Filosofický sendvič

Význam filosofie pro socialistickou společnost bude vzrůstat úměrně jejímu dovršování a přerůstání v rozvinutý komunismus a filosofické poznání bude se stávat ve stále větší míře lidskou potřebou.

Zbyněk Fišer: Útěcha z ontologie

V sedmdesátých letech jsem dostal od psychologa a filosofa Jiřího Němce první samizdatový sešit kultovního Heideggerova díla Bytí a čas a s ním i první interpretační ochutnávku, která byla určena fenomenologickým přístupem: k věci samé. V té době se v Československu nepěstovaly ani lacanovské, ani neostrukturalistické přístupy, podle nichž je kniha chaosmem zbaveným myšlení jednoty. Tehdy se ani v disentu nepřipouštěly námitky proti jednotě smyslu díla a života, systému a subjektivity. Na život a dílo myslitele se nahlíželo z „uklízečského úhlu“. Smyslem bylo vše nejdříve očistit, aby bylo možné v chaosu života a poznání nahlédnout „věc samotnou“ jako nějakou esenci či podstatu díla. Vše, co bylo považováno za cizorodé, sekundární a nečisté, bylo programově odstraňováno.

Když jsem si o mnoho let později přečetl Heideggerův text Sebeurčení německé univerzity, který napsal v době nástupu Hitlera k moci v roce 1933, a následně i jeho text Evropa a německá filosofie z roku 1936, pochopil jsem, proč intelektuální úklidové čety pěstují tak rády fenomenologickou redukci. Pokud totiž přiložíme mezi dva plátky zmiňovaných textů ústřední filosofický text Bytí a čas, potom Heideggerovo dílo nabývá jiné chuti. Zejména, když filosofie bytí a času nasákne „silou k vůdcovství“, „záchranou Západu“ a připomínáním hérakleitovské pravdy jako boje, který jedny potvrzuje jako otroky a jiné jako pány. Italský filosof Gianni Vattimo po ochutnávce tohoto filosofického „sendviče“ v jednom rozhovoru prohlásil: „Heidegger nacista, který ztotožňuje bytí s germanismem, mi připadá jako Heidegger sám sebou špatně pochopený!“ Smysl filosofického sendviče však nespočívá v tom, že nám umožňuje prozkoumat, jak filosof chápe sebe a jak rozumí sám sobě, ale že radikálně zpochybňuje samotnou existenci jednoty. Zpochybňuje systém jako takový.

Šupiny na očích

V sedmdesátých letech jsem dostával od Egona Bondyho různé samizdatové filosofické práce. Že jeho filosofické „já“ není pánem ve svém vlastním domě, se začalo ukazovat poměrně brzo. Pamatuji si, v souvislosti s kriminalizací undergroundu v roce 1976, jak se Věra Jirousová vrátila od jednoho soudu a rozhořčeně mi líčila Bondyho výpověď proti Magorovi, v níž mu vytýkal nedostatečnou ideologickou marxistickou uvědomělost. Jirousová pravděpodobně narážela i na Bondyho slova z jeho protokolární výpovědi z 30. března 1976, kdy udal Magora za to, že ho provokoval politickými řečmi, neboť si „dělal legraci z Marxismu“, jak je uvedeno v Hnědé knize o procesech s českým undergroundem (2013). O tři roky později se Jirous k Bondyho svědecké výpovědi vrátil v textu Zasadil jsem vám osiku, pane doktore!, publikovaném samizdatem v roce 1980 v časopise Dialogy.

Když se začátkem osmdesátých let stal Egon Bondy na jedno desetiletí nedílnou součástí bytového semináře, který probíhal v mém bytě na Starém Městě a kterému dominoval zejména filosof Milan Machovec a teolog Milan Balabán, zdál se mi nejpřesvědčivější v existenciální rovině svého filosofického bezdomovství.

