Autentické příběhy

Jak byste charakterizovala dokumentární divadlo a co pro vás znamená?

Když jsem v roce 1988 absolvovala DAMU, termín dokumentární divadlo v Česku nikdo neznal. Měla jsem to štěstí, že jsem se v té době na stáži u amerického divadla The Bread and Puppet Theatre setkala s principem tvorby, jehož podstatnou součástí je práce s reálnými zdroji. Peter Schumann do svých představení mistrovsky zapojoval „obyčejné lidi“ a jejich příběhy. Moderním způsobem tak navazoval na Bertolta Brechta a Erwina Piscatora, kteří jsou považováni za praotce tohoto typu divadla. Termín dokumentární divadlo v sobě zahrnuje to, co jindy nazýváme „divadlem se sociálním přesahem“, „angažovaným divadlem“ nebo „social specific“. Všechny zmíněné formáty propojuje právě práce s reálnými zdroji. Reálným zdrojem může být příběh, zážitek, vzpomínka, ale i charakter určité osobnosti nebo jen obyčejný předmět. Tvůrci dokumentárního divadla také velmi často pracují s videoartem a hudbou ve vztahu k osobním výpovědím aktérů. Myslím, že dokumentární divadlo přineslo nový jevištní jazyk, který by skrze tradiční divadelní postupy nikdy nevznikl. Baví mě sledovat tento proces ze všech stran. Kromě práce na různých divadelních projektech se stále více zabývám tím, jak principy dokumentárního divadla vyučovat.

Co vás vedlo k založení festivalu Akcent?

Vystudovala jsem loutkářství a kromě toho jsem prošla mnoha tanečními tréninky – do svých pětatřiceti let jsem se považovala za performerku nebo herečku. Pak se něco změnilo a divadlo mě začalo zajímat z širšího hlediska. S výtvarníkem Petrem Niklem jsme vytvořili představení Slunovrat, které bylo pozváno na jihoafrický festival Arts Alive. Součástí festivalu, který se konal v Johannesburgu, byla i dílna pro umělce z townshipů. To jsou obrovská černošská sídliště na okraji velkých měst. Bylo krátce po pádu apartheidu a my jsme se ocitli tváří v tvář lidem, kteří v nedávné době prodělali hluboké trauma ve vztahu k bělochům. Proti nám stálo pět Afričanů, kteří se na nás dívali, jako bychom to byli my, kdo způsobil neštěstí všeho černého lidu. Společná, často bezeslovná hra nám tehdy zprostředkovala komunikaci. Z hravých improvizací vznikala divadelní metafora. Prostřednictvím divadla jsme pak umožnili divákům vyslechnout příběhy, které by jinak zůstaly skryté. V roce 2003, kdy jsem se svými spolupracovníky poprvé navštívila uprchlický tábor v severních Čechách, jsem si na tento zážitek z Afriky vzpomněla. Setkali jsme se s lidmi, kteří utekli před válkou, neuměli česky a měli strach o své blízké, jež zanechali někde daleko. Rozhodně se nejednalo o lidi, kteří z přebytku radosti chtějí hrát divadlo. Opět jsme se začali navzájem seznamovat prostřednictvím společné hry. Výsledkem bylo velké představení, jehož scénou byl celý uprchlický tábor. V hledišti byli nejen poučení diváci z Prahy, ale také obyvatelé vesnic v nejbližším okolí. Ti ještě nedávno proti existenci tábora protestovali. Díky představení nyní mohli prožít příběhy lidí, ze kterých dosud měli nepodložený strach.

Mělo to nějaké pokračování?

Postupně jsme vytvářeli další obdobné projekty a stále více jsme si začali všímat toho, co se v této oblasti děje ve světě. V té době na mezinárodní scénu vstoupila německá skupina Rimini Protokoll, později berlínský ženský kolektiv She She Pop, argentinská režisérka Lola Arias či nezávislé čínské divadlo Living Dance Studio. Rozhodli jsme se proto založit festival Akcent, který od té doby přibližuje českým divákům světový kontext dokumentárního divadla. Cílem festivalu je také umožnit tvůrcům vzájemnou inspiraci a uměleckou spolupráci. Letos proběhne již posedmé. Festival se každý rok rozrůstá a k naší radosti stále více poutá zájem odborné veřejnosti i běžných diváků. Daří se nám oslovit i skupiny, které nepatří k tradičním divadelním návštěvníkům. Na loňském Akcentu se dokonce sami diváci stali hlavními aktéry projektu Konkurz na revoluci, který spolu s českým týmem vytvořila Lola Arias.

