Zpátky ni krok

Alex Williams a Nick Srnicek ve svém Accelerate Manifesto (Akceleracionistický manifest, 2014) píší, že je nutno „vypustit latentní tvůrčí síly“, jejichž pravý potenciál v současném stavu věcí zatím pouze dřímá. Soudobá politická situace by měla „sloužit jako odrazový můstek pro účinnou postkapitalistickou politiku“. Člověk by si řekl, že to už tu bylo – a měl by pravdu.

Prvním skutečným akceleracionistou byl sám Karel Marx, jenž si všiml, že průmyslová revoluce a volný trh má za následek zrychlení kapitalistických procesů a náhlou akceleraci výroby v porovnání se společností předprůmyslovou. V ideologickém rámci jeho „vědeckého socialismu“ to byl trend vysloveně pozitivní, neboť urychloval přeměnu buržoazního kapitalismu v socialismus a předznamenával konečný příchod komunismu. Právě k tomuto momentu v historii lidstva moderní akceleracionismus nevyhnutelně odkazuje.

V tomto ohledu jde podle Williamsovy a Srnicekovy definice o novou infuzi do diskursu politické levice, neboť nabízí to, co Alain Badiou na své nedávné pražské přednášce označil za jediný možný typ modernity, který slepě nenásleduje a neprohlubuje zažité kapitalistické hospodářské modely a tendence, ale snaží se nabídnout schůdnou alternativu. Levicový akceleracionismus sází na modernizaci levicových myšlenek jako konkurenci modernity ryze kapitalistické.

Obroda levice?

Jedním ze základních textů moderního akceleracionismu je kniha Capitalisme et Schizophrénie 1. L’Anti­OEdipe (Anti­Oidipus: ka­pitalismus a schizofrenie I, 1972) Gillese Deleuze a Félixe Guattariho. Autoři se zamýšlejí nad tím, že kapitalismus jako společenský systém činí jedince schizofrenním: cítí se rozpolcený a nehmotný, ale zároveň je v tomto „deteritorializovaném“ stavu kreativnější. Právě tady zaznívá zásadní myšlenka moderního akceleracionismu: „Nakonec je možné, že společenské kanály nejsou dostatečně průchozí, že nejsou dostatečně dekódované. (…) Ne­­utíkat před procesem, ale naopak jít ještě dál, či, jak píše Nietzsche, proces sám ‚urychlit‘. V tomto smyslu je jediná pravda ta, že jsme ještě zdaleka nic neviděli.“

Nietzsche opravdu mluvil o urychlení individuálních psychických procesů za účelem vytvoření nové decentralizované a soběstačné kasty nadlidí. Geoff Waite ve své knize ­Nietzsche’s Corps/e: Aesthetics, Politics, Prophecy, or the Spectacular Technoculture of Everyday Life (Nietzscheovský soubor. Estetika, politika, proroctví nebo spektakulární technokultura každodenního života, 1996) píše, že „­Nietzsche měl v úmyslu urychlit proces sebedestrukce, který je modernímu ‚pokroku‘ vlastní. Nechtěl podporovat návrat do jakési idealizované a idylické minulosti.“ A je to právě tato proaktivnost a dravost tváří v tvář osobním i celosvětovým problémům, která dává akceleracionismu notnou dávku nietzscheovské morálky.

Autoři Akceleracionistického manifestu se domnívají, že drtivé nadvládě kapitálu dosud konkurovalo pouze neškodné levičáctví, které se ohání maximálně „neforemnou ‚autentičností‘ komunální pospolitosti“, a jeho příznivci ve svém aktivismu „dávají přednost seberealizaci před strategickou účinností“. Přesně proti tomuto typu levicového myšlení se akceleracionismus programově vymezuje.

Pro tento typ pasivního vzdoru kapitalistickým mechanismům se ujal název „kýčovitý marxismus“ z pera íránského filosofa Rezy Negarestaniho. Ten jej definuje jako „projekt militantního škarohlídství a odklonu od konstruktivního přístupu k lidské situaci a k potřebnému přehodnocení soudobých společenských a technologických praktik“. Podepisovat petice se akceleracionistům jeví jako nedostačující a alibistické a spíše se přiklánějí k politice proaktivních systémových změn, jež mají probíhat na všech úrovních politického života. Levicový akceleracionismus si klade za cíl urychlení společenských procesů směrem k lepším zítřkům a ostře se vymezuje proti vyzdvihování chudoby či pofiderní „autentičnosti“ alternativní existence.