Nedávno jsem se dostal ke čtení spisu Jiřího Němce, který na něho StB založila v roce 1961 v rámci akce TOMIS, a hned v úvodu mě zaujalo udání agenta s krycím názvem Klíma (Bondy si krycí jméno zvolil podle svého oblíbeného filosofa Ladislava Klímy). Klíma alias Fišer podrobně a filosofickým jazykem podával obsáhlé zprávy o diskusích s významným zastáncem katolického  směru, který v té době propagoval dílo Teilharda de Chardina a který tvrdil, že některá Chardinova východiska jsou blízká marxismu. Podle Bondyho agenturní zprávy se Němec staví proti individualismu, preferuje v životě „službu lidem“, nerad užívá pojem Bůh a nahrazuje ho jinými termíny, jako například „nenaplněnost“ a podobně. Když Němec tvrdil, že budoucnost je před námi otevřená jako „nekonečná nenaplněnost“, agent Klíma mu oponoval, že Bůh a hmota jsou si protikladné.

Bondy nakonec zhodnotil významného katolického aktivistu takto: „V současné socialistické společnosti on, který si vybudoval vlastní, odlišný názor, se cítí být povznesen nad ostatní lidi a také svou povznesenost dává plně najevo. Svým vystupováním rozhodně silně ovlivňuje lidi druhu Menzela a Černého, kteří v něm vidí autoritu. Při diskusi používá obvyklých intelektuálských katolických kliček a je vidět, že velmi dobře zná celou katolickou současnou literaturu. Zřejmě je velmi dobře zásoben těmito knihami ze zahraničí nebo od přátel.“ O měsíc později napsal Klíma další agenturní zprávu na Jiřího Němce, ve které popisoval jeho katolickou koncepci světa. Jako ideově ortodoxní marxista s ní nesouhlasil a tvrdil, že pokud existuje transcendentno, musí být v rámci světa poznatelné: „Na to mu Němec odpověděl, že taková úvaha je správná a že před Pramenem stojí velký studijní program v tomto směru.“ Ze zprávy je zřejmé, že o dva roky mladší, zato filosoficky fundovanější Němec školí Bondyho a jako studentovi mu radí, co si má prostudovat, jaké pojednání má vypracovat, aby mu „spadly šupiny z očí“.

Agent Klíma v této věci skutečně nezahálel. Na jedné straně vypracovával filosofické agenturní záznamy na Jiřího Němce, Juliuse Tomina a na své filosofické učitele, jako na Milana Machovce, podléhajícího „teologickým ideám“, nebo na Karla Michňáka, Milana Sobotku a další. Do roku 1968 předal celkem 181 agenturních zpráv „dobré zpravodajské kvality“. Na druhé straně, jako dálkově studující Filosofickou fakultu Karlovy univerzity pod svým skutečným jménem Zbyněk Fišer, dokončuje v rámci „rozvinutého komunismu“ práci nazvanou Útěcha z ontologie, do níž se promítá obsah jeho agenturních zpráv.

Mirek Vodrážka a Egon Bondy na bytovém semináři, osmdesátá léta. Foto archiv autora

Filosofický udavač

Na počátku šedesátých let si komunistická tajná policie uvědomila, že potřebuje „inteligentního pracovníka“, který bude vzhledem „k současné době široké ideologické diverze zastávat marxistické hledisko“ a zároveň bude mít i „široké styky mezi osobami z řad filosofických pracovníků a osob snažících se široce nábožensky působit na veřejnost“. StB byl také znám názor agenta Klímy, že jeho filosofické práce nemohou být u nás doceněny, a to z toho důvodu, že „u nás jsou filosofové zaměřeni převážně revizionisticky a že by nepřipustili vydání skutečné marxistické práce“.

V nastávajícím „revizionistickém“ pražském jaru se agent Klíma cítil být – vzhledem ke svému ortodoxnímu marxismu – povolaným ideovým strážcem totalitní společnosti; stejně jako tajná policie. To se odrazilo i v těsné spolupráci s řídícím orgánem ministerstva vnitra, poručíkem Jiřím Kořínkem, s kterým později v roce 1968 spoluzakládal Názorové sdružení marxisticko-leninské levice. V jedné vyhodnocující zprávě z roku 1964 na adresu agenta Klímy jmenovaný řídící orgán konstatoval: „Bylo vidět, že styk s MV na něj působí blahodárně, sám hovořil o tom, že se má o koho opřít.“