Myslíte, že už je v Česku dokumentární divadlo etablovaným žánrem?

Prosadit cokoliv nového je vždy obtížné. Nicméně třeba Divadlo Archa od svého vzniku nabízí ve své dramaturgii inscenace, které rozhodně nepatří do zaběhnutých představ o tom, co je divadlo. Ředitel Archy Ondřej Hrab v prvním desetiletí existence divadla doslova otevřel bránu mezinárodnímu divadlu a jeho tvůrcům. Diváci začali vnímat Archu jako jakousi výkladní skříň světového divadla. Po povodni v roce 2002, kdy Archa opět vstala z mrtvých, se hodně změnilo. Cítili jsme, že kolem ní vyrostla generace domácích umělců, kteří chtějí tvořit svobodně, bez zázemí repertoárových divadel. Založili jsme program Archa.lab, kde se mladí umělci mohou ucházet o rezidence. Společenská angažovanost dramaturgie Archy přirozeně přivedla do tohoto programu umělce, kteří smýšlejí o roli divadla podobným způsobem. Byl a je to jeden ze způsobů, jak objevovat nové tvůrce, oslovovat nové publikum, prosazovat nové postupy v divadelní tvorbě. Já sama si dávám za cíl zaujmout svou tvorbou co nejširší diváckou obec. Diváci Archy jsou přece jen specifičtí. Chceme se obracet na ty, kteří o problémech, o nichž mluvíme, nechtějí slyšet. To je velmi těžký úkol a daří se ho splnit jen zčásti. Velmi osvěžující je prezentovat představení v jiných městech a na festivalech doma i v zahraničí. Úspěch mimo domácí scénu svým způsobem potvrzuje, že naše práce není marná a má smysl v ní pokračovat.

Vnímáte nějaký posun v diváckém vnímání?

Často po představení pořádáme diskusi s di­váky. Mám radost, že je o taková setkání zájem. Je to důkaz, že naše představení vzbuzují otázky. Diváci se ptají nejen na obsah představení, ale i na způsob, jakým představení vzniklo. Ten je u dokumentárního divadla velmi odlišný od inscenování dramatických textů. Vzhledem k tomu, že na začátku bývá pouze téma, nikoli pevný text, je cesta k premiéře mnohem delší a má jiný vývoj. Text vzniká postupně, stejně jako se rodí hudba, videoprojekce a scénografie. Na scéně jsou často lidé nejen bez uměleckého vzdělání, ale i bez jakýchkoli zkušeností s divadlem. Autentičtí vypravěči vyprávějí autentické příběhy – a to publikum zajímá stále více. Mám radost, že k nám přicházejí diváci s ochotou riskovat, poznávat nové principy tvorby a stát se tak aktivní součástí výpovědi o současné společnosti.

Můžete nám přiblížit, čím se momentálně zabýváte?

V současné době pracuji se svými kolegy na dvou velkých projektech. Jeden z nich vzniká a bude mít premiéru v americkém městě Cedar Rapids v Iowě. Hlavním tématem je kulturní dědictví a naše osobní identita. Na představení se podílejí i místní umělci a představitelé různých komunit, které ve městě žijí. Texty tvoříme na základě rozhovorů s potomky imigrantů z Čech, kteří přišli v hojném počtu do Cedar Rapids před více než sto lety, ale i s čerstvými přistěhovalci z nejrůznějších zemí světa. Inscenaci s pracovním názvem New Bohemia máme krátce po americké premiéře v plánu představit i na letošním Akcentu. Druhá hra, která bude mít premiéru v lednu 2017 v Divadle Archa a následně v drážďanském Hellerau, vzniká ve spolupráci s nezávislým čínským divadlem Living Dance Studio. Impulsem k jejímu vytvoření byla cesta prezidenta Miloše Zemana do Číny. Spolu s našimi čínskými kolegy se ptáme, co pro nás znamená svoboda a v čem spočívá lidská důstojnost.