Mluvit jasnou řečí

První svazek Orwellových esejů Lev a jednorožec je výběrem textů, které vznikaly mezi lety 1928 a 1941. Většinu z nich lze tudíž situovat do doby, kdy ještě nebyl autorem žádného slavného románu, i když většina jeho prozaického díla již byla napsána, včetně autobiografického textu Na dně v Paříži a v Londýně (1933, česky 1996) a reportážní novely Cesta k Wigan Pier (1936, česky 2011). V obou knihách se George Orwell snaží zodpovědět otázku, jak se žije chudým lidem – v prvním případě především různým ztroskotancům a tulákům dvou evropských metropolí, v tom druhém horníkům a dělníkům v severní Anglii.

Na vlastní kůži

Stejný zájem o lidi na okraji společnosti lze nalézt i v několika úvodních textech esejistického výboru. Stejně jako zmiňované knihy jsou i kratší novinové texty na jedné straně detailní při popisu kriminálu, tuláckých ubytoven nebo třeba života knihkupce, na straně druhé ale trpí jistou dávkou romantizace vyděděnců. Tato poloha se však postupem času z Orwellova díla spíše vytrácí a mění se v přímou obžalobu systému. Důležité je, že autor své téma prožil na vlastní kůži. Když potřebuje zjistit, jaké to je, být zavřený za opilství, tak se zkrátka opije, nechá se zavřít a pak o svých zážitcích vydá srozumitelné, a přitom sociálně citlivé svědectví. Mohli bychom to nazývat „zážitkovou žurnalistikou“, pak bychom si ji ale rozhodně neměli plést se současnou zálibou v umělých a inscenovaných reality show.

Orwell ovšem nikdy nebyl pouhým nezúčastněným a nevinným pozorovatelem. Naopak sám sebe vždy chápal jako aktéra dění, a to nikoli nutně stojícího na správné straně barikády. Dobře to ilustrují eseje o době, kdy působil jako policejní důstojník v Barmě, zpracované i v románu Barmské dny (1934, česky 1998). Když Orwell obnažuje obecnou hrůznost britského imperialismu a kolonizace v Barmě, reflektuje ji i skrze vlastní selhání – ať už se jedná o nemístný smích, jenž je vytěsněním děsivé popravy (Poprava oběšením), anebo o přiznanou touhu rozpárat bajonetem břicho buddhistického mnicha (Jak jsem střílel slona). Nejde mu zkrátka pouze o to ukázat, jak Britové uplatňují tyranskou moc v kolo­niích, chce také doložit, že moc postupem času začne ovládat mysl jednotlivých koloniálních úředníků včetně jeho samotného.

Umění je propaganda

Orwellův styl (v českém vydání díky překladu Kateřiny Hilské) působí i po sedmdesáti letech vzácně živoucím dojmem. Píše zasvěceně, přesvědčivě a přístupným jazykem, aniž by zjednodušoval či myšlenkově ředil. Nadto s jasně deklarovanou ideovou pozicí a zapálenou angažovaností. A právě ideologie v literatuře je jedním ze zásadních Orwellových témat – i když on sám by spíš mluvil o „poselství“ či prostě „o čem kniha je“. Recenzentům románů například klade na srdce, že by je sice měla „zajímat technika, ale ještě víc by se měli snažit odhalit, o čem kniha je“, a zároveň zdůrazňuje „nesmírnou obtížnost najít literární hodnotu v knize, která se vážně dotýká našeho nejhlubšího přesvědčení“. Sám této angažované pozici zůstává věrný i v krátkých recenzích, na nichž je patrné, že vznikaly ve spěchu a především za účelem výdělku. V obšírném eseji pak analyzuje vysloveně konzervativní ideologické pozadí šestákových chlapeckých časopisů. Orwell zkrátka společenský přesah díla hledá vždy a často ho dokáže mistrně vyhmátnout i tam, kde by ho málokdo čekal.

Nejlepším příkladem jeho myšlení o ideologii a literatuře je rozsáhlý esej o Charlesi Dickensovi, v němž podrobně rozebírá svět jeho románů, jaké hodnoty jsou v nich vyzdvihovány a jaké odmítány. Zásadní je fakt, že nesleduje, jak se v Dickensových románech odráží dobová anglická společnost, ale jak sám Dickens svými texty ideologický obraz doby konstruuje. Ve výsledku jsme konfrontováni s omezeností Dickensovy humanistické kritiky Anglie doby průmyslové revoluce. Zkostnatělost viktoriánského školství tak podle něj neřeší jeho proměna, ale pouze nahrazení špatných učitelů dobrými. Analogicky má nespravedlnosti v postavení tříd řešit nikoli větší rovnost, ale nahrazení špatných vykořisťovatelů vykořisťovateli „slušnými“. Závěr plynoucí z analýzy Dickense je jednoznačný: „Každý spisovatel, a zejména každý romanopisec, má nějaké poselství, ať už to přiznává či ne, a jeho dílo je jím ovlivněno do nejmenších detailů. Veškeré umění je propaganda.“