Bondy se skutečně skoro tři desetiletí opíral o tajné spojenectví s mocí. Od roku 1961 do roku 1968 byl agentem s krycím jménem Klíma a předal 181 zpráv. Od roku 1973 do roku 1977 byl agentem pod jménem Mao a do roku 1976 předal 110 zpráv. Po krátkém intermezzu, kdy byl prověřovanou osobou, byl v letech 1985 až 1989 důvěrníkem pod krycím jménem Oskar. Spis byl koncem roku 1989 skartován, tudíž o jeho činnosti z posledního období se zachovaly jen kusé informace. V jazyku StB se Bondy podílel na zdokumentování nepřátelské činnosti reakčních studentů obdivujících západní filosofii a zarytých přívrženců katolické církve. Vystupoval v akci TOMIS (proti Jiřímu Němcovi), v akci MYSTIK (proti jogínovi Rudolfovi Kabíčkovi), v akci SKUPINA (proti Revoluční socialistické straně ing. Petra Uhla), v akci FILOSOFKA (proti Jiřině Šiklové), v akci KANÁL (proti Janu Kavanovi), v akci IVAN (proti Ivanu Hartlovi) atd.

Jeho spolupráce s tajnou mocí ovšem, paradoxně, nevzešla z mravní slabosti, ale z ideové síly a z přesvědčení. Podle StB byl tajným spolupracovníkem na základě ideových pohnutek. „Motiv jeho zájmu o spolupráci pramenil z jeho upřímné snahy pomoci socialistickému zřízení u nás a zabránit vnitřním i zahraničním nepřátelům v jejich snaze při narušování. V současné době poučen z roku 1968 má zájem pomáhat pracovníkům MV při znemožnění narušit konsolidační politický a hospodářský vývoj,“ konstatuje se v návrhu na opětné získání ke spolupráci z roku 1974. To však nevylučovalo přijímaní různých odměn: „Odměnu dostal několikrát, a to menší dárky nebo menší peněžité odměny, které přijal rád,“ praví se ve vyhodnocení spolupracovníka.

Klerikálové, mystikové, fašisté

Koho měl agent Klíma na mysli, když tvrdil, že „u nás filosofové jsou převážně zaměřeni revizionisticky“, je historicky známo: Ivana Dubského, Karla Kosíka, Milana Machovce, Karla Michňáka nebo Julia Tomina. Když v roce 1968 Bondy spoluzakládal Názorové sdružení marxisticko-leninské levice (jehož členem byl údajně krátce i Petr Uhl), měla být tato skupina protiváhou proti tehdejšímu pravicovému a revizionistickému vývoji v Československu. Skupina vydala například ideové prohlášení proti takzvanému Vysočanskému XIV. sjezdu KSČ a vyjádření ke stanovám, které byly na tomto sjezdu schváleny. Jaké filosofické dílo však měl na mysli agent Klíma, když si stěžoval, že by současný „revizionismus“ nepřipustil vydání skutečné marxistické práce? Na mysli měl rukopis své knihy Útěcha z ontologie – substanční a nesubstanční model v ontologii, který byl nakonec vydán v roce 1967 v nakladatelství Československé akademie věd.

Tato kniha je z literárního hlediska ojedinělá tím, jak nepřímo zachycuje tajné spojenectví ideologické pravdy s mocí v podobě skrytého zrcadlového psaní. V neveřejném diskursu agent Klíma zobrazuje v tajných zprávách koncepci Teilharda de Chardina tak, jak mu ji zprostředkovával Němec. Ve veřejném filosofickém diskursu, kde vystupuje pod svým skutečným jménem Zbyněk Fišer, pak ironicky kritizuje identickou koncepci v kapitole svého díla nazvané Blanokřídlý hmyz, Teilhard de Chardin a problém kolektivní sebevraždy.

Němce v knize sice explicitně nejmenuje, avšak jako ortodoxní marxista útočí na jeho „fetiš otevřené budoucnosti“ a považuje ho za „velebitele popření individuace a reakčních apoštolů podřazenosti jednotlivého člověka“. „V odmítání a proklínání individuace se v dojemné shodě spojují klerikálové, mystikové, fašisté, ale i etatisté všeho druhu.“ Přiřazení Němce k fašistům je čtenáři přirozeně skryto. Ví o něm pouze autor agenturních záznamů, který tak dialekticky spojil diskurs udavačství s filosofickými problémy.

