Banksy je žijící legendou a mnoho lidí ho považuje za nekompromisního umělce bojujícího proti nešvarům systému. Je ale jeho činnost skutečně tak nezávislá, aby dokázala něco změnit? Události poslední doby spíš ukazují, že si ji onen systém dokáže úspěšně podmanit.
Je to muž, nebo stín? Se zakrytou tváří a pod rouškou noci se pohybuje městem. Jeho útočištěm jsou temná zákoutí, úzké uličky, podchody, proluky v zástavbě, náplavky a oblouky mostů. Je rychlý a hbitý jako kočka, nikdy se nenechá lapit ani spatřit, jeho důmysl nezná mezí. Přichází s plechovkou barvy ve spreji a šablonami tam, kde je ho třeba, aby okomentoval stav věcí, aby přinesl lidem povzbuzení, pousmání nebo varování. Tento osamocený hrdina se nikomu nezpovídá, neuznává žádnou autoritu kromě pravdy a humanity, za něž bojuje. Jeho smysl pro spravedlnost překonává zákon. Dává lidem naději uprostřed nelidské mašinerie dnešního globalizovaného světa. Skrze něj promlouvají malí i velcí, všichni ti, kteří sami nemohou být slyšet. Tajemný hrdina si říká Banksy.
Streetartová schizofrenie
Ano, kdo by neznal tento pseudonym, který užívá uměleclegenda. Nedávno skončila v Londýně jeho retrospektivní výstava. Umělec se údajně narodil roku 1974 v Bristolu. Ač vyučen řezníkem, v závěru osmdesátých let se stal součástí bující bristolské graffiti komunity. V té době se také seznámil s fotografem Stevem Lazaridesem – kurátorem probíhající výstavy, který jeho tvorbu dokumentoval a stal se i jeho agentem.
Během několika let si Banksy vytvořil rozpoznatelný styl, založený nejen na technice práce, ale také na přístupu k městskému prostoru a především na škále variovaných motivů. Banksyho vizuální komentáře se dotýkají problematiky válečných konfliktů, pracovních podmínek, sociální nerovnosti, hegemonie nadnárodních korporací, zacházení se zvířaty, ekologie, ale často také prostě nesmyslných restriktivních opatření v organismu města nebo prostě odkazují k samotnému graffiti a jeho ilegalitě. Faktem však je, že nezanedbatelné množství Banksyho realizací se obejde zcela bez společenského glosování a staví jednoduše na vtipu, ironii nebo překvapení.
Ačkoli hlavním polem působnosti byla a je pro Banksyho ulice, už řadu let se s jeho tvorbou můžeme setkat i v muzeích a galeriích. Nejprve začal do institucionálního prostoru intervenovat na vlastní pěst a bez pozvání. Upravené kopie historických maleb umístil například v expozicích Metropolitního muzea v New Yorku a zřejmě nejznámější je jeho vitrínka s vycpanou krysousprejerkou, kterou úspěšně instaloval v londýnském přírodovědném muzeu. Tyto zásahy do hájemství významných institucí samozřejmě vyvolávají údiv nad jeho troufalostí i schopností dovést svůj záměr k cíli, z hlediska umělcovy sebeidentifikace jsou ovšem dvojznačné. Na jedné straně jako by Banksy demonstroval veřejnou a otevřenou – demokratickou – povahu výstavních institucí, které se pro něj stávají „prodloužením ulice“. Současně může jít o výraz vzdorovité touhy: pokud je moje činnost na ulici často klasifikována jako nezákonná, dokonce jako vandalská, muzeum umění by pro ni znamenalo útočiště, a proto se tam dostanu stůj co stůj.
Obě tyto polohy se samozřejmě v Banksyho případě doplňují, protože, byť by to sám takto nedefinoval, je dnes skutečně stejně tak ilegálním sprejerem jako uznávaným umělcem. V tom je ona schizofrenie dnešního street artu, jak to vyjádřil Radek Wohlmuth, kurátor předloňské výstavy dvaceti čtyř streetartistů Městem posedlí v Galerii hlavního města Prahy.