Uvnitř velryby, další z delších esejů o literatuře, jímž se angažovanost vine všemi směry, vychází z románu Henryho Millera Obratník Raka a posuzuje anglickou literaturu meziválečného období. Nadmíru jasnozřivě hodnotí Orwell i samotného Millera, když mu předpovídá, že „dříve či později upadne do nesrozumitelnosti nebo šarlatánství“. Orwellova chvála Obratníku Raka znovu ukazuje, že „žádná kniha není úplně neutrální“ a že i dílo, které se na první pohled od politiky distancuje, je společenskou výpovědí, byť třeba ve své okázalé apolitičnosti a pasivitě. Angažovanost se totiž pro Orwella nikdy nerovná pouhé agitaci, což nakonec přesvědčivě ukazuje jeho kritika komunistických, ale i katolických spisovatelů.

Díky chronologickému řazení esejů lze dobře sledovat Orwellovo zvážnění a prohlubování stanovisek. Je to posun od návštěvníka ve světě chudoby, který je pobouřen tím, co vidí, ke spisovateli promýšlejícímu odpovědi na otázky, jež před něj existence chudoby a nespravedlnosti staví. Zvlášť patrný je tento pohyb v jeho vztahu k válce proti hitlerovskému Německu. Od odmítání války jako nesocia­listické se Orwell, ovlivněn nejen děním na kontinentě, ale i svou španělskou zkušeností, dostává k přijetí její nutnosti a dokonce i ke shovívavosti a pochopení pro starou dobrou Anglii, jež ostře kontrastuje s jeho odmítáním anglického imperialismu v textech z třicátých let. V titulním eseji Lev a jednorožec svou zemi dokonce popisuje jako „rodinu, kde vládnou ti nesprávní členové“, ale „přesto rodinu“. Avšak i tato emfatická oslava anglické rozumnosti a uměřenosti, psaná během bombardování, jež jistě mělo svůj podíl na Orwellově vlastenectví, má svou druhou tvář. Tou je další část textu, v níž předestírá pro poválečnou Británii jednoznačně socialistický program – ne nepodobný tomu, co po druhé světové válce skutečně realizovali labouristé.

Humanistická dezinterpretace

Orwell je v českém prostředí dodnes vnímán víceméně jako autor dvou knih, „Pohádkového příběhu“ Farma zvířat (1945, česky 1946) a románu 1984 (1949, česky v exilu 1984, řádné vydání 1991), a je tak řazen mezi spisovatele, kteří oprávněně varovali před nebezpečím komunismu dřív, než to bylo v módě. Není se tedy co divit, že ho s oblibou citují i liberálové a konzervativci, občas takřka jedním dechem s Hayekovou Cestou do otroctví (1944, česky 2004). Pravděpodobně by se zděsili, kdyby si přečetli jeho socialistický program pro Anglii z eseje Lev a jednorožec.

Jiný způsob „ochočení“ Orwella ­spočívá v tom odmítnout jeho socialismus jako jakousi povrchní dobovou texturu a vykládat ho jako humanistu, který se levičákem, často dokonce radikálním, stal tak nějak omylem. Je přinejmenším poněkud nešťastné, že se taková charakteristika („souzněl se soudobými levicovými proudy a prohlašoval se za socialistu“) vyskytuje i na záložce knihy, jejíž pomalu každá řádka ji usvědčuje ze lži. Výhonkem podobného dezinterpretačního snažení, které je v českém prostoru bohužel docela obvyklé, může být recenze Magdalény Platzové v Respektu, kterou kýčovitě pointuje slovy, že Orwellovo „poselství má v sobě cosi havlovského – havlovským způsobem heroického“. Jako by Orwellova čistě socialistická kritika kapitalismu a státního socialismu Sovětského svazu šla mávnutím kouzelného proutku proměnit v nic neříkající obhajobu slušnosti, v „politiku kýče“, jíž se ve svých esejích Orwell přitom pravidelně vysmívá. A především: opakovaně odmítá tvrzení, že stačí udělat kapitalismus snesitelnějším a bohaté lidštějšími. Ovšem když na jiném místě Platzová dokonce konstatuje, že Orwell si „byl vědom toho, že centralizovaný stát založený na plánování má pouze krůček k totalitě a k tyranii“, vnucuje se otázka, zda recenzentka knihu skutečně celou přečetla. Musela by si pak totiž všimnout toho, že Orwell nejen že neodmítá centrální plánování, ale že ho dokonce doporučuje.

Ustavičná snaha o „vytržení“ Orwella ze společenského prostoru, jenž je vždy rámován ideo­logicky, a jeho zasazení do jakéhosi ideo­logií neposkvrněného vakua je především nesmyslnou touhou posmrtně přepsat nebývale pevnou a myšlenkově koherentní identitu. V neposlední řadě jde o dezinterpretaci textů, které přitom mluví tak jasnou řečí. Třeba tehdy, když jejich pisatel konstatuje: „Žádný myslící člověk nemůže žít ve společnosti, jako je ta naše, aniž by ji chtěl změnit.“

Autoři jsou publicisté.