Současné umění se těžko může obejít bez finanční podpory soukromého sektoru. Úskalí, která takové mecenášství přináší, lze ilustrovat na aktivitách J&T Banky a jejím exkluzivním časopisu pro bohaté, který bankovním klientům prezentuje kulturu jako luxusní bonus.
Při bližším pohledu na prostředí mecenášů a podporovatelů výtvarného umění v Česku v posledních několika letech nemůžeme opomenout aktivity J&T Banky. Ta je od roku 2012 mimo jiné hlavním sponzorem Ceny Jindřicha Chalupeckého, což je prestižní ocenění pro výtvarné umělce do pětatřiceti let. Tato cena se přes dlouhodobou tradici a nesporný význam pro současné české umění vždy potýkala s vážnými finančními problémy. Velkorysý sponzor dlouho nebyl k nalezení a nepomohla ani mýtotvorná skutečnost, že spoluzakladatelem ocenění byl Václav Havel, díky němuž si cena získala – pro výtvarné umění nezvyklý – zájem širší veřejnosti a mainstreamových médií. J&T Banka nedávno cenu zaštítila a konečně stabilizovala její rozpočet. Společnost Jindřicha Chalupeckého už nemusí věnovat tolik času existenčním bojům, což jí dovoluje obrátit více pozornost k finalistům a laureátům, a lépe tak plnit úlohu „odrazového můstku“ mladých umělců do profesionálního světa umění.
Bez přispění ze strany privátního sektoru by se českému umění, které trpí nedostatkem státní podpory, nedařilo udržet bezstarostnou tvář. Ať se nám to líbí nebo ne, banky a další privátní sponzoři jsou pro většinu profesionálních umělců a kulturních institucí neodmyslitelnou podmínkou existence. J&T Banka se tak pouze připojila po bok PPF Petra Kellnera (Galerie Václava Špály, Ateliér Josefa Sudka, Fotograf Gallery), Erste Bank (Tranzit.cz), Komerční banky (Národní galerie), Karla Janečka, Václava Dejčmara, Zdeňka Bakaly (DOX) a mnohých dalších. A když se podíváte na profesní životopisy takzvaně etablovaných českých umělců, zjistíte, že většinou prošli řadou výše jmenovaných institucí současného uměleckého prostředí.
Komorník pro vyšší třídu
Jedinečnost J&T Banky ovšem tkví v tom, že umění zařadila rovnou do portfolia služeb, které nabízí svým klientům z řad dolarových milionářů. Právě na ně banka svými produkty míří. V sekci jejích webových stránek nazvané Klub Magnus se skrývá kategorie Filantropie a služby. Zde klienti banky mohou směňovat body získané za své transakce a zakoupené finanční produkty. Princip je v zásadě stejný jako u věrnostních karet v supermarketech, kde za body získané opakovaným nákupem časem dostanete slevu na pánvičku. U J&T Banky se ovšem pohybujeme na poněkud vyšší rovině. Za body nebo za příplatek vám divize banky s příznačným názvem JT Concierg (komorník) pomůže stát se „skutečným“ příslušníkem vyšší třídy – a ve vaší poštovní schránce se na důkaz vaší klientské výjimečnosti začne pravidelně objevovat exkluzivní časopis Magnus, který marketingový ředitel J&T Banky Petr Málek představuje takto: „S podtitulkem Noblesse Oblige jsme nechtěli dělat další luxusní časopis v řadě, ale spíše magazín, který se zabývá mentálním luxusem, byznys analýzami, zodpovědností elit a udržitelným bohatstvím. Tomu odpovídají nejen témata jako filantropie, ale především původní texty a fotografie…“
Zmíněný „mentální luxus“ dvakrát do roka připravuje kofolou a budweiserem nasáklá reklamní agentura Yinachi, která pod heslem „Art meets commerce“ mimo jiné prodává „cool“ představitele kulturních a subkulturních scén, navíc často bez jejich vědomí anebo se souhlasem vymámeným na základě nedostatku relevantních informací o daném projektu (p říkladem je knižní projekt Kmeny či Galerie NE). Za komercializaci cizí práce navíc autorům adekvátně neplatí. Je smutné, že si finanční elity – které rády koketují s tím, že by mohly být rovněž elitami intelektuálními a morálními – ušlechtilá témata nechávají zprostředkovávat právě touto agenturou. Problémem časopisu přitom není ani tak absence relevantních autorů a témat, nýbrž to, že v podání agentury Yinachi jde nakonec především o lacinou privatizaci umění.
