Do české distribuce se dostává nový film mladého kanadského režiséra Xaviera Dolana. Jeho snímek Mami! získal Cenu poroty na festivalu v Cannes. Vypjaté melodrama o vztahu matky a dospívajícího syna je příkladem svobodomyslného přístupu k filmu.
Norman Bates nás ve filmu Psycho (1960) poučil, že nejlepším přítelem mladého muže je jeho matka. Xavier Dolan k tomu ve své ódě na teatrální herectví, formální nedisciplinovanost a stylistický exces nazvané Mami! dodává, že nejlepší přítel bývá často zároveň největším nepřítelem. Dandy kanadské kinematografie letos oslavil teprve pětadvacáté narozeniny, přesto má za sebou už pět snímků, za něž získal přes tři desítky festivalových ocenění. Za melodrama Mami! si letos z Cannes odvezl Cenu poroty, která byla udělena také třiaosmdesátiletému JeanuLucovi Godardovi. Oba generačně vzdálené tvůrce kromě francouzštiny a časté účasti na festivalech spojuje též nespoutaný přístup k uměleckému vyjádření. Nenechávají se svazovat konvencemi ani požadavky na konzistentní dramatický tvar. Dolanův nejnovější film pak svobodu povýšil na určující životní princip postav.
Oidipus s ADHD
Světlem zalité úvodní záběry navozují pocit absolutního vnitřního klidu. Netrvá dlouho. Hned v následující scéně jsme svědky autohavárie, předznamenávající řadu dalších střetů, jejichž aktéry se stanou svobodná matka Diane a její syn Steve, trpící ADHD, tedy hyperaktivitou provázenou poruchou pozornosti. Stejně jako Dolanův autobiografický debut Zabil jsem svou matku (J’ai tué ma mère, 2009), čerpá i aktuální snímek dynamiku vyprávění z antagonismu mezi rodičem a dítětem. Dolanův první film byl projevem vzdoru puberťáka poslaného proti jeho vůli na internátní školu. Nyní se režisér pokouší nahlédnout generační konflikt z opačné strany. Diane kvůli péči věnované potomkovi nezbývá síla ani prostor pro sebe samu. Její snaha najít rovnováhu mezi mateřskou láskou a touhou po seberealizaci strukturuje vyprávění – vyčerpávající cyklus hádek a usmíření bez zásadního vývoje a naděje na změnu.
Neschopností uniknout z domácího vězení, které si sami vytvořili, a splynout s okolím rozšiřují Diane a Steve galerii Dolanových extravagantních outsiderů. Světu uměřených emocí a úsporného sebevyjadřování čelí výstředním oblékáním, vzletnými gesty a expresivním slovníkem. Dokážou si podmanit i zakřiknutou sousedku Kylu, která se nabídne, že bude problémového chlapce doučovat. Incestní podtext napjatého vztahového trojúhelníku s ironickou důsledností naplňuje schéma oidipovského vyprávění a zápletku filmu posunuje za hranici společenských norem. Mladý režisér nicméně rád zdůrazňuje, že sám veškeré hranice považuje za propustné. Na důkaz toho volí stylistické prostředky svých filmů bez respektu k žánrovým konvencím, na základě jejich potenciálu vtáhnout diváka do barvitého fikčního světa. Zdánlivá výrazová chaotičnost odráží multiplicitu rolí, jež musí postavy při konfrontaci s lidmi „zvenčí“ hrát. Vkrádajíli se do vyprávění s parametry antické tragédie odkazy na komedii Sám doma (Home Alone, 1990) a kompozičně nemotivované videoklipové sekvence, jde také o projevy senzibility, nespoutanosti a (ne)vkusu hrdinů, nikoli pouze Dolanovy záliby v excesech.
Vive la liberté!
Jako manýra zprvu působí volba nestandardního obrazového formátu 1 : 1. Zúžený rám ale výrazně omezuje prostor, v němž postavy mohou existovat, a přispívá k dusivé atmosféře filmu. Dojem stísněnosti ještě umocňují detailní záběry tváří postav, jimž kamera svým oddálením umožní volněji dýchat jen během nemnoha okamžiků relativní pohody. Díky povýšení formátu na jeden z dominantních stylistických prostředků může Steve v emblematické scéně filmu obraz vlastníma rukama roztáhnout do standardní šířky a svou bytostnou potřebu svobody artikulovat za pomoci samotného média. Výsledný efekt není, oproti filmům jako Funny Games (1997), zcizující, naopak v souladu s celkovou tvůrčí koncepcí napomáhá našemu přimknutí k postavám.
Pro svůj empatický přístup k postavám Dolan ovšem zejména v druhé polovině filmu ztrácí nadhled a nechává herce dlouze exhibovat. Závěrečný akt pak stvrzuje jeho pověst provokativního rozvraceče žánrových jistot. K naplnění schématu mateřského melodramatu, podle něhož by se matka měla obětovat pro svého potomka, totiž dochází jen iluzorně. Skutečný závěr filmu harmonizující status quo neguje a nabízí namísto něj neuspokojivou otevřenost a nepřímou výzvu, abychom si příběh dovyprávěli sami. Svoboda vypravěče, postav a diváka jsou na sobě v novém filmu Xaviera Dolana stejně závislé jako syn na matce a matka na synovi.
Autor je filmový publicista.
Mami! (Mommy). Kanada, Francie, 2014, 139 minut. Režie Xavier Dolan, scénář Xavier Dolan, kamera André Turpin, střih Xavier Dolan, hudba Noia, hrají Anne Dorvalová, Antoine-Olivier Pilon, Suzanne Clémentová ad. Premiéra v ČR 30. 10. 2014.