Zajímají mě ti chudí dole

Odkud pocházíte a v jaké rodině jste vyrůstal?

Pocházím z východního Slovenska, narodil jsem se v Sobrancích na Šariši. Tam jsem i vyrůstal a chodil do školy. Můj děda, Juraj Miker, známější pod přezdívkou Surta, byl jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Slovenska. Bojoval v první světové válce a ve španělské občanské válce, a když pak utíkal ze Španělska, v Krakově se setkal s generálem Svobodou a vrátil se domů až v roce 1946. Jeho manželka, moje babička, byla totiž strašně protivná ženská a on před ní utíkal do válek. Když měli moji rodiče v době Slovenského štátu nastoupit do školy, gardisté je šoupli do Leopoldova – v tom sběrném táboře se vlastně poznali. Táta neuměl číst ani psát, a tak ho na vojně poslali k černým baronům, tedy pomocným technickým praporům, a šel fárat na Ostravsko. Horničina se mu zalíbila, zůstal u ní i po vojně a za námi dojížděl na Slovensko. Tam jsme měli hospodářství a malý vinohrad.

Prožíval jste jako dítě své romství?

Samozřejmě. Uvědomovali jsme si, že jsme Romové, i když máma nechtěla, abychom mluvili moc romsky, protože když se s tátou hádali, hádali se romsky. Ale byli jsme hrdí, že jsme Romové. Ale taky, že jsme Čechoslováci. K tomu tátu vychovával děda. Táta vždycky říkal: Pamatuj si, jsi původem Rom, rodem Slovák a volbou jsme si vybrali Čechy, takže jsme originál Čechoslováci!

Kdy jste se dostal do české části tehdejšího Československa?

Když bylo tátovi přes čtyřicet, už ho unavovalo dojíždět. Nás bylo šest dětí, sestra a dva bratři už měli vlastní děti a táta neviděl vyrůstat ani vnoučata. Když je člověk v letech, začne mu rodina chybět. Jednou přijel domů a řekl, co kdybychom se přestěhovali do Čech? Tátův kamarád dělal na ředitelství dolu v Ostravě a měl převzít místo ředitele na dole Klement Gottwald v Oseku. Bavili se spolu v hospodě a táta mu řekl, že by šel s ním. On říkal, že jistě, že nám zajistí byt. A táta na to, že byt nepotřebuje, že má velkou rodinu, takže si bude muset koupit velký barák. A tak jsme všechno, co se dalo prodat, prodali, zbytek rozdali a na Vánoce 1977, to mi bylo dvanáct let, jsme se stěhovali do Čech. Táta koupil veliký dům s devíti místnostmi v Trnovanech u Teplic a tam jsme bydleli.

Kdy přišlo první setkání s diskriminací nebo rasismem?

To bylo v podstatě odjakživa. Na Slovensku to bylo mnohem horší než v Čechách. Už v dětství na nás slovenské děti křičely posměšky. Málokterý Slovák přišel do romské ­rodiny a dal si jídlo, jak jsem to zažíval ­později v Čechách.

Říká se, že někteří Romové vzpomínají na dobu před rokem 1989 nostalgicky, jako na zlatý věk, že bylo líp. Je to pravda?

Když to řeknu sám za sebe, mně bylo taky líp. Měli jsme práci, bydlení, děti chodily do škol. Kdo nechtěl dělat, šel do kriminálu. To bylo spravedlivé, to mi nikdo nevyvrátí. A především nebyly hrací automaty. To je důvod, proč dneska Romové brečí, že nic nemají. Právě hrací automaty spolu s drogami Romy totálně zničily a ničí. Ale problém byl i v tom, jak spousta Romů pochopila demokracii. Oni si mysleli, že to znamená, že si můžou dělat, co chtějí. Spoustu jich znám, i od nás z Teplic a okolí, co sami odešli z práce, sehnali někde nějaký holky, strčili je na trasu a začali vydělávat peníze. A že ta holka nechce, to je nezajímalo. Oni to pochopili tak, že makali celý život a že nyní bude někdo makat na ně. Jsem ale přesvědčen, že je třeba se dívat do budoucnosti a neohlížet se zpět.

A kdybyste měl srovnat míru diskriminace před rokem 1989 a dnes?

Sice neexistovaly organizované skupiny skinů, ale i tenkrát byl rasismus, i tehdy se stalo, že se na Slovensku v hospodě parta opila a vyrazila na romskou osadu. V Čechách jsem se s tím od roku 1978 do devadesátek nesetkal. Na Slovensku ale potomci gardistů Romy pořád nenáviděli. Když se něco takového stalo, nepsalo se o tom, policie nic neřešila, nikdo o tom nemluvil. To je teď lepší. I když jsem často nespokojený s tím, co dělá policie, třeba nyní v Žatci, alespoň se o tom mluví, dostane se to do médií.

