níž se v tiché pietě shromáždí věřící.
Nechte si Mašíny
Zmíněná muzealizace je patrná i na internetu. V roce 2012 vznikl webový portál janpalach.cz, nabízející souhrnné informace a celou řadu dokumentů, fotografií a filmových dokumentů vztahujících se k tématu. Můžeme jej považovat za dosud nejkomplexnější ztělesnění palachovského mýtu, za pomůcku ke vzpomínání v jasně vymezených mantinelech (první odkaz v menu je pro jistotu nazván „smysl činu“). O rok později vznikl jako jeden z derivátů marketingové kampaně producenta výše zmíněné trilogie Hořící keř web vernyzustanu.cz. Stránky přinášejí rozhovory s pamětníky, doplněné základním přehledem novodobé české historie. Také tento web reprodukuje dominantní narativ vzpomínání na Jana Palacha, navíc ale nabízí k podpisu aktivistické prohlášení. To pěkně ilustruje jisté specifikum současného vzpomínání na minulost: propojení občanského étosu s komerčními zájmy. Zároveň to můžeme pokládat za výraz morálního kýče či „bezbolestné etiky“ naší společnosti, kde k pocitu morálního zadostiučinění stačí už jen jediné kliknutí.
Jiným, specifickým typem reflexe palachovské památky byl parlamentní návrh na její zařazení mezi významné dny. Tento návrh vznesla skupina poslanců loni v únoru na 51. schůzi poslanecké sněmovny. S kritickými výhradami vůči důvodové zprávě tehdy vystoupil Miroslav Grebeníček. Poslanec za KSČM problematizoval údajný antikomunismus Jana Palacha. To vyvolalo ve sněmovně bouři nesouhlasu a řadu emotivních vystoupení, v nichž většinou poslanci argumentovali osobními vzpomínkami především na Palachův pohřeb. Požadavky komunistických poslanců na pluralitní výklad byly odmítány bez věcné diskuse. Rozprava ukázala především sílu sdíleného mýtu, který nepřipouští věcnou debatu, ale pouze pietní reprodukci sebe samého.
Pomník Jana Palacha je dnes vysoký a pevně usazený ve veřejném prostoru. Kdo u něj bude řečnit? Jaké hodnoty s ním budou spojovány? Kdo si ho bude přivlastňovat? „Nechte si Mašíny, Palach je náš,“ citoval Grebeníček ve výše popsané debatě Matěje Stropnického. Tento typ argumentace začíná připomínat spory o Husa a Nepomuckého v 19. století. Palach je ideálním objektem sporu o dějiny. Jeho vlastní veřejné angažmá v historii trvalo jen několik málo dnů a zastával přitom zcela minimální politický program. Proto dnes může sloužit při přetahování mezi pravicí i levicí. Pro jednoho je symbolem antikomunismu, pro druhého socialismu s lidskou tváří. Debata o Palachovi vypovídá především o debatujících.
Autor je historik.