Zajímá mě pohled ze všech stran

Dlouhodobě pracujete s obyvateli vesnice Bedřichovice. V roce 2011 jste spolupráci zahájila akcí Od nevidím do nevidím, kdy jste s pomocí Tate Modern vesnici přesunula do Londýna, nyní se již půl roku zabýváte revitalizací bedřichovické návsi. Ve většině ostatních případů mají vaše projekty povahu jednorázové akce. Proč jste se rozhodla takto soustavně pracovat právě s občany Bedřichovic?

Myslím, že principy mé práce se postupně mění. Posledních pár let mám více projektů, které jsou dlouhodobé. Nejlepším příkladem je projekt Nedá se svítit v severomoravských Nošovicích, spjatých s automobilkou Hyundai. Chtěla bych jej dokončit v okamžiku, kdy továrna definitivně zavře své brány. Důvody k pokračování jsou u každé věci jiné.

V Bedřichovicích jsem původně nic podobného nepředpokládala a v plánu byla jen jednorázová akce. Zároveň jsem ale pořád hledala obec, kde bych mohla zrealizovat svou myšlenku založení obecního svátku. Žádná vesnice, v níž jsem předtím působila, nesplňovala moje podmínky do té míry, abych se o něco podobného mohla pokusit. I přesto, že řada mých akcí dotyčné komunity hodně ovlivnila, nenašla jsem žádnou, u níž bych byla přesvědčená, že se s ní dá během několika let vybudovat svátek. Možná se to nepovede ani v Bedřichovicích, ale přesto jsem nikdy nepochybovala o tom, že jsem si vybrala správně.

Zásadní rozhodnutí přišlo v okamžiku, kdy jsem po první schůzce v obci měla skoro třicet přihlášených. Bylo mi jasné, že pro mnohé je motivací cesta do Londýna, ale i přesto to bylo podezřele jednoduché. Byla jsem vždycky zvyklá celé měsíce překonávat pochybnosti, ale zároveň jsem věděla, že je to přímo úměrné výsledku. Čím větší odpor je na začátku, tím větší proměna se odehraje na konci. Postupně mi došlo, že to je možná znamení a ty hlavní překážky teprve přijdou – s opakujícími se akcemi v dalších letech.

Jak se dají podobné akce financovat? Nerada mluvím o penězích, ale i to je jedna z otázek, na kterou v „zákulisí“ často narážím. Je to důvod, proč většinu svých projektů realizujete v zahraničí? Lze v našich podmínkách připravit podobný projekt jako přesun vesničanů do Londýna?

Každá moje věc je úplně jiná, neexistuje tedy žádný standardní model financování. Řada akcí je téměř bez nákladů, když pominu čas – můj i samotných účastníků. Záměrně se snažím, aby moje projekty zůstaly normální, aby se daly v menším měřítku realizovat i bez velkých nákladů. Nechci se dostat do situace, že bych bez peněz nedokázala vůbec nic vytvořit. Když se ale vyskytne příležitost, tak ji vy­užiji. To byl právě případ cesty do Londýna. Původní vizi přenést vesnici do města jsem chtěla uskutečnit v Česku. Nejdřív v Brně, pak v Praze. Ve stejném čase se mi ozvala kurátorka z Tate Modern. Přišlo mi skvělé, že se přesunem vesnice do města promění i jazyk. O část nákladů se postarala Tate Modern, část zaplatil můj galerista z Itálie a zbytek pokryly mé vlastní peníze, které jsem získala prodejem jedné z věcí do sbírky muzea. Myslím si, že v našich podmínkách takovou akci podniknout lze. Problém je ale v tom, že malá skupina lidí, kteří nákupem děl finančně podporují výtvarníky, se zaměřuje na jiné typy artefaktů. Pro mě osobně je navíc důležité, odkud peníze jsou, takže ne každou podporu bych přijala.

Do projektu Bedřichovice nad Temží jste zapojila i děti. Co vás k tomu vedlo? Inspirují vás?

Prvním impulsem pro mě byl rozhovor, který se mnou bedřichovické děti udělaly během soutěže v chytání lelků. Původně to braly spíš jako vtip, ale mně se to celé hodně líbilo – jak se ptaly, jak se u toho tvářily… V něčem mi to připadalo jako přesný obraz toho místa. Navíc místní děti běžně tráví dost času na hřišti před kulturním domem, takže kdo by mohl lépe referovat o dění v obci a během roku podrobně sledovat proměnu návsi? Řekla jsem si, že bych toho mohla využít – založila jsem s nimi Bedřichovické zpravodajství, které pravidelně každý měsíc přináší aktuální zprávy z obce. Od začátku jsem do toho nechtěla příliš zasahovat, jen jsem jim dala techniku a občas pro ně zařizuji nějaké praktické věci. Výsledek je neuvěřitelný. Jen jsem rozpoznala příležitost, trochu děti popostrčila, a nyní vzniká skvělá a velmi zábavná věc.

