V souvislosti s děním na Ukrajině a ruskou anexí Krymu – která pro nás docela symbolicky připadla na dobu, kdy si připomínáme nejen patnáct let našeho členství v NATO, ale také obsazení a zánik Československa a počátek okupace – se opět do veřejných i soukromých debat vrací pojem fašismus. Když přijde řeč na naše vlastní, stále patrnější xenofobní sklony, neslyšíme toto slovo rádi. Nyní však zaznívá v jiném kontextu. Z mediálních polemik, ale i z pouhého sledování sociálních sítí nebo rozhovorů v hospodách se může zdát, že každý druhý je dnes v Česku ukrajinista, odborník na mezinárodní právo a historik v jednom. Pochyby se nepřipouštějí, člověk je buď pro Putina, anebo proti němu, s Ukrajinou a Západem, anebo s Ruskou federací, s Majdanem, anebo s Rusy žijícími na východní a jižní Ukrajině. Chvílemi to vypadá, že studená válka neskončila, jen se změnila bojová linie.
Jistota, se kterou padají silná slova, se nedá srovnávat ani s bývalými hádkami kolem české účasti ve válce v Kosovu. Ukazuje se, že Ukrajina je na jedné straně nebezpečně blízko na to, abychom tamní realitu mohli přehlížet, ale na straně druhé zároveň dostatečně daleko na to, abychom se v problematice snažili pohybovat jinak než jako po černobílé šachovnici. Nemusíme se cítit v bezprostředním ohrožení, a tak s gustem mentorujeme ty, jejichž osudy jsou dnes na dlouhou dobu v sázce. Jasno máme většinou všichni, bez rozdílu politického přesvědčení, i když třeba každý jinak.
Zarážející na tom celém je, že slovní zákopová válka jednotlivců jen vulgárněji kopíruje strategickou a mocenskou hru velmocí. Jako by platilo, že jsme skutečně ve válce, a v té si člověk musí přece vždy vybrat svou stranu. Jedni zatím mluví o „kremelském fašismu“, ale myslí tím fašismus ruský, který si pletou s ruským imperialismem, a druzí zase mluví o fašismu strany Svoboda a Pravého sektoru, ale míní tím ideový slepenec celého Majdanu, potažmo celou Ukrajinu. Co když se ale člověku nechce verbálně bojovat ani za jednu stranu? Ani za Putina, ale ani za Mezinárodní měnový fond s Evropskou unií, kde už se pro Ukrajinu připravuje dobře známá neoliberální šoková doktrína.
Mezi některými levičáky zatím převládá podivná euforie z cynismu. Škodolibě sledují, jak Rusko porušuje mezinárodní právo, a připomínají případy, kdy se to samé dělo pod patronátem Severoatlantické aliance a za účasti České republiky (a oni proti tomu tehdy ostře protestovali). Pryč je najednou jejich univerzální optika a selektivnost jejich vidění se nakonec potkává se selektivitou, proti které kdysi brojili. Z vůle po emancipaci zbývá jen strategická myšlenková hra nad rozevřenou mapou. Zlomyslná radost nad očekávatelným a současně nepochybně nezvratným obsazením Krymu navíc podporuje dočasnou amnézii ohledně Putinova mocnářství a způsobu, jakým jeho režim už roky plánovaně potírá a pronásleduje ruské radikální antifašisty, obránce lidských práv a obecně všechny, kdo se jakýmkoli způsobem odlišují (dokonce třeba jen sexuální orientací). Je to smutný pohled. Ztráta imunity vůči nejrůznějším konspiračním teoriím, které se z podstaty věci těžko dokazují i vyvracejí, je přitom v horším případě nezbytným průvodním jevem myšlenkové schizofrenie a v tom lepším překotnou snahou vyvažovat bezmeznou důvěru v Západ, které se u nás tolik daří.
Nicméně politicky převládá v českém mediálním prostoru na celé čáře antiruský heterostereotyp, který zase jednou došel sebepotvrzení. Učebnicovým příkladem může být komentář bývalého disidenta, historika a spisovatele Petra Placáka s výmluvným názvem Kremelský fašismus. Článek otištěný v Lidových novinách varuje před hrozbou ruského fašismu, a přitom sám ústí v odstrašující paušální odsudek všech Rusů bez výjimky, neboť jsou to právě ruští občané jako celek, kdo podle autora udržuje Putina u moci. Placákův text je pro současné debaty v mnohém symptomatický a lze na něm dobře ilustrovat jak přehnané paranoidní obavy z toho, co autor chápe jako specificky ruský (rozuměj komunistický) fašismus, tak smířlivý postoj k fašismu ukrajinskému. Podle Placáka sice banderovská armáda „za druhé světové války bezpochyby spáchala řadu zločinů v rámci boje všech proti všem“, ale to jen proto, že Ukrajinci se „v bezvýchodné situaci boje za nezávislost své země ocitli mezi dvěma obludnými zly, z nichž to rudé, které ve třicátých letech zahubilo miliony Ukrajinců, se dosud jevilo nekonečně horší“. S čím tu vlastně máme tu čest? S bagatelizací zločinů proti lidskosti, s bagatelizací antisemitismu a nevyřčeným tvrzením, že někdy může být fašismus poměrně pochopitelnou reakcí. Zvláště když za rohem číhá rudý ďábel. A než být rudým fašistou, je podle Placáka zkrátka lepší zůstat hnědým fašistou. Když podobný mustr aplikujeme na současnou situaci, můžeme lehce dojít k závěru, že Ukrajinci jsou opět v nezáviděníhodné situaci, a tak se nelze příliš divit, když současní banderovci opět nastupují na scénu. Podivné by zřejmě bylo, kdyby se to nedělo.
Odtud už je pak jen krůček ke konečnému řešení ruské hrozby, které Placák nachází v „znemožnění vstupu občanům Ruské federace na území Evropské unie“. Odpůrce fašismu se tedy sám obloukem ocitá v roli xenofoba, který celý ruský národ hodlá trestat za Putina, a to zřejmě včetně ruských aktivistů, kteří mají s Putinem společné jen to, že jsou jeho garniturou pronásledováni. Představuji si, jak by asi disident Placák v osmdesátých letech reagoval na to, kdyby se západní Německo rozhodlo, že nebude na své území vpouštět žádné Čechoslováky, včetně bývalých vězňů svědomí, a představuji si, jak a v čem by to pomohlo snažení českého disentu. V Placákově komentáři už chybí jen jediné – a sice návrh, že bychom z Evropské unie měli odsunout zpátky domů všechny Rusy, kteří už mezi námi žijí. Třeba na to brzy dojde. Pokud se především v devadesátých letech – často oprávněně – mluvilo o laciném politickém, ale i kulturním antiamerikanismu, je zřejmě nejvyšší čas reflektovat nynější lacinou rusofobii. Zvláště pokud si nechceme vybírat mezi různými druhy xenofobie a když cítíme nechuť mezi nimi vůbec nějak hodnotově rozlišovat.