Existovala nějaká represe ze strany státu?

Násilná ne, to si nepamatuju. Ale byly například sterilizace. Moje máma byla taky sterilizovaná, stalo se to v roce 1965, hned po mém narození. Nic netušila. Tak se to dělalo: ženy byly často negramotné, dalo se jim něco podepsat, udělaly tři křížky a ani nevěděly, že se to stalo. A nikdo o tom nemluvil, máma se o tom dozvěděla vlastně náhodou, až rok před smrtí. Nebo třeba zvláštní školy. Před rokem 1989 šla spousta romských dětí rovnou do zvláštních škol, bez jakéhokoli vyšetření.

Zažil jste před rokem 1989 nějaké pokusy o politickou aktivizaci Romů? V roce 1969 vznikl Svaz Cikánů­Romů…

Ten fungoval i u nás ve městě, ještě na Slovensku, na začátku sedmdesátých let. Můj táta byl v předsednictvu. Bylo to založeno především na pomoc starým Romům, kteří si nemohli sami opravit dům nebo bydleli v nějaké chatrči. Takže se o víkendu třeba sbíraly cihly nebo se vyráběly nepálenice. Potom chodil jeden ze Svazu a kontroloval, jestli děti chodí do školy, jsou dobře oblečené, mají svačiny. V Čechách už jsem nic podobného nezažil. Táta se v Teplicích sháněl po někom, s kým by se dalo něco dělat, ale když nikoho nenašel, taky se na to vykašlal.

Jak jste vnímal, když v devadesátých letech začaly první rasové vraždy?

To byla hrozná doba. Teplice i Ústí byly hodně neonacistická města. Skinů tu byla spousta, já kvůli tomu přestal chodit i na fotbal. Byl jsem ve výboru teplické kopané, fandili jsme, ale pak se začalo ozývat: Co vy černý, máte tu nějakýho cikána, že fandíte? Tak jsem chodit přestal. Jeden můj kamarád z Krupky – měl za ženu Češku – jel se dvěma dětmi, čtyři a jedenáct let, vlakem. Chytila ho parta nácků a začala ho před dětmi mlátit. On se z toho vlastně do dneška nemůže vzpamatovat. A představte si, jaké to bylo pro ty děti.

Takže rok 1989 byl zlom? A nebyl to pro Romy také příchod svobody?

Čekali jsme to mnohem lepší. Konec roku 1989 a rok 1990 byly nádherné začátky. Zlom přišel vlastně v roce 1992. S nácky, se založením Sládkovy strany republikánů. Tenkrát začalo i rasové násilí. I moje první setkání s neonacisty se odehrálo v roce 1992. Tehdy se spojili skini a punkáči a útočili na Romy. Jednou asi pět set nácků z Německa a z Čech pochodovalo Teplicemi, dostali se do okolí Dubské ulice, kde bydleli samí Romáci, teplický Bronx jsme tomu říkali. Stáli jsme tam, já, moji bratři, spousta chlapů, a ke mně tehdy přišel takový vlasatý, vousatý chlap v zelené vestě a řekl mi: Já jsem Jakub Polák, já jsem anarchista. Říkal jsem si, tolik jsem toho o anarchistech přečetl a tady vidím prvního živého. Když jsem se pak Jakuba po letech spolupráce ptal, proč tehdy přišel zrovna ke mně, když nás tam stálo tolik, řekl mi: Ty jsi tam byl jediný, kdo měl dlouhý vlasy a knír! Právě Jakub Polák předvídal, jak to dopadne, když začali Romové přicházet o práci v roce 1993, když se začalo propouštět. Že z nich nebudou ­bezdomovci, protože rodina drží pohromadě, ale že bude žít v jednom bytě pět, šest rodin, na ubytovnách a podobně. Není dne, abych si na to nevzpomněl.

Jak jste reagoval na rasismus a násilí? Chtěl jste se zavřít doma?