Bez souhlasu autora
Sám Banksy zrealizoval v průběhu let i několik vlastních výstav, z nichž průlomová byla Barely Legal v Los Angeles v roce 2004. Trvala pouze několik dní a Banksy zde vystavil i živého slona pomalovaného florálním dekorem. Na výstavě Crude Oils zase nechal po galerii běhat asi dvě stovky krys, mezi něž mohli návštěvníci vstoupit pouze neobutí. Banksyho podvratnost si ale svět umění posléze celkem bez potíží přivlastnil. V roce 2009 se v Bristolském městském muzeu uskutečnila výstava Banksy vs Bristol Museum. Umělec zde představil asi sto děl vsazených do stálé sbírky, tentokrát už s požehnáním pořádající instituce. Výstavu za dvanáct týdnů navštívilo přibližně tři sta tisíc diváků.
Současná přehlídka v londýnské galerii S2 už hraje na jistotu. Pořádá ji aukční síň Sotheby’s a kurátorsky ji zaštítil již zmiňovaný dřívější Banksyho spolupracovník Steve Lazarides. Ten výstavní prostory dotvořil cákanci červené a černé barvy na zdech i veškerém mobiliáři – prý proto, aby galerie působila „streetově“. Větší nesmysl si lze jen těžko představit: prestižní instituce, která se věnuje prodeji uměleckých artefaktů za astronomické částky, bude prostřednictvím snadno odstranitelných skvrn vypadat jako ulice jen sotva. Výstava je pojmenovaná The Unauthorized Retrospective a sám kurátor se nijak netají přesvědčením, že Banksy asi není příliš nadšený. Zda to je pravda, nebo jen snaha udržet o autorovi v očích veřejnosti představu o jeho nezávislosti, se asi nedozvíme. Z výstavy bude každopádně také profitovat díky provizi, stanovené přibližně na čtyři procenta za dílo (ovšem s limitem devět tisíc liber). Právě diskuse o prodeji a cenách je v souvislosti s výstavou zřejmě nejžhavější. V S2 je vystaveno asi sedmdesát děl – plátna, grafiky, objekty. Všechny vytvořil Banksy s vědomím, že půjde o prodejní kusy, ovšem ceny, které původně stanovil a za něž se díla zpočátku prodávala, se dnes zvýšily téměř exponenciálně.
Reakční aktivismus?
Tento nárůst komentuje Lazarides jako konečné potvrzení kvality a významu Banksyho tvorby. Je samozřejmě diskutabilní, zda je ekonomická hodnota díla skutečně zcela zásadním ukazatelem jeho kvality, bránit se trhu ale zcela jistě nemá smysl: výjev z aukční síně s nápisem „I can’t believe you morons actually buy this shit“, kterým Banksy komentoval úspěch vlastních děl na aukcích Sotheby’s v roce 2007, je dnes tamtéž na prodej. Otázku stran umělcova kalkulu ani zde nemá smysl si klást. Příznačná je samotná schopnost světa umění a trhu (a potažmo mocenských struktur) anektovat v podstatě cokoli, včetně podvratných gest uměleckého aktivismu. V Banksyho případě už dokonce nejde jen o práce na plátně nebo na papíře – společnost Sincura Group bez jeho souhlasu začala snímat malby přímo ze zdí a s argumentem, že jde o způsob, jak díla profesionálně ošetřit a uchovat, je nabízí k prodeji.
Mnozí z řad široké veřejnosti se cítí být podobným jednáním pohoršeni a poškozeni. Proč by měli jednotlivci nebo úzké skupiny profitovat z děl, která byla určena všem a nečinila si nárok na trvalost nebo komodifikovatelnost? A jak by se měl k takové situaci postavit sám umělec? Má smysl tuhle „špinavou“ část skutečnosti ignorovat a tvořit nezávisle dál, nebo je východiskem naopak důsledné ukončení další produkce?
Tyto otázky se koneckonců nemusí týkat jen mezinárodních hvězd. I nejmenovaný český streetartista prodal nedávno své dílo sestávající z výřezů prezidentských billboardů za sedmimístnou částku. Stalo se tak prostřednictvím Artsalonu S, úzce propojeného se společností Pražská správa nemovitostí, o jejímž bezskrupulózním profitování z činnosti umělců asi ještě uslyšíme. Komu/čemu nakonec slouží schopnosti těchto utajených superhrdinů?
Samozřejmě můžeme celou věc uzavřít i tím, že jejich umělecký aktivismus je stejně reakční jako batmanovské filmy z Bushovy éry, takže kataklyzma hodnot vyvolané uměleckým trhem jednoduše jen staví do plného světla rozpor, který tu byl inherentně přítomný od začátku. Možná. A možná prostě nemá smysl hledat na poli umění ztělesnění hrdiny nebo padoucha.