Proč v architektuře opět zavést tzv. procento na umění
O tom, že kvalitní současné umění ve veřejném prostoru má pozitivní dopad na sociální, ekonomický i duševní rozvoj daného místa, jsou přesvědčeni zastánci zákona o jednom až čtyřech procentech z rozpočtů veřejných staveb na umění. Aktuálně se jím zabývá i ministerstvo kultury.
Z iniciativy spolku Skutek, který zaštiťuje zájmy výtvarných umělců v ČR, se v současnosti na půdě poslanecké sněmovny a ministerstva kultury projednává možnost znovuzavedení „procenta na umění“. Hlavními politickými partnery spolku jsou poslankyně Martina Berdychová a předseda Strany zelených Matěj Stropnický. Pod vlivem této dlouhodobé iniciativy se ministerstvo kultury k návrhu přihlásilo a slovy ředitele odboru umění Milana Němečka na začátku letošního roku prohlásilo, že zavedení zákona je prioritní součástí legislativního plánu ministerstva a zároveň je v kulturní politice závazkem státu na období let 2015 až 2020. Přesto ještě zdaleka není vyhráno.
Kvalitní dědictví
Osazovat umění ve veřejném prostoru měst je kulturní tradicí už od antických civilizací a bylo vždy velmi významnou součástí života obyvatel, neboť reflektovalo jejich estetické, urbanistické, politické, sociální a reprezentační potřeby a cítění. Například naše hlavní město je svým historickým odkazem světově významnou ukázkou propojení městského veřejného prostoru a výtvarného umění a právě díky své „inscenované městské krajině“ je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Nikdy v dějinách Prahy ovšem nebylo pořádáno tolik výtvarných soutěží a nebylo tolik objednávek společenského charakteru jako v období šedesátých až osmdesátých let minulého století. Obrovské množství zakázek zajišťoval zákon hlavy V o takzvaných čtyřech procentech na umění, který ukládal, aby každá státní stavba věnovala jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu na umělecké realizace v rámci stavby. Stejným mechanismem situaci poté, co se tradiční role sponzorů zřekli církev, feudálové a národní buržoazie, řešila i většina západoevropských států a severoamerických měst. V Praze bylo v rámci tohoto systému mezi léty 1965 a 1991 uskutečněno na dva a půl tisíce výtvarných realizací ve veřejném prostoru a podstatnou část z nich tvoří díla nejuznávanějších tvůrců druhé poloviny 20. století.
Po roce 1991, se zánikem mechanismu státní podpory výtvarného umění ve veřejném prostoru, došlo k výraznému útlumu oficiálních zakázek. Zrušení státních subvencí, deregulace urbanismu a privatizace veřejného prostoru odpovídaly neoliberální ideologii, zatímco Západ dál pokračoval v ověřené metodě systému Percent for Art i po konci studené války. V našem hlavním městě vzniklo v letech 1991 až 2015 pouze padesát devět oficiálních výtvarných děl, většinou velice nízké úrovně. Za kvalitní současné realizace v Praze můžeme považovat sochy Kurta Gebauera v Prokopském údolí či Memento mori od Krištofa Kintery pod Nuselským mostem, které si ovšem prosadili (a zaplatili) sami autoři.
Z doby po sametové revoluci tedy nemáme v Praze skoro žádné příklady kvalitního současného umění. Na vině je především fakt, že díla bez odborných komisí a veřejných soutěží vybírají úředníci a politici bez adekvátního vzdělání. Realizována jsou pak díla, která podléhají konzervativnímu cítění neinformované politické reprezentace, zatímco vizuální umění urazilo od konce moderny velký kus cesty.
Transparentní výběrová řízení
Řešení současné neutěšené situace vidíme v přijetí právní úpravy stanovující povinnost vynaložit jedno až čtyři procenta z celkového rozpočtu veřejné stavby na její výtvarné řešení nebo na řešení prostoru s ní souvisejícího. V tomto zákoně nejde jen o materiální podporu umění. Jedná se především o to, aby vznikala kvalitní díla. Proto má nařízení, vyhláška či zákon, podle toho, jestli funguje na městské nebo státní úrovni, své neoddělitelné prováděcí pokyny. V první řadě je to povinnost transparentních výběrových řízení, o jejichž výsledku budou rozhodovat komise složené z jedné poloviny reprezentantem státní či městské správy, architektem projektu a budoucím uživatelem stavby a z druhé poloviny odborníky, tedy zástupci z oblasti teorie a praxe výtvarného umění a architektury.