To jsem nikdy nechtěl. Ale proměňovalo se to všude. Jednou za mnou v práci přišel mechanik a řekl: Ty, Jozef, hele, tady jsou návrhy ­nějakejch kluků, že bys měl mít jídelnu jinde. Já jsem říkal, co je to za blbost? Pak šel za mojí partou, že jsou tady tyhle návrhy. A kluci řekli: Co je to za nesmysl, vždyť Jozef je tu s námi od osmdesátého čtvrtého roku. V mé partě jsme byli kamarádi, ale v tom širším okruhu se to začalo měnit. Bylo to velké zklamání. Jednou k nám přivedl štajgr nového elektrikáře a ten prohlásil před mým kamarádem, vzpěračem, hrozně silným chlapem: Co je to tady za cikána? Kamarád řekl: To není žádný cikán, to je náš šéf! A on na to, že si nenechá poroučet od špinavého cikána. Kamaráda to tak rozčílilo, že tam s ním začal házet jak s bumerangem. Na šachtě jsme se nikdy předtím neprali. Vše přišlo s devadesátkami.

Po devadesátých letech byl ve společnosti pár let poměrně klid. Jaké okolnosti vás donutily vrátit se k občanskému aktivismu a otevřeně bojovat proti rasismu a anticiganismu?

Poté, co Sládek odešel z vysoké politiky, protože se nedostal do parlamentu, byl klid. Až do té doby, než se opět začali objevovat organizovaní neonacisté a bývalý sládkovec Tomáš Vandas založil Dělnickou stranu. Ke zlomu došlo v roce 2009 v Janově. Prosakovaly informace o snaze zakládat domobrany a gardy namířené proti Romům. Tehdy jsme se začali obávat, že se znovu vrací devadesátky s jejich násilím proti Romům. K prvním pochodům došlo v Janově. Pamatuji si, že mi volal známý, že skini chtějí Janovem pochodovat. Příliš jsem mu nevěřil, ale do Janova jsme jeli, a když jsem to tam viděl, tak jsem si řekl, že mi zase začíná těžký život. A také začal.

Co jste tam tehdy viděl?

Viděl jsem věci, které jsem nikdy předtím neviděl. V devadesátkách totiž s námi na akcích proti rasismu zcela běžně stáli staří Češi kolem sedmdesáti až osmdesáti let, kteří si s sebou přinesli vidle a kosy a neváhali se postavit tehdejším skinům. Jednoho z nich jsem se ptal: Dědo, co tady děláte? A dostal jsem odpověď: Synku, my jsme tohle už jednou zažili a nikdy víc! V Janově byla ale už zcela jiná a překvapující situace, obyčejní lidé otvírali dveře rasistům a schovávali je. To pro mě bylo největším zklamáním. Pak také to velké množství lidí, kteří přišli a v podstatě volali po pogromu. Došlo na pochody v Krupce, ve Šluknově a už jsem viděl, že jsme v situaci, která je mnohem horší než v devadesátkách.

V čem konkrétně?

Když jsme byli na dalším anticiganistickém pochodu v Rumburku, dav lidí se dostal až k jednomu tamnímu romskému baráku. Snažili jsme se bavit děti uvnitř domu, aby nemusely vnímat, co se děje pod jejich okny. Jedna holčička ale vyhlédla ven a v tom davu poznala svou učitelku, která zrovna s ostatními skandovala: Upalte ty svině černý! Podobné zkušenosti se opakovaly i v jiných městech a já jsem poznal, že to už je moc, že to jen tak neustojíme. Už nešlo pouze o mladé neonacisty, ale o takzvaně normální slušné lidi, kteří houfně podléhali nenávisti vůči Romům. Seznámil jsem se tedy s několika lidmi z Antifašistické akce, s Mírou Brožem, Markusem Papem a znovu se začal angažovat v boji proti xenofobii. Brzy také došlo na můj křest, když jsem dostal kamenem do hlavy a obuškem od policistů.

Myslíte tedy, že nárůst xenofobie ve společnosti vždy nějak souvisí s nástupem nových politických stran a hnutí, od nichž se postupně rozšiřuje do společnosti?

Starší generace Čechů, zkrátka normálních lidí, v sobě stále nese strach. Potřebují vůdce, někoho, kdo jim poví, aby se nebáli. Podobné je to v případě starší generace u Romů. Lidé slyší, když se objeví někdo, kdo pojmenuje jako příčinu jejich vlastních problémů jiné lidi, třeba právě Romy.

Dalo by se říct, že zmiňované rasistické pochody nějakým způsobem spojily romskou komunitu?

Jsou mezi námi samozřejmě stále frajírci, kteří se věnují lichvě, jsou majiteli ubytoven a neváží si jiných Romů. U chudých Romů, kterých je většina, se ale probouzí pocit sounáležitosti. Mě bohatí Romové nezajímají, zajímají mě ti chudí dole, kteří jsou vždy ochotní se rozdělit o to málo, co mají. Tu největší radost mi ale dělají děti, které se snažím vychovávat a v kterých vidím naději. Když jsem začínal spolupracovat s kluky z rapové skupiny De La Negra, v podstatě nic neznali a dnes je za sebe mohu někam poslat a vím, že tam budou mluvit, jako bych mluvil já.

