editorial

Čtete správně: postanarchismus. Čili poststrukturalistický anarchismus. Pokud by vás od tématu tohoto čísla odrazovala předpona „post“ v jeho názvu, nezbývá než konstatovat, že jde prostě o jeden z projevů společnosti, které chybí změna a která ji v obavě, že její doba míjí, usilovně hledá. Něco podobného platí o současném anarchismu. Teoretikům, kteří tento směr v současnosti znovu promýšlejí, snad ona předpona slouží jako můstek, z něhož je možné porozhlédnout se po současném kritickém myšlení. Nutno podotknout, že postanarchismus zatím žije poněkud nenápadným způsobem převážně na akademické půdě a spojení s praxí teprve hledá. Na jedné straně je zde praxe masových protestních hnutí typu Occupy nebo Indignados, na straně druhé teoretické stati několika málo společenských vědců. Celosvětové protesty z roku 2011 nenaplnily naděje, které u mnohých – včetně anarchistů – vzbuzovaly. Teoretici postanarchismu mezitím teprve načrtávají možnosti budoucích revolt. Jak ale ukazuje třeba americký aktivistický kolektiv CrimethInc., s jehož členem přinášíme rozhovor, spojení teoretické analýzy s radikální praxí není nemožné. Tolik k tématu. Pokud si chcete oddychnout, přečtěte si třeba text Ondřeje Hanuse, básníka čerstvě oceněného Cenou Jiřího Ortena, v němž líčí své zážitky s utrženým meniskem.