Definovat sociální roli výtvarného umění ve veřejném prostoru města je velmi složité, stejně jako je nemožné obecně popsat úlohu umění ve společnosti. Tato role je proměnlivá v závislosti na přístupu jednotlivých autorů, ale i zadavatelů výstavby, jimiž většinou bývají politici – mění se tedy podle politické situace. Můžeme říct, že v každé době oficiální umění ve veřejném prostoru, podobně jako architektura, reflektuje politickospolečenskou situaci. Dle teoretika výtvarné kultury Ludvíka Hlaváčka „každé umění je politické v tom smyslu, že otevírá perspektivu sociálních vztahů“. To ovšem neznamená, že bychom se měli v demokratické společnosti podbízet politickému zadání „shora“, ale naopak usilovat o co nejsilnější vliv iniciativní veřejnosti – odborné i neodborné. Je potřeba zapojit odbornou veřejnost do procesů osazování umění do veřejného prostoru a preferovat ty realizace, které budou vtahovat nebo přizvou k participaci širokou veřejnost.
Rozhodně by se ale nemělo dílo populisticky podřizovat převládajícímu vkusu laické veřejnosti. Tento nevhodný přístup razil například socialistický realismus padesátých let, kdy se umění podřizovalo politické objednávce a domnělým potřebám nejširší veřejnosti. Bohužel stejným směrem se vydala nová garnitura po roce 1989 – bez veřejných soutěží byla vybírána díla zaměřená na prvoplánovou srozumitelnost, hledající své vzory podobně jako socialistický realismus v historismu 19. století. Dnešní díla ve veřejném prostoru by naopak měla být skutečně současná a divácky náročná, aby vzdělávala obyvatele. Spektakulární populistické atrakce může nechat městská či státní správa zcela na komerčních projektech. Dosavadní způsob osazování umění, roli veřejného prostoru a plánovaný přístup uživatelů musíme zkrátka ve složitě strukturované současné společnosti a v proměnlivém městském prostředí přehodnotit.
Posílení genia loci
Usilujemeli politickou cestou o znovuvytvoření systému procenta na umění, musíme nejdříve mluvit o funkci umění ve veřejném prostoru a zdůraznit důvody, proč by mělo město, potažmo stát podporovat vznik současného výtvarného umění na veřejnosti. Například můžeme vyzdvihnout jeho sociální funkce – schopnost měnit perspektivu uživatelů města, otevírat, poukazovat a tím i pomáhat řešit některé problémy současnosti a nabízet jiný než mainstreamový pohled.
Nezanedbatelná je také jeho funkce prevence kriminality a sociálně patologických jevů. Dnes již existují sociologické studie, které prokazují naši obecně sdílenou zkušenost, že „kulturní niveau“ veřejného prostranství je důležitým nástrojem pro eliminování negativních projevů spojených s agresivitou mezi lidmi i vůči majetku, je výchovným prostředkem pracujícím s pozitivní motivací. S jeho pomocí se dají do veřejného prostoru vnášet vzorce chování pro jeho uživatele, což povede i ke snižování nákladů spojených se zabezpečením a údržbou. Zjednodušeně lze říct, že málokdo „plive na zem v kostele“. Promyšlené architektonické a umělecké ztvárnění umožňuje uživatelům identifikovat se s místem a usnadňuje orientaci v prostředí.
V neposlední řadě je nutno připomenout, že investice do kvalitního umění se velmi rychle vrací a generují městu dlouhodobý zisk. Schopnost umění dodat atraktivitu městským lokalitám, přilákat lidi a tím podpořit obchod je známá a v okolních evropských státech hojně využívaná. Za uměním minulosti se ostatně do Prahy sjíždějí turisté z celého světa a jistě by je do zatím nefrekventovaných míst nalákala díla současných umělců. Oživení periferie, sociálně a rasově segregovaných oblastí či dosud nevyužitých parterů má nezanedbatelný pozitivní ekonomický a sociální dopad.
Tím jsme ale nevyčerpali všechny aspekty vlivu umění ve veřejném prostoru, protože ty nejdůležitější se dají jen velmi těžko obsáhnout. Můžeme je ale popsat tak, že se umění významně podílí na geniu loci. Právě duch místa je důvod, proč jsou některé lokality inspirativní a lidé se v nich rádi zdržují, zatímco jiné nikoli. Systém procento na umění představuje jeden z důležitých, ve světě osvědčených nástrojů k cílené kultivaci veřejného prostoru.
Autor je sochař a člen spolku Skutek.