Jak děti pohlížejí na vaši práci? Mám na mysli například i studenty ze Zastávky u Brna, kteří vás sami oslovili a s nimiž rovněž delší dobu spolupracujete. Stále ještě věří v možnost proměny této lokality, jak tomu bylo na počátku?

Myslím, že tomu teď věří ještě víc. Ale to je spíš otázka na ně. Od začátku jsem se jim snažila ukázat, že pokud opravdu chtějí viditelnou změnu, musí investovat daleko víc času a úsilí, než si představovali. Oni mě oslovili s přesvědčením, že Zastávka je hrozné místo, které je potřeba zlepšit. Chtěli s tím něco udělat, jenže je těžké ostatní obyvatele přesvědčovat o kvalitách tohoto místa, když v ně sami nevěří. Proto jsem se na začátku zaměřila na samotnou skupinu, chtěla jsem nejdřív proměnit pohled teenagerů, aby pak mohli sami měnit své okolí. Změnit jejich náhled se jednoznačně podařilo, dokonce když jsme teď sepisovali popisky do našeho průvodce Zastávkou, zakončili to větou I love Zastávka.

Revitalizace náměstí v Bedřichovicích působí ve srovnání s jinými vašimi projekty odvážněji. V tomto případě úzce spolupracujete se šlapanickou radnicí, pod niž obec spadá. Co bylo na počátku tohoto velkorysého plánu?

Už během prvních schůzek v roce 2011 jsem si nemohla nevšimnout, že Bedřichovice nemají žádné centrum, kde by se mohlo scházet více lidí. Kaple stojí na jiném místě než kulturní dům a nemá kolem sebe žádné prostranství. Před kulturním domem je pouze silnice a velké dětské hřiště. Kdykoli jsem uspořádala nějakou akci, lidé museli postávat na silnici před kulturním domem a potom šli domů. Nebylo v mých silách to změnit, proto jsem se alespoň snažila spojit komunitu v rámci samotné akce.

Na podzim 2013 se mi zničehonic ozval starosta Šlapanic Jaroslav Klaška, zda bychom se mohli společně sejít na radnici. Téma schůzky mě okamžitě překvapilo – jednalo se o opravu kulturního domu. Starosta přišel s návrhem společně vypracovat plán na směřování kulturního domu a zažádat o dotaci u Regio­nálního operačního programu. Krátce nato se však ukázalo, že Evropská unie tentokrát vypisuje výběrové řízení na návrhy veřejných prostranství a středů obcí. To byla přesně věc, která Bedřichovicím chyběla – společný prostor uprostřed obce, kde by mohli obyvatelé trávit společně čas.

V únoru 2013 jsme s architekty Jitkou Ressovou a Davidem Zajíčkem, starostou Šlapanic, zastupitelem Bedřichovic Ivanem Vavrem a grafikem Radimem Peškem podali návrh na revitalizaci návsi pod názvem Bedřichovice nad Temží. Návrh vycházel z mého původního nápadu přenést londýnskou atmosféru do obce natrvalo a tím do Londýna dostat úplně všechny. Prostor před kulturním domem je inspirován nábřežím Temže, převážíme londýnskou telefonní budku, vytváříme kopie londýnských laviček a tak dále. Všichni s napětím očekávali, zda je možné takovou věc zrealizovat, vytvořit tímto způsobem jedinečnou „dokumentaci“ té první akce. Když se to podařilo, nikdo tomu nemohl uvěřit.

V Moravské galerii aktuálně probíhá celoroční výstava Bedřichovice nad Temží. Není to pro vás komplikace, že hlavní část projektu se odehrává mimo galerii?

