I dnes se najdou tací, kteří by rádi měnili svět, nebo alespoň tajně doufali, že menší události mohou být návodné a končit třeba změnou systémovou. Podoby i motivace antisystémového jednání jsou nejrůznější a často dokonce vzájemně protikladné, ale nedá se jim většinou upřít v současnosti velmi nesamozřejmá víra nebo přesvědčení, že by mohlo být i jinak. Nechutenství a nedůvěra, které se docela pochopitelně ohlašují, když někdo nadužívá slova „revoluce“, často provází pocit, že máme co do činění s naivitou, jež se zvláště dnes a s našimi historickými zkušenostmi jen velmi těžko odpouští. Žijeme zkrátka v době, která je sice na první pohled těhotná změnami, ale zároveň si každý den můžeme přečíst další stať nebo rovnou knihu o tom, proč žádná radikální změna není možná. Přiznejme si: zatím to tak rozhodně vypadá.
V době, která nepřeje velkým vyprávěním, natož revolucím, se řada aktivistů obrací k „revolucím v malém“, jež většinou začínají vznikem svobodného prostoru, který je situován v realitě, ale zároveň vytváří svůj vlastní malý vesmír, který často není – a snad by ani neměl být – kompatibilní se světem venku. V poslední době se v Praze objevila hned dvě místa, jež mají na první pohled podobné aspirace: Paralelní polis skupiny Ztohoven, která má alternativu vetknutou přímo v názvu, a kulturní a sociální centrum Klinika, jež existovalo jen deset dní, takže v metropoli už zase žádný squat, který by sloužil veřejnosti, není. Hrál v obou zmíněných projektech roli nějaký druh naivity?
V případě aktivistů z Kliniky můžeme konstatovat další ze série proher, které za to stály. Jim tedy určitě. Můžeme dokonce mluvit o jistém vítězství, i kdyby mělo být jen mediální. Ale právě toho se squatterům moc často nedostává. Kromě volby příhodného místa v podobě chátrající budovy vlastněné státem svou roli jistě sehrálo i to, že Klinika hned od počátku dokázala nabídnout dojem otevřených dveří, které nevedou jen do vnitřního exilu a k fetišizaci subkulturního potenciálu. Přitom nešlo o kompromisy, ale především o volbu diskursu – ukázalo se, že jazyk může být nástrojem (nejen mediálního) ovládání i v rukou squatterů, kteří na pár dní takticky zapomenou slovo squat a po obsazení objektu předloží slušně vypracovaný projekt kulturněsociálního centra.
Někteří z aktivistů se v posledních letech opakovaně nechávají zadržovat jednak proto, aby získali prostor, který tu nejpozději od vyklizení squatu ve vile Milada chybí, ale také proto, aby poukázali na problémy jejich města i společnosti. Těžko je však označovat za naivní. Musíme naopak pochopit, že většina z nich neúspěch očekává (a to ve chvíli, kdy soudy hrozí, že z opakovaných přestupků se budou konstruovat zločiny). Snad je to i tím, že nejsou tak naivní, aby si mysleli, že všechno lze vybojovat na poli teorie nebo pomocí kompromisů, které znevolňují. Jejich zkušenosti a jejich nedůvěra k systému jsou v mnohém spíše projevem zdravého a hlavně zažitého cynismu než prostoduchosti. Nakonec i v případě Kliniky realita dohnala předčasné slavnosti a zkušenost byla – za asistence policie – znovu potvrzena. Ovšem s tím zásadním rozdílem, že nyní se díky vstřícným médiím mohl se situací seznámit kdekdo. Obvyklé klišé říká, že radikalita se vytrácí s věkem a je to tak přirozené. Co si ale počít se situací, kdy věk a zkušenost naopak radikalizují?
Podstatně jiný přístup zvolila umělecká skupina Ztohoven, která svou dospělost oslavila pronájmem budovy Paralelní polis za peníze miliardářů, čímž se sice možná zřekla své naivity, ale především se sama stala součástí systému, proti němuž rétoricky vystupuje. Docela pochopitelnou nedůvěru ve stát nahradilo nezřízené koketování s finanční oligarchií, které padají drobky od stolu. Pak už je potřeba je jen poctivě sbírat a tvořit z nich nový svět, v němž pro současné dárce nebude místo. Anebo bude? Z různých vyjádření ani z manifestu skupiny to zdaleka není jasné. Dospělost se zde rovná nepřiznané touze nechat se znásilnit a ještě pak vykřikovat, že to stejně stálo za to. Tento druh specifické subverze předpokládá, že bez peněz a bez zastání mocných nejste nic. Fakt, že odkouzlené koruny z kont miliardářů se rázem staly podvratnými bitcoiny, na tom málo mění.
Ztohoven jsou evidentně v zajetí představy, že slepá vývojová větev anarchismu – schizofrenní anarchokapitalismus – přináší něco nového. Dnes přitom vidíme, že těmi největšími anarchokapitalisty jsou zpravidla prostě neoliberálové, kteří s anarchismem mají společnou jen nedůvěru v autoritativnost státu. V době, kdy státy pozbývají svého vlivu a posluhují autoritářským korporacím, jde o bizarní boj umělecké skupiny, která se zřejmě považuje za dvojitého agenta v týlu nepřítele, ale čím dál více připomíná konfidenta, jenž ztratil pojem o tom, v jakém zájmu vlastně jedná. Umělečtí anarchokapitalisté se ocitají v roli podržtašek „liberálních komunistů“. Podle Slavoje Žižeka jsou to „velcí šéfové, kteří si přivlastnili ducha protestu, nebo naopak nonkonformní kontrakulturní ajťáci, kteří přebírají velení nad velkými korporacemi“. V Americe je to třeba Bill Gates a u nás zase Karel Janeček, jeden z donátorů Paralelní polis.
Jisté je, že umanutost a důslednost kolektivu spojeného s projektem Klinika, který je připraven snášet represi za své jednání, se skupinou Ztohoven, jež je patrně ochotna pouze ztratit svou dobrou pověst, ostře kontrastuje. Kdo je tady nakonec naivní? Revoluce v nerevoluční době je odkázána právě na takové události, jakou bylo obsazení a otevření Kliniky, kdežto idea Paralelní polis byla už v době, kdy ji Václav Benda definoval, součástí ghettoizace Charty 77 a dnes z ní zbyla její vpravdě postmoderní karikatura.