Může-li mít společnost emoce, potom má současná česká společnost především strach. Jeho nejvýraznějším projevem je dnes antiuprchlické běsnění. Nejčastěji se v souvislosti s ním mluví o xenofobii, strachu z cizího. Ta je nepochybně ve hře. Myslím si ale, že věc je složitější – jako společnost máme strach především sami ze sebe.
Strach z tisícovky, případně pár tisíc uprchlíků na našem území, kteří mají údajně potenciál rozložit naši kulturu, sociální systém a „demografii“ (což je zřejmě jen páně Konvičkův politicky korektní způsob, jak volat po rasové čistotě), svědčí především o nedostatku vlastního sebevědomí. A skutečně, mnoho lidí pracuje dnes v prekérních zaměstnáních, splácí dluhy a cítí všeobecnou nejistotu. To je však důsledkem naší vlastní „kultury“, která vytlačila na okraj vědomí vzájemnosti a bazální lidské rovnocennosti, jež se v moderních společnostech aspoň částečně materializovaly do spravedlivějšího rozložení bohatství, rizik a příležitostí mezi lidmi. Pokud selhává sociální systém, můžeme si za to sami a místo zaštiťování se „naší“ křesťanskou kulturou bychom měli zvažovat, co nám z ní ještě zbylo a co a proč z ní chceme zachovat a obnovit. Právě pomoc běžencům v nouzi, bez jejich apriorního kádrování, by měla být projevem ctnosti, kterou usilujeme pěstovat. Nikdo neříká, že nemáme sledovat, jestli si po příjezdu do Evropy azylanti neshánějí výbušniny, ale to naše protiteroristická jednotka jistě zvládne. Trénovala v posledních měsících dost.
Bylo to již mnohokrát řečeno a mnohokrát se to ztratilo ve vřavě českého veřejného prostoru: uprchlíci z Blízkého východu nejsou poslové Islámského státu, ale naopak právě před ním utíkají. Takzvaný Islámský stát je skutečně nepřítelem Evropy, a nejen jejím, a měli bychom se podle toho k němu důsledně chovat (například od něho ani přes zprostředkovatele nekupovat ropu nebo starožitnosti). V Islámském státě se ale nesetkáváme s žádným krystalicky čistým islámem. Jeho bojovníci budou mít možná v jedné ruce Korán, ale druhou mají položenou na klávesnici počítače. Islámský stát s jeho efektivitou v mobilizaci občanů-branců a šířením teroru není myslitelný bez globálních „západních“ technologií a setkáváme se v něm s výbušnou směsí tradice a modernity, Východu a Západu. Jeho kultura není jen kulturou Koránu, ale také hollywoodských akčních filmů a naší vlastní digitální vizuality. Se strachem ze sebe samých, respektive ze stop našich evropských dějin, se pak setkáváme i tehdy, když se děsíme dění na Blízkém východě a na severu Afriky. Uvedené oblasti byly dlouhá staletí pod koloniální správou a vedly se zde studenoválečné i pozdější boje, kterých se Česko více či méně přímo účastnilo. Tyto boje dnešní situaci nedeterminovaly, ale podstatně k ní přispěly. Naše xenofobie má tak spíš podobu strachu z ozvěny vlastního hlasu v temné jeskyni.
Když se mluví o xenofobii, měli bychom si především položit otázku, kudy vedeme hranici mezi „my“ a „oni“ a proč právě tam. Ať již bude antropocén oficiálně vyhlášen novým geologickým obdobím, v němž se člověk stává klíčovým planetárním činitelem, nebo ne, je zřejmé, že globální provázanost lidstva mezi sebou i s ostatním životem na planetě nikdy nebyla větší. Pokud chceme úspěšně čelit výzvám, jako jsou klimatické změny nebo únik zdrojů a bohatství do daňových rájů, musíme naše transnacionální „my“ naopak rozšiřovat, rozvíjet nové podoby spolupráce a pěstovat schopnost představit si sami sebe v kůži druhého. Už dnes máme s lidmi ze vzdálených míst planety společného daleko více, než si obvykle připouštíme.
Historie dvacátého a současnost jednadvacátého století by nám měly dostatečně silně připomínat, že důsledky euroatlantické geopolitiky, které se snažíme vytlačit na území těch druhých či třetích světů, nás dříve či později doběhnou. A že technologie, které vypouštíme do světa, nebudeme mít nikdy plně pod kontrolou a nebudou sloužit jen našim zájmům. Strategie vyhazování odpadů za brány pevnosti nefunguje, spodní vody nám je vždycky přinesou zpět. Myslím, že to ostatně stále silněji, byť spíše podvědomě, jako společnost cítíme a z toho pramení i současný strach.
Je nejvyšší čas začít budovat sebevědomí na něčem jiném než na iluzi vlastní vojenské neporazitelnosti, technologické vyspělosti a ekonomické dominance. Sebevědomí musí začínat od uznání komplexnosti světa, kterou nebudeme a nemůžeme mít pod kontrolou, ale díky inovacím v nastavení politických a expertních procesů a kvalitě veřejné debaty můžeme být připraveni se s ní pružněji vyrovnávat a reagovat na nezamýšlené důsledky vlastních plánů a činů.
O strachu se říká, že je dobrý rádce, ale špatný pán. Myslím, že není ani dobrý rádce. Nebojte se.
Autorka je socioložka.