Směrem k hegemonii

V rámci akceleracionismu proti sobě stojí dvě školy: levicoví akceleracionisté (například Williams se Srnicekem) řeší soudobé krize rámcem systémové obrody, která by měla za následek radikální změnu a posun postkapitalistické společnosti do takzvaného posthumánního období. Oproti tomu pravicoví akceleracionisté, jako třeba Nick Land, zvěstují „blížící se vymření lidstva za rytmu tanečních beatů“ Fanged Noumena (Ozubená Noumena, 2011) jako jediné možné východisko momentálního rozpadu kapitalismu, jenž se podle takzvaných neoreakcionářů nevyhne tvrdému nástupu oligarchického systému státnictví. Ačkoliv oba směry akceleracionismu k tomuto závěru přicházejí z různých stran, průnik obou přístupů lze spatřovat v očekávání hegemonie založené na totalitním státním zřízení. Nakonec i Williams se Srnicekem přiznávají, že „je na levicové politice, aby vybudovala stav společensko­technologické hegemonie, a to jak na poli idejí, tak na úrovni materiální“.

Označení „společensko­technologická hegemonie“ je výstražné z mnoha důvodů, neboť ideologicko­politický aspekt hegemonie „na poli idejí“ je ještě v neblahé paměti mnoha východoevropských států. Autoři se však na minulost neohlížejí a vidí společnost spíše jako „komplexní hegemonii“, jako stroj, který se dá náležitě vyladit, a to i na „behavioris­tické“ úrovni. Rozšířenější a pro mnohé také lépe stravitelný levicový akceleracionismus vtěluje ideje modernity, technooptimismu a solidarity do nanejvýš podmanivého balíčku. V mnoha případech se o tomto směru myšlení hovoří jako o novodobém příklonu k „prométheovskému ideálu“, neboť člověka povyšuje na spoluautora přírodních i společenských procesů a na emancipovaného a odhodlaného tvůrce vlastního osudu.

Tváří v tvář katastrofě

K akceleracionistickému diskursu nerozlučně patří katastrofické scénáře a ekologický kolaps Země je tím z nejpalčivějších. V tomto ohledu se akceleracionismus ostře staví proti neoliberálnímu přístupu v duchu hesla laissez­faire. Levicoví akceleracionisté se přiklánějí k racionální optimalizaci světových zdrojů a započetí emancipačních projektů (kolonizace vesmíru je jedním z nich), které by zajistily celému lidstvu světlejší budoucnost. Podobné myšlenky už tu byly, ale lidstvo dosud nikdy nemělo technologie, jež by je mohly uskutečnit. Otázkou však zůstává, jestli by přímá implementace těchto vizí nezrodila systém, jejž by dnešní obyvatelé západní společnosti označili za jistou formu technototality.

Právě vize jakési osvícené totality jsou pro mnoho kritiků levicového akceleracionismu těžko stravitelné. I z tohoto důvodu stojí za to zmínit myšlenky McKenzieho Warka, který se problematice akceleracionismu věnoval již v knize A Hacker Manifesto (Hackerův manifest) v roce 2004, tedy ještě předtím, než se poměrně nedávno zpopularizovala. Wark naopak poukazuje na nutnost a nevyhnutelnost decentralizace kreativních sil. Podle něj technologický vývoj sám o sobě akceleruje, což je důsledek takzvaného hacku, tj. aktu, během něhož je osvobozena informace. Wark se tedy spíše než akcelerace zastává extrapolace. Tu chápe jako externalizaci latentních tvůrčích sil jednotlivců, jež není třeba ohraničovat v žádném celospolečenském ideologickém systému, který vyhlíží diametrálně lepší budoucnost.

Diskuse na téma akceleracionismu zaznamenala za poslední rok mnoho důležitých momentů, jako například vydání sborníku esejů ACCELERATE: The Accelerationist ­Reader (Akcelerovat. Akceleracionistická čítanka, 2014) či jedno celé tematické číslo internetového magazínu E­Flux, a odráží se v ní dnešní nejistota ohledně budoucnosti lidstva v nadcházející epoše takzvaného antropocénu. Ukazuje se, že problematika ekologických a politických krizí v soudobém filosofickém diskursu mocně rezonuje.

Autor studuje na FF UK.