Když jsem Egona Bondyho a Jiřího Němce zval (například na undergroundové vystoupení své hudební skupiny emocionalistů do skladu lihovin, který byl součástí dnes již zbourané radlické Restaurace Za větrem), nevěděl jsem nic o komplikovanosti jejich vzájemných vztahů. V disentu bylo později veřejným tajemstvím, že Egon Bondy signoval Chartu 77, ale byl to Němec, který jeho signatářství zablokoval. Tehdy jsem si to vysvětloval tak, že jako známý psycholog pohybující se v lékařském prostředí měl validní informace týkající se labilní psyché Egona Bondyho. Ostatně tomu odpovídalo i moje první náhodné setkání s Bondym v hostinci U Dvou slunců, někdy v období mezi smrtí básníka Milana Kocha a sebevraždou jeho ženy Mirky, o které mě čerstvě zpravil tamní hostinský. Seděl jsem u stolu naproti výčepu se skupinou mladých lidí ze Slovenska, kterým si postarší muž plačtivým hlasem stěžoval na normalizaci a na to, jak je akademicky zneuznaný. V duchu jsem si říkal, co je to za zoufalého naříkajícího muže závislého na kariéře v establishmentu.

Leckterý undergroundový sympatizant může na základě takové sendvičové ochutnávky obdobně jako Vattimo prohlásit: „Egon Bondy jako propagátor undergroundu, který zároveň sdílí vládnoucí marxistickou ideologii a je navíc agentem StB, mi připadá jako Egon Bondy sám sebou špatně pochopený!“ Jak bylo již výše řečeno: smysl filosofického sendviče není v tom, že nám umožňuje ochutnat, jak filosof chápe sebe a jak rozumí sám sobě, ale že zpochybňuje samotnou existenci jednoty, neboť ji prokládá cizorodými prvky, které se ale většinou eliminují. Filosofický sendvič nabízí neslučitelné věci – například agenturní udání prokládané filosofickou útěchou. Pokud vložíme mezi dva plátky agenturních zpráv StB filosofický text Útěcha z ontologie, potom Bondyho dílo získá jinou chuť. Zejména když jeho filosofie bytí nasákne potřebnou dávku udavačského „marxismu“ a ideologického „revizionismu“, který klade vedle sebe „klerikály, mystiky a fašisty“.

Agent Mao zasahuje

V roce 1973 obnovila StB spolupráci se Zbyňkem Fišerem pod novým krycím názvem Mao. Tato spolupráce dokonce překročila běžný rámec kontrarozvědky, protože byla kladně hodnocena i soudruhy z I. správy FMV – tedy rozvědky. Bondy plnil úkoly proti členům levicové skupiny Petra Uhla, byl zaměřen zejména na „trockistická centra v zahraničí a odhalení kanálů spojení na Sybillu Plogstedt“, která působila v Západním Berlíně. Také ale proti Janu Kavanovi a zejména proti Ivanu Hartlovi v Londýně, který pracoval na vydání alba Plastiků Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (1978). Rozvědka například ocenila, že Fišer při návštěvě ve Velké Británii v listopadu 1975 pomohl odhalit sedm spojek s Londýnem.

Krycí jméno Mao, které si opět sám vybral, nebylo náhodné. Ve vyhodnocujících zprávách StB zdůrazňovala, že staronový agent podle vlastního vysvětlení „používá maoismus jako formy získávání důvěry při plnění státně-bezpečnostních úkolů“. To se stalo osudným Petru Uhlovi a jeho skupině a také Jiřině Šiklové, na kterou byl Bondy StB úkolován v souvislosti s „emigrantskými a nepřátelskými centry“. Koncem osmdesátých let pozval Bondy malou skupinu přátel (Petra Uhla, Jana Placáka, Ivana Lampera, mě a další) k sobě do bytu s tím, že je seznámí se zásadním textem. Nad svým exkursem, který se vztahoval k tehdejší nové čínské politice, nepřipustil žádnou diskusi a vyprovodil nás do chladné malostranské noci. Dodnes ve mně zůstal údiv – jako bych byl přítomen pominutí smyslů. Jenže vzhledem ke skutečnosti, že Bondy používal maoismus „na získání důvěry při plnění státně-bezpečnostních úkolů“, je tento úžas nahlodáván možností, že my, mladí lidé z undergroundu, jsme mu dělali jenom stafáž, protože celá akce byla nasměrována především proti Petrovi Uhlovi.