Celkový balík
Prostředí postkomunistické Evropy generuje rychlokvašené milionáře a miliardáře, kteří neměli čas se sžít s novým společenským postavením. Právě na ně cílí poradenský, servisní a koučinkový trh J&T Banky. Už nejde pouze o obhospodařování svěřeného kapitálu. Účelem je pomoci klientům zorientovat se ve světě vyšších tříd a překonat přechod ze středostavovského života do velkého světa miliardářů. V tomto ohledu mají čeští bohatí, zaostávající za západními mnohogeneračními – takzvaně diskrétními – elitami, stále co dohánět. Jak pronajmout soukromé letadlo? Jakou restauraci zvolit pro obchodní nebo lobbistickou schůzku v Bangkoku? Kam na luxusní dovolenou? A kudy do daňového ráje, pokud máte pocit, že vás české právní prostředí příliš utiskuje? S poslední otázkou vám pomůže kapitola služeb s názvem Monaco J&T, jež nabízí kompletní „relokační“ servis.
„Luxus je něco, co je požitek, spíše než nutnost, je to více než pouhý přepych. Je to velká lehkost i pohodlí. Luxus je zážitek. Je to celkový balík. Jeden z mých přátel mi jednou řekl: ‚To je to, co si zasloužím.‘ Myslím, že jde téměř o dokonalou definici,“ dozvíte se na stránkách magazínu Magnus od ředitelky J&T Concierge Evy Klejmové.
Problém sponzoringu J&T Banky je, co onen „celkový balík“, který si její klienti zaslouží za daňové „optimalizace“ v Monaku, dělá z pracovníků v kultuře a umělců. Tímto způsobem se ovšem rychlostí bezkontaktní platby přerámují všechny emancipační boje za větší demokratizaci a přístupnost umění, vedené minimálně od poloviny předminulého století. Skutečnost, že výstavy jsou zpravidla otevřené pro veřejnost, na tom už příliš nemění. Je přece příznačné, že luxus musí být vymezen vůči standardu, který tvoří diváci z řad široké veřejnosti.
Postupující oligarchizace
J&T Banka společně s agenturou Yinachi kromě tvorby luxusu pro své klienty přispívají k tomu, aby na české umělecké scéně vzkvétalo hlavně to, co je konkurenceschopné, počitatelné (rating umělců) a snobské (salonní setkání klientů s umělci). Z prostředí profesionálního umění se tak stává zase o něco nudnější a odcizenější místo. Na jedné straně daňové úniky některých klientů J&T Banky umenšují možnost získat státní podporu pro živé umění (aspoň částečně podléhající veřejné kontrole a úsudku odborných komisí) a na straně druhé jsou umělci a kulturní pracovníci o to více odkázáni na libovůli a vkus týchž „daňově optimalizovaných“ filantropů. Některé tvůrce či kulturní počiny donátorství skutečně zachrání před ekonomickým a leckdy i existenčním krachem, zostřené konkurenční prostředí „uchazečů o přízeň“ mecenášů ovšem zároveň dusí vzájemnou solidaritu umělců. Dobrým příkladem je smluvní zákaz spolupráce finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, který musí každý do finále vybraný umělec podepsat. Spolupráce finalistů přitom dříve bývala častým jevem.
Dobrou zprávou je snad aspoň to, že finanční elity oblečené do šatů od „komorníka“ jsou dobře viditelné a varují nás před postupující oligarchizací společnosti.
Autor je umělec.