Jedeme vlakem nazpátek

„Své nahrávky neuvádějí na trh, ale zaskakují ho tvrdým nezájmem.“ Tato slova, zvěčněná v kultovní revue Dezinfetamin na adresu skupiny Fiat Eno, se dají vztáhnout na celou dosavadní historii moravskoslezského labelu a tvůrčího kolektivu MámaMrdáMaso čili MMM (viz A2 č. 26/2010). Už dávno to není jen podzemní vydavatelství přepalující nahrávky na CD­R ani značka zaštiťující scénu, na níž kapely vznikaly a zanikaly tempem, kterému stačil málokdo. Dokonce i prezentace omezující se na „google images“ a obskurní názvy vysázené v Times New Roman je, zdá se, minulostí.

Druhé album skupiny Planety, nazvané Nekonečná hudba města zapomeneš a vydané slezským labelem ve spolupráci s pražskou značkou Silver Rocket, dává mnoho příležitostí sledovat, jaká minulost se vlastně k donedávna periferní scéně váže a jak vypadá v přítomnosti. Kontext, v němž se Planety pohybují, se nicméně netýká jen jejich situovanosti na české hudební scéně či jejich vývoje od soundcheckové hlášky „Maš to nalazene?“ po suverénní hitovku Ztracený a nalezený. Slova z názvu „nekonečná“ a „zapomeneš“ se ukážou být stejně důležitá jako „hudba“ a „město“.

Kytarová muzika, surreálné texty

Každý pokus o charakteristiku Planet odvozováním jejich tvorby od jejich domnělých „vzorů“ čelí především riziku interpretační pohodlnosti. V takové situaci postačí slova Jana Krejči, člena pražských L’Point, který pozval kapelu Vincent Vega, jednu z dalších skupin okruhu MMM, do pořadu Star Guitar v dobách, kdy jste si TV ÓČKO na kabelovce ještě nepletli se Šlágr TV: „Spousta čisté kytarové muziky, spousta špinavé kytarové muziky.“ Po hlubším ponoru do archivu MMM vyvstane hlavně otázka, je­li zvuk Planet, tvořených nyní Orlem, Lenkou a Záclonou, plnohodnotný i po odchodu Bejbiše, krále freestylového shoegazu, živeného zběsilostí v srdci stejně jako Hradní svící (nyní hraje v Odeur de Violettes a snad také v Murky Ajar, loni v Black Tar Jesus).

Osobitost skupiny leží z velké části v tematické komplexnosti a zdánlivé neprůhlednosti surreálných textů, podpořených mnohdy podobně surreálným frázováním. Stejně jako na debutu Peklo, peklo, ráj z roku 2012 ani na nové desce nechybějí pokoutní nezvalovské odkazy, například ve skladbě Týden divů. Fatální závěr „Hloubí a tíží“ z písně Slo ord je potom výstižným obrazem přesyceného shoe­gazeového přístupu skupin z líhně MMM, jako byli například Tremolo nebo ­Dreams About Tomorrow, kteří nabízeli podobně oddalované slasti zastřených melodií, obkročných riffů a sešlapávaných efektů, s jakými dnes Planety v trochu přístupnější podobě slaví úspěch. Hlavní je však neztrácet se zřetele podobnost kapele z baru Bang Bang v „městečku Twin Peaks“ (přídomek „městečko“ nás příhodně zavádí k českému dabingu, konkrétně k témbru Saši Hemaly).

Koncertní stylizace Planet ale i přes Orlovu akvizici černobílých lakýrek přece jen působí stále trochu neohrabaně. Snad za to může Záclonova rozhalenka a hvězdičkované pančošky basačky Lenky. Bohužel vizuální stránka věci stejně jako konotace spojené s češtinou zprvu mohou vyvolávat nežádoucí pocity. Po pár taktech je ale zřejmé, že i když občas zazní „koupelnové“ kytarové echo, nejedná se ani o rockabilly s přepájeným kontrabasem, ani o kontrarevoluční sentiment elektroswingové tančírny. Minulá budoucnost Planet není slizká a poddajná jako gothaj v hospůdce Staré časy, financované koncernem Sabmiller.

Krok vpřed, krok vzad

Nechme stranou, že jediný pořádný rozhovor, který jsem s Orlem kdy vedl, byl o „vzpomínkové akci proti sametové revoluci“, a pokusme se z voleje rozetnout jeho písňové texty těmi akademickými. Slova jako „vrávoráš“, „blábolí“ nebo spojení „kouká a mňouká“ mají sílu jednak díky rytmické sekci, která se neštítí metliček či basových „synkop“, hlavně ale díky Orlově stylizaci „revoluční melancholie“. V té stejnou roli hraje jeho osobní pompézní narcismus jako vhled do poválečného surrealismu a zájem o průsečíky tohoto manifestačního meziválečného směru s Frankfurtskou školou a hlavně s myšlením Waltera Benjamina.

Flaneur, anebo Hudečkův protektorátní „noč­­­­­ní chodec“, který vrávorá ulicemi a naráží na spouštěče „nedobrovolných vzpomínek“, ja­­ko by měl s vypravěčem současných příběhů Nekonečné hudby města zapomeneš leccos společného. Ustavičně „nově nabírá dech“, „obšírně obkružuje věc samu“ a „znovu se navrací k místu svého východiska“. Revoluční melancholie k nám z desky promlouvá skrze všechny cyklické motivy, textové i hudební. Bloumání v sobě nese setrvačnost a hranice přítomného a minulého se ztrácí v zájmu nového formování přítomnosti. Každá hlasitější zpětná vazba přitom funguje jako slepý odkaz na zavirovaný „webzdarma“ MMM, plný vědomě vyloučené hudby, stejně jednorázové jako trvalé. V textech pak každá loď, vlak, odplouvání, přesedání, mámení a vábení jako by zastupovaly benjaminovský „melancholikův krok vpřed, který je krokem vzad“.

Podobně jako při pohledu na puzzlovitý obal desky také při poslechu nahrávky stále zakoušíme hlavně „melancholické umění fragmentarizace“ času, který je vším, jen ne lineární posloupností či prostou přítomností. Bloudící já je „vždy minulé“. Jedeme vlakem nazpátek, míjíme kupy památek devadesátkového rocku a je jedno, jestli stroje, které „táhnou oblohou“, jsou drony NSA nebo dvojplošníky. Konečně, ona barová scéna z Twin Peaks je i o tom, že „nynějšek je ve skutečnosti nejvnitřnějším obrazem minulosti“. It is happening again.

Autor je stínový kulturní publicista.