Bondyho literární a filosofické dílo je možno vychutnat teprve, když proložíme nejrůznější události, jako například Bondyho angažmá v listopadu 1987, kdy se konalo druhé fórum Charty 77 a StB si zřídila operační štáb (řídící i Bondyho, který měl u sebe odposlouchávací zařízení s vysílačkou), jeho provokatérské nadávání na komunisty na Malostranském náměstí v době, kdy už nepůsobil pod krycím názvem Klíma, ani Mao, ale nově jako důvěrník Oskar. Ani Magor netušil, jak ve skutečnosti chutná Bondyho dílo. V textu Zasadil jsem vám osiku, pane doktore! sice popsal, jak jím při soudním přelíčení v roce 1976 otřásla právě výpověď Bondyho, „který jako jediný vyzradil, co se dalo“. Přesto věřil, že „Bondy netají sám před sebou, a tím ani před čtenářem nic, tím, že ukazuje život v jeho nejtemnější hloubce a nejzářivější naději současně, dává pozornému čtenáři možnost v takovém světě vydržet“.

Morganatické sousoší

Dnes je evidentní, že Bondy nikdy nenašel odvahu ukázat vlastní život v jeho nejtemnější hloubce a že se naopak snažil zahlazovat stopy nejrůznějších udání a spojení s mocí s důkladností filosofické útěchy. A to i přesto, že v roce 1977 s ním StB na čas ukončila spolupráci ze zdravotních důvodů, z důvodu vyzrazení informací, které získal od operativních pracovníků, a protože zamlčel některé undergroundové akce, kterých se účastnil bez vědomí StB, čímž došlo „k dekonspiraci TS Mao před řadou orgánů StB Praha a VB“. A dále i proto, že obhajoval odsouzené hudebníky druhé kultury, sympatizoval s nimi a projevovaly se u něho „sklony k opozičnosti“. Přesto ještě v roce 1976 byla jeho spolupráce ze strany StB hodnocena převážně pozitivně: „TS plní úkoly dobře. Pracuje ve třech akcích, spolupráce s ním je efektivní.“

Underground – a ilustruje to i seriál Fenomén underground – si nechce připustit, že spojení s Bondym bylo morganatické. Na rozdíl od rizikové undergroundové existence si Zbyněk Fišer mohl být vždy jistý, že jeho dílu, stejně jako jemu samotnému, se nic nemůže stát. To byla jeho skutečná „útěcha z ontologie“ oproti postoji lidí, kteří se rozhodli dobrovolně odejít do undergroundu.

Ve zmiňované svědecké výpovědi, která otřásla Magorem, Fišer popisuje, jak za ním přišla Věra Jirousová, aby ho informovala, že došlo k zatýkání mnoha lidí v souvislosti s undergroundovými akcemi. Podle něho dělala pouze „paniku“, neboť on tomu „nepřikládal žádný význam“ a šel v klidu do kina. Zatímco ostatní v existenciální starosti a „v panice“ varovali druhé, aby likvidovali důkazy, které by StB mohla použít proti nim, Bondy věděl, že může jít klidně do kina. Nemusel se obávat ani domovních prohlídek, ani že přijde o rukopisy nebo že skončí ve vězení. Věděl, že se mu jako dlouholetému spolupracovníkovi StB nemůže nic stát. Právě tam, kde se zdá, že Bondyho dílo hovoří svobodně či kriticky o moci, ve skutečnosti promlouvá jejím diskursem. Zatímco underground se zrodil z touhy vyřazovat se z moci, a tak ji oslabovat, Bondy zůstal v temnotách jejího bartolomějského zajetí.

