Skutečnost, že kapitalismus má sklon dramaticky zvyšovat socioekonomické nerovnosti a sociální stát byl jen dočasnou etapou v jeho vývoji, je dnes stále těžší zpochybnit. To, co před patnácti lety tvrdili jen „krajní levičáci“, dnes zpochybňují už jen poslední mohykáni – byť v českých médiích stále dostávají nepoměrně velký prostor. Důkazy poskytují nejen případy jednotlivých lidí, společenství či zemí, ale i „tvrdá“ ekonomická data, nedávno analyzovaná například v knize Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století. Závěry, které lze z množství dat vyvodit, jsou ale rozličné a hodně tu záleží na tom, jak vlastně rozumíme samotné podstatě kapitalismu a vztahu ekonomiky a společnosti.
Americký antropolog a politický aktivista David Graeber ve svém článku Divoký kapitalismus je zpět – a sám sebe nezkrotí, v češtině publikovaném na zpravodajském webu A2larm, před časem kritizoval Pikettyho za jeho naivitu ohledně reformovatelnosti kapitalistického systému, respektive naší schopnosti držet ho na uzdě tak, jak se to na Západě dařilo v prvních poválečných dekádách. Elita nejbohatších se dobrovolně nevyvlastní, když ji o to zdvořile požádáme, a nic se nezmění, ani pokud svou žádost doprovodíme fundovanou odbornou analýzou. Gigantický vysavač kapitalismu je zkrátka třeba vypnout, tvrdí Graeber. Je ale tento pohled méně naivní než ten Pikettyho?
Přirovnání kapitalismu ke stroji, konkrétně vysavači, jehož chod můžeme zastavit vytažením ze zásuvky (Graeber používá v anglicky psaném originálu slovo „unplug“), je postavena na představě autonomně existující společnosti, vůči níž je onen stroj vnější. Pokud ho vypojíme, zůstane nám – podle této představy – jakási základní, organická forma společenství, v němž bude konečně možné realizovat to, co je v autentickém zájmu lidí, a nikoli kapitálu. Problém je ale v tom, že žádný „ekonomický systém“, a tedy ani kapitalismus, nelze ze společnosti takto jednoduše a jednorázově vydělit. Naše subjektivity, touhy a tělesné potřeby, stejně jako formy sociality, které umíme praktikovat a z nichž čerpáme jistoty, jsou dnes utvářeny především kapitalismem a jeho logikou. Nejsou „přirozené“, jak tvrdí neoliberální ekonomové, ale také nám nejsou každodenně násilně vnucovány. Jsme do nich vrostlí. O tom, s jakým nadšením jsme podlehli jejich vábení, natočil skvělou dokumentární tetralogii The Century of the Self už v roce 2002 britský filmař Adam Curtis. Kapitalismus koluje v našich žilách – a bude ho tam určitě více než ono pověstné jedno procento. Naše subjektivity, touhy a potřeby nelze snadno a jednoduše „vypnout ze sítě“.
Kapitalismus je navíc vtělen do množství technologií, které spoluvytvářejí současnou společnost. Kdybychom vzali Graeberovu metaforu vážně a doslovně, museli bychom vypnout množství zcela konkrétních strojů a přístrojů umožňujících životní styl, který vedeme a na kterém jsme tak či onak závislí. Osobně pro začátek navrhuji bankomaty (stop virtuálním penězům), letadla (stop asymetricky distribuovaným ekologickým externalitám z masového létání) a Facebook (stop sledování individuí a rafinované reklamě). Jakou veřejnou podporu mají takové kroky šanci získat?
Kromě vypnutí řady zařízení nebo nalézání jejich nového užití by bylo potřeba rozvíjet takové nové technologie a infrastruktury, které by napomáhaly nekapitalistickému uspořádání společnosti. Jak ale přesměrovat inovace a kreativitu v kontextu globálního kapitalismu? Rozvoj těch nejvlivnějších technologií s dopadem na největší množství lidí je totiž obvykle značně nákladný a lze ho těžko dělat doma na koleni.
Netvrdím, že jsme navěky odsouzeni ke kapitalismu a věci nelze měnit. Už dnes se to částečně daří v samosprávných továrnách nebo různých komunitách založených na vzájemném sdílení. Zároveň ale právě zde vidíme, jak je to obtížné. Je třeba si přiznat, že naše „přirozenost“ je pevně svázána s kapitalismem a jeho logikou soukromého vlastnictví, individualismu, kalkulace, spotřeby, soutěže a cíleného zbavování se ohledů vůči tomu, co nevnímáme jako vlastní. Kapitalismus tedy nelze vypojit. Možná ho lze z těla společnosti vyříznout. Mnohem pravděpodobnější však je, že konec kapitalismu nenastane z naší vůle v důsledku nějakého promyšleného jednání. Spíše dojde ke kolapsu technologií a infrastruktur, které jsou pro soudobý kapitalismus zásadní. Jisté je, že v obou případech přitom budeme krvácet.
Autorka je socioložka.