Výstavu jsem zahájila ve stejný den, kdy probíhala v Bedřichovicích soutěž v chytání lelků. Nechtěla jsem klasickou výstavu, budovy galerie mají v tomto případě spíš sloužit jako rozcestník, odkud diváka pošlou přímo do Bedřichovic. Návštěvník zde najde pouze dvanáct nástěnek, kde jsou aktuální informace z obce, včetně zpravodajství. Může však také na blogu bedrichovicenadtemzi.cz podrobně sledovat celý projekt. Prezentace ve formě přednášek, projekcí či akcí neukazuje dokončenou věc, ale v přímém přenosu nechává diváky nahlédnout do samotného procesu, který vyvrcholí otevřením návsi 3. září 2014. Záměrně se proto řada věcí během roku mění, což není standardní postup ani pro galerii, která plánuje vše dlouho dopředu, ani pro diváka, který je při návštěvě galerie zvyklý dostat všechno naráz. Líbí se mi, že klíčový „exponát“ stojí mimo instituci, i když je to pochopitelně spojené s řadou komplikací. Provádět jakékoliv změny v galerii vyžaduje čas, což je u tohoto typu práce obrovská překážka. Současně instituce není – pochopitelně – připravena posílat své návštěvníky úplně jinam, i když je to hlavní záměr projektu.

Co od výstavy čekáte?

Mohla by veřejnosti přiblížit způsob mé práce, protože hodně věcí dělám v zahraničí a moc se tu o nich neví. V novinách potom kolují často nesmysly. Lidé mou práci kritizují, i když ji pořádně neznají, často se akcí neúčastní, dokonce se mnohdy dodatečně ani nikoho nezeptají. Jako zástupný problém vidí „manipulaci“, což je označení, pod které lze zahrnout jednoduše úplně všechno. Chápu to ale jako jistý druh sebeobrany, protože z mého pohledu ty věci prostě nechtějí poznat.

Jak souvisí vystavený projekt Bedřichovice nad Temží s Od nevidím do nevidím?

První část Od nevidím do nevidím s názvem Bedřichovice v Londýně se uskutečnila 3. září 2011 před britskou Tate Modern. Bedřichovice jsem pomocí pomyslných katastrálních hranic přenesla přímo do středu Londýna a osmdesát obyvatel obce dostalo za úkol chovat se zde jako doma. Tímto způsobem měli svou vesnici ve velkoměstě oživit. Osmdesát britských výtvarníků stálo celý den na pomyslných hranicích Bedřichovic a vyrovnávali se s náročným úkolem: dívat se dovnitř obce a malovat – ne Londýn, který před sebou vidí, ale Bedřichovice, které znají jen z fotografií. Lidé z Bedřichovic stejně jako Londýňané tak zároveň měli možnost se při svých činnostech sledovat.

Už v názvu samotném je obsažen pohyb, vnímám to jako cestu tam a zpět. Přestože první akce byla v mnoha směrech úspěšná a osmdesát obyvatel Bedřichovic prokazatelně sblížila, uvědomila jsem si, že je současně rozdělila: na ty, co v Londýně byli, a ty, kteří zůstali doma. Zároveň se účastníci neustále ptali, kdy Londýn přivezu do Bedřichovic a kdy do vesnice pozveme londýnské malíře. Jejich přání jsem alespoň částečně splnila v navazujících akcích, které probíhaly od září 2011 do července 2012. Obrazy z Londýna jsem obyvatelům Bedřichovic věnovala pod jednou podmínkou: museli přijít na způsob, jak si je mezi sebou rozdělit. Dnes většina obrazů už visí v domácnostech. Těm, kteří v Londýně nebyli, visí na stěně aspoň kalendář s vybranými obrazy, který jsem pro všechny nechala vytisknout.

I přes velkou snahu jsem však byla přesvědčená, že se mi tímto gestem zrcadlovou událost přenesení města do vesnice nepodařilo uskutečnit, a proto jsem se rozhodla s tímto tématem pracovat v dalších částech projektu. I v navazující akci Dejte mi svátek! je patrná snaha o přesun města do obce, v tomto případě vytvořením nového pracovního místa. Tate Modern mi pomohla jedním směrem: dostat obec do města. Moravská galerie mi pomáhá opačným směrem, tedy dostat město do vesnice.

Jsou prvky převzaté z Londýna také pomyslnou spojnicí vzdálených míst, vesnice a města?

Ano. V návrhu jsme se snažili, aby si člověk na tomhle místě připadal „jinak“. Obyvatele Bedřichovic paradoxně spojuje právě město – každý den tam většina z nich odjede za prací. Připadalo mi víc než logické, že by je prvky města symbolicky propojily právě ve středu obce.

V chystané tištěné publikaci bych pak také chtěla vytvořit něco jako kroniku Bedřichovic, která bude čtyři roky sledovat budování nového svátku. Hodně by se mi líbilo sesbírat rozhovory se všemi obyvateli, i kdyby někdo měl mít jen pár vět. Všechny mé projekty v sobě mají silnou touhu obsáhnout celek a současně mě zajímá pohled ze všech stran. Snad se to do září podaří.