Souhlasíme-li s Marxem, který vnímal dějiny jako kaskádu třídních bojů a k jejich výkladu „postavil Hegela z hlavy na nohy“, pak musíme ocenit slova Warrena Buffetta, jednoho z nejbohatších lidí na světě. Vždyť Marxovu klíčovou premisu výslovně potvrdil. Jenom ten třídní boj postavil z nohou na hlavu: „Existuje třídní boj, evidentně, ale je to moje třída, třída bohatých, která jej vede. A vyhráváme,“ zněl Buffettův výrok. Sluší se připomenout, že nejde o cynickou aroganci, ale o deskriptivní soud. Americký multimiliardář už léta hlásá, že bohatí by měli platit více daní. Ne kvůli špatnému svědomí, nýbrž proto, aby „podpořili tržní ekonomiku“. Zkrátka, aby zase jednou zachránili kapitalismus. Buffett určitě zná výrok Johna Maynarda Keynese: „Kapitalismus je ohromující víra, že nejhorší lidé budou dělat ty nejhorší věci pro co největší dobro všech.“ Zjevně si však myslí, že „jiný kapitalismus je možný“, ba nutný. U nás naopak převládá víra, že i ty nejodpornější individuální špinavosti nakonec vždycky stvoří veřejné blaho. Tahle víra zde ovšem nikoho neohromí, je to všední samozřejmost.
Marx by patrně neměl problém s buffettovským axiomem, že třídní boj je napřed veden shora dolů. V jeho očích byli zaměstnavatelé „třídně uvědomělí“ – byli „třídou pro sebe“, s velkým předstihem před námezdně pracujícími. Dělnictvo nazýval „třídou o sobě“, která nikdy neví, zač je toho loket a kde jí sedí řiť, dokud opakovaně nedostane na ciferník. Ať už proletářské masy přišly z venkova nebo z klece „reálného socialismu“, vždy se oddávaly iluzím, že ke svobodě smluvní a svobodě vůbec jim bude všechno ostatní přidáno – jídlo pro jejich děti, střechy nad hlavami a vposled i bohatství. Starají se tedy nejprve o sebe, chodí do kostela, sedí v hospodě a „žerou“ televizi. Klasik by se ale asi divil, jak ostře jsou dnešní „neuvědomělé“ zástupy a jejich krotcí lídři shora napadáni, že vedou proti bohatým („zasloužilým a schopným“) třídní boj.
Zůstaňme v naší zemi, ve skladišti třeskutých idejí doby, vyřčených s tou nejnaivnější otevřeností. Samozřejmě, třídní boj vede Miloš Zeman, alespoň podle komentátora Martina Fendrycha, který napsal: „Rozeštvaná, rozpolcená země, to se Zemanovi viditelně líbí. (A nejen jemu, dodejme, kupříkladu Rusům přesně toto vyhovuje.)“ Ne, nejde o vrtochy prezidentova přebujelého ega, které ideově vždy inklinovalo k liberálům. „Stejně pracovali bolševici – přilévali olej do ohně třídní nenávisti, třídního boje. Stavěli proti sobě intelektuály a proletariát. Zeman činí to samé,“ dovozuje Fendrych, jemuž se z Ruska úplně vytratila buržoazie. Ale tenhle výplod patří spíš do kategorie nevzdělanosti nežli do třídního boje shora.
Vlajkovou lodí třídního konfliktu se u nás stal vládní pokus o spravedlivější spoluúčast živnostníků na odvodech do státního rozpočtu. Podle strážců zavedených pořádků šlo prý o „vyhlášení třídního boje českým živnostníkům“. Místopředseda ODS a starosta Líbeznice Martin Kupka sdělil koncem prosince webu stalose.cz doslova toto: „Vláda vlastně připravuje hromadnou popravu živnostníků. Jelikož žádná zločinecká a socialistická vláda nesnáší svobodné a samostatné občany, proto musí i Babiš se Sobotkou genocidně vyhladit třídu živnostníků. Oba jsou to zkušení bolševici.“ Pravda, většina jiných formulací této zápalné myšlenky byla pravicovými heroldy volena umírněněji. Všechny však vykazovaly vysokou uvědomělost těch, kteří za „osoby samostatně výdělečně činné“ mluví.
Nezapomenutelným se stal výklad tohoto třídního boje, který v lednu provedl předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karel Havlíček. Zvláště se rozhořčil nad tím, když se proti živnostníkům argumentovalo sociální spravedlností. Z jeho pohledu jde o důkaz, že ani čtvrtstoletí po ukončení „bolševických experimentů“ nejsme schopni „přehodit výhybku“. Nejhorší podle něj za komunistů nebyly prázdné regály, na hranicích ostnatý drát a plné věznice. To nic není, to je „do určité míry“ a „relativně rychle“ napravitelné. Nejhorší je „způsob myšlení“ našinců. „Způsob myšlení lidí, založený na přijetí vlastní odpovědnosti za svůj úspěch či debakl, schopnost spoléhat na sebe, a ne na své okolí, respekt či dokonce radost z dovednosti, úspěchu a třeba i bohatství jiných je to, co se budeme muset učit ještě dvě další generace,“ pravil Havlíček. Prostě to neumíme a bude nám to vtlučeno do hlav.
Klasikové marxismu by byli šokováni, že ještě v 21. století je sociální otázka otázkou výhradně individuální, že sociální konflikt je převáděn na osobní biografie podle hesla „Každý svého štěstí strůjce“ a že tomu mnoho jinak rozumných lidí doopravdy věří. Jenže odklon od intelektuálních met posledních staletí a „myšlenkový regres k naprostým pošetilostem“, jak to nazval Cornelius Castoriadis, je nepopiratelná evidence.
Asi nejvíce překvapuje, že takové pojmy jako „proletariát“ (definovaný prodejem pracovní síly vlastníkům „základních prostředků“) a samozřejmě „třídní boj“ (jehož odmítání historik Jan Tesař před časem označil za „popření demokracie ve společnosti“, neboť „veškerá politická demokracie předpokládá, že se protiklady projeví“) nemají dnes místo ani v arzenálu levicových stran označovaných establishmentem za extremistické. Španělské hnutí Podemos vede „občany proti kastě“ a pospolu s řeckou Syrizou hodlá s třídním nepřítelem vyjednat lepší hospodářskou politiku a „zachránit kapitalismus před sebou samým“. Příznačné je, že když se u nás po roce 2010 pokoušel Petr Gazdík zakázat KSČM, objevil, že strana „ve svých programových dokumentech má v sedmdesáti místech náznaky třídního boje a třídní nesnášenlivosti“. Náznaky. Už na nás jenom mrkají, komunisti jedni. A na nic dalšího, jak víme, se co živi nezmohou.
Proč vlastně je tedy panstvo tak třídně hysterické? Možná, že ve vyšších sférách je lépe vidět, co je dole jen nepřímo pociťováno jako empirie ústrků, živoření od výplaty k výplatě, celkové životní nejistoty. Nahoře narazili na žebroví systému, mohou si ho takříkajíc investičně ohmatat. A nejen miliardář Buffett nebo deník Washington Post zvažují východiska. Připomeňme, že zmíněný konzervativní list se v poslední den loňského roku ptal, zda Syrizu i Podemos a jejich staré keynesiánské nápady Evropa náhodou nutně nepotřebuje.
Je totiž taková staletá zkušenost dějin, že před každou revolucí bývalo zpravidla ticho po pěšině. A pokaždé se zdálo, že veřejnost – jejíž občasná srocení u nás nazval kardinál Duka „ochlokracií“ (luzou) – neumí do pěti počítat.
Autor je politický komentátor.