Nedávnou návštěvu Noama Chomského v České republice provázelo vydání jeho dvou knih v českých překladech. Vedle reprezentativního výboru ze společenskokritických textů to je i jeho převážně rozhovorová kniha, která krouží kolem role hnutí Occupy v dnešním světě.
Rozhovor je formát, jenž lingvistovi a politickému mysliteli Noamu Chomskému vysloveně svědčí, což nakonec dokazuje nespočet rozhovorových knih, které s ním dosud vyšly. V případě knihy Hnutí Occupy (Occupy, 2013) je ale vše o něco složitější, i když i zde Chomsky projevuje své výtečné rétorické schopnosti. Jak už název napovídá, výběr textů z let 2011 až 2013 se vztahuje k hnutí Occupy. Nikoli náhodou je kniha v předmluvě označena za pamflet a takto je k ní třeba i přistupovat – jako ke značně monotematickému sborníčku, v němž se Chomsky objevuje v trochu jiném světle, než jak jej známe. Kromě své tradiční role neúprosného kritika systému, zvláště toho amerického, se totiž ocitá v roli člověka, jenž by měl tentokráte také motivovat k odporu, což se nutně odráží v jeho veskrze optimistickém hodnocení hnutí Occupy. Dává to celkem smysl, pokud si uvědomíme, že Chomsky zkrátka mluví přímo k aktivistům hnutí, navíc v době, kdy do něj vkládal naděje nejeden slavný levicový intelektuál.
Od nadšení ke kritice
Pak se lehko může stát, že za důkaz vítězství Occupy Chomsky prohlásí represi, která na hnutí dopadla. To mu přitom zároveň nebrání střízlivě konstatovat, že „v porovnání s obvyklou represí to nebylo tak zlé“. Souhlasit s ním lze především v tom, že Occupy se povedlo změnit rétoriku médií a dostat do nich téma sociální spravedlnosti. Jenže je třeba zdůraznit, že i to se podařilo pouze na chvíli – dnes se v médiích o hnutí mluví především v minulém čase, a to přesto, že řada jeho kampaní a iniciativ dosud běží. Postupné vystřízlivění je patrné i u Chomského. Jak jde čas, mění se nenápadně i tón rozhovorů: v roce 2013 už Chomsky velmi trefně vysvětluje, že žádná úspěšná taktika nevydrží věčně, a proto je potřeba strategie. Připomeňme, že tou dobou už o neúspěchu hnutí mluvil kdekdo, včetně těch, kteří v roce 2011 neváhali vyvolávat ducha světové revoluce. To Chomsky sice nikdy nedělal, ale zároveň si byl dobře vědom, že Occupy je největším vzedmutím občanské nespokojenosti od sedmdesátých let, a netajil své nadšení: „Vlastně je to úplná senzace. Nemá to obdoby. Nenapadá mě nic, co by se tomu jen vzdáleně podobalo.“
Chomsky v sobě nezapře anarchistického myslitele a jeho důraz na grassroots přístup je takřka všudypřítomný, což samozřejmě perfektně souzní s ideály hnutí Occupy. Pro někoho bude možná překvapením, že je i znalcem díla Adama Smithe a nejednou si jej bere na pomoc, když chce kritizovat globální kapitalismus a to, co nazývá „vládou plutokracie“. Současně je ale vidět, že je ukotven v myšlení, které revoluční pohyb nutně vidí prizmatem dělnické třídy a radikálního syndikalismu. Prekariát chápe jako pevně organizovanou a jednolitou sílu, což ale příliš neodpovídá realitě. Jde totiž spíše o amorfní, roztříštěnou vrstvu, do níž se dá zahrnout intelektuál dělník nebo třeba imigrant.
Alternativy, o nichž Chomsky mluví, jsou evergreenem neautoritářské levice: dělnické samosprávy, komuny a družstva, eliminace peněz z politiky a zrušení široké definice právnické osoby. Správně zdůrazňuje, že „třídní boj neustává“, ale může se zdát, že nedostatečně reflektuje jeho proměny. Víra ve spontaneitu revolty je alespoň zpočátku jistě na místě, ale pokud Chomsky hovoří o tom, že anarchistická společnost má být vysoce organizovaná, slušelo by se také uvést, na jakých principech a za jakých okolností. Na jedné straně je sympatické odmítat roli vůdce a stále dokola zdůrazňovat, že rozhodnutí musí vycházet z vůle všech zúčastněných, na straně druhé si dobře pamatujeme, že Occupy ztrácelo vliv i kvůli improvizaci, která měla navíc nejrůznější a často protichůdné podoby. Rovněž sázka na přímé akce je jistě dobrá – a riskantní – volba, ale sama o sobě nestačí a je také nesmírně vyčerpávající. Čtenáře maně napadne, že spíše než reflexe úspěchů hnutí by dnes byla na místě analýza jeho neúspěchů. Třeba na ni ještě dojde.
Opakování jako chyba
Největší problém ale spočívá ve špatné redakční práci s rozhovory a přetištěnými projevy, což ovšem nelze vytýkat českému vydání. V posledních letech jsem nečetl knihu, v níž by se tolik věcí neustále opakovalo. Stejné příhody, příklady, podobná rčení – pořád dokola. Že Chomsky v letech 2011 až 2013 dostával všude podobné otázky a sám chtěl lidem na různých místech pochopitelně sdělit stejné myšlenky, je jasné. Při sestavování knihy by se ale mělo dbát na to, aby nebyl publikován v podstatě jeden a týž rozhovor v pěti variantách. Už tak útlá kniha se pak stává ještě chudší.
Při vší úctě k ohromující intelektuální kapacitě se o Chomském dá říct de facto totéž, co nakonec vystihuje i ústup hnutí Occupy ze scény: uvědomuje si, co je třeba odmítnout, má představu, jak by vše mohlo fungovat, ale spolehlivý způsob, jak toho docílit, nenachází. A tak je třeba snažit se probudit z letargie masy a doufat, že nás pak přirozeně dovedou ke spravedlnosti.
Noam Chomsky: Hnutí Occupy. Přeložila Jaroslava Kočová. Broken Books, Olomouc 2014, 138 stran.