V současné době probíhá v Košicích diskuse nad možnou instalací sousoší československého undergroundu, které vytvořil akademický sochař Juraj Bartusz. Jeho dílo zachycuje dvě postavy, které osobně poznal: Marcela Strýka a Egona Bondyho. Autor díla netuší, že se jedná o morganatické sousoší – spojení košického guru undergroundové komuny s významným pražským spolupracovníkem StB.

Tři způsoby obrany

Vyznavači Heideggerovy filosofie v disentu považovali ve svém kanonickém pohledu na jeho dílo za nepřípustné dávat jeho pronacistické texty do kontextu s jeho fundamentální ontologií. Podle nich to byl útok na jednoho z největších filosofů 20. století. Stejně tak dnes někteří undergroundoví kanonizátoři považují za obdobně nepřípustné zpochybňovat dílo a život Egona Bondyho. Filosofie kontrakultury tak musí čelit nekritickému kultu postpubescentů, kteří nejsou schopni zbavit se pochybného imprintu duchovního otce undergroundu a dospět ke své kulturní nezávislosti a emancipované identitě.

Jestliže v minulosti intelektuální úklidové čety programově odstraňovaly z Heideggerovy filosofie vše, co považovaly za cizorodé, sekundární a nečisté, underground zvolil opačný extrém – indiferenci. Problémy založené na ontologických diferencích, mravních kontradikcích a subkulturních postojích mele v typickém českém mlýnku na indiferentní kaši.

Existují tři základní strategie obrany Bondyho díla a života: kmenová, ideologická a vědecká. Kmenová apologie nezpochybňuje, že udával a byl významným spolupracovníkem StB, ale na jeho obranu neopomene pokaždé zdůraznit, že Bondy měl k undergroundu náklonnost. Finančně podpořil Magora, napsal dopis komunistické straně, v němž obhajoval odsouzené nonkonformní umělce, a na redakčních poradách podzemního časopisu Vokno alibisticky upozorňoval, ať se mu neříkají žádné důležité informace, neboť by je při výslechu vyžvanil. Kmenová obhajoba připomíná postoj příbuzných, kteří se poté, co vyjde najevo, že jejich strýček pohlavně zneužíval sousedovic Honzíka, snaží obhajovat ho argumentem, že „k našemu Pepíčkovi se ale choval normálně“.

Druhý typ apologie je patriarchálně ideologický. Bondy je prezentován jako otec zakladatel, archetyp moudrého starce „nezávislého na Systému“, který opouští společnost a odchází nejdříve do undergroundu a po roce 1989 do nové opozice „v normalizačních časech reálného kapitalismu“. Jeho přestěhování do Bratislavy jako nového místa opozice však bylo motivované právě odhalením podrobností jeho spolupráce s tajnou policií a varováním Petra Uhla, aby přestal se stupidní prokomunistickou propagandou namířenou zejména proti lidem z Charty 77. Ideologická obhajoba se samozřejmě nestará o vlastní protiřečení a neklade si otázku, jak na jedné straně může být někdo „nezávislý na Systému“ a na druhé straně být tajným spolupracovníkem totalitního systému a využívat jeho privilegií, a zejména specifické ochrany. Z hlediska západní kontrakultury, která se vyznačuje kritickým postojem k selhání otců, se nabízí i feministická otázka, jak může být machoidní a udavačská osobnost příkladem člověka stojícího „mimo Systém“? Cílem citace Bondyho myšlenky v úvodu tohoto textu není skandalizovat jeho filosofické myšlení, ale ilustrovat, že lidé, kteří byli skutečně „mimo“ systém, neměli vůbec žádnou šanci vydávat knihy za komunismu jako on. Na rozdíl od Bondyho byli programově antisystémoví například tím, že byli filosoficky protimarxističtí.

Třetí typ obrany je vědecký. Problematika díla a života Egona Bondyho je údajně příliš složitá, nečernobílá, a hlavně stále neprozkoumaná do odborné minuciosnosti. Například bez bádání psychiatrického a psychologického nelze vyslovit žádný relevantní soud. Slabinou této argumentace je to, že žádná věda nemůže suplovat nebo vyřešit problémy ontologie, etiky nebo dokonce kultury. A zejména ne kontrakultury, která je i vzpourou proti kultuře selhávajících otců.

Autor je feminista.