Jak jste vlastně rappery z De La Negra objevil?

Moji synové s nimi vyrůstali na sídlišti, jeden z kluků dokonce patří do mého příbuzenstva. Syn dělal beatbox a oni do toho rapovali. Jednoho dne jsem si řekl, že si ty grázly tedy poslechnu. Přišli ke mně domů a zarapovali mi svou skladbu Holka zkažená, což je píseň o jejich kamarádce ze sídliště. Když skončili, tak mi řekli, že nemají kde a pro koho rapovat, že je policajti odevšad vyhánějí a nadávají jim. Tehdy ještě všichni chodili na základku a já jsem jim řekl, že když budou chodit do školy a později do učení a nebudou fetovat, tak se o ně budu starat. Plácli jsme si, já zašel za policajty, řekl jsem jim, ať je nechají na pokoji, že za ně přebírám zodpovědnost, a bylo dohodnuto. Když měl nějaký kluk problém doma, byl u mě třeba dva měsíce, než se situace uklidnila. Mezi De La Negra a mou rodinou vznikl opravdový vztah a dnes je chápu jako svoje další děti a moje žena také. Skrze De La Negra se mi podařilo získat si autoritu i u jiných dětí v Krupce a následně snad i u jejich rodičů.

S rodiči to asi bylo těžší?

Chodil jsem hodně po rodinách a přemlouval rodiče, aby dávali děti do učení. Roli ale sehrálo hlavně to, že jsem dokázal zorganizovat blokádu neonacistického pochodu, který chtěl projít Krupkou. Řada Romů se bála, chtěli zůstat doma a nechat vše proběhnout. První, kdo se ke mně přidal, byli právě mladí a děti. Na první demonstraci v Krupce jsem měl kolem sebe samé puberťáky. Z mnoha těch dětí jsou už ale dnes také rodiče.

Na nedávném pietním aktu v Žatci po nevyjasněném úmrtí mladého Roma v tamní pizzerii jste jako jediný z romských řečníků mluvil o tom, že musí skončit situace, kdy je „jeden Rom pro druhého Roma degešem“. Co jste tím myslel?

Za to jsem také okamžitě sklidil velkou kritiku, jak se říká, potrefené husy se hned ozvaly. Myslel jsem hlavně na lichváře a romské mafiány, kteří zbídačují vlastní komunitu. Dělají to přitom naprosto veřejně, vyhrožují například lidem, že jim zabijí děti. Chudí Romové jsou často úplně na kolenou a tito romští lichváři přijdou a vezmou jim všechno, co zbývá, aby padli na hubu. Těm na nikom nezáleží a je třeba to nahlas říkat. Spousta Romů žije z bídy chudých Romů a ještě se nad ně povyšují. Někteří mají například firmy na výkopové a úklidové práce. Za jeden metr výkopové práce inkasují třeba dvě stě korun, ale zaměstnanci, který pro ně dělá, dají jen čtyřicet. Zaměstnávají lidi načerno místo toho, aby zaměstnávali lidi oficiálně a otevřeně říkali, že mají romskou firmu a že poctivě odvádějí daně, a jsou tudíž právoplatnými členy společnosti. Ještě horší jsou majitelé ubytoven a vůbec nejhorší jsou ti, kteří prodávají drogy dětem.

Dá se ale podobným lidem, kteří mají moc i peníze, nějak efektivně vzdorovat?

Použiju příklad z Ostravy, kde jsme dělali také jednu akci proti rasistickému pochodu. Žije tam Rom Ladislav Leško, který vlastní ubytovny a myslí si, že ovlivňuje tamní Romy. Leško nesouhlasil s tím, abychom se otevřeně a s hrdostí postavili rasistům, nelíbilo se mu, že se odehrává něco, nad čím nemá kontrolu, chtěl, aby Romové ten den zůstali doma. Nejdříve se snažil zmlátit Míru Brože, který s několika lidmi hlídal ubytovnu, takže jsem požádal mladé ostravské Romy, aby tam vyrazili a zabránili násilí. Když Leško nepochodil u ubytovny, tak vyrazil za mnou, který jsem měl na starosti demonstraci na náměstí. Přišel a hned mi začal nadávat, co si to tam dovoluji organizovat bez jeho vědomí. Jenže kolemstojící mladí Romové si toho hned všimli a řekli mu, že tam nemá co dělat, že uráží Jožku Mikera, což je člověk, který za ně – na rozdíl od něho – opravdu bojuje, a hnali ho pryč. V tu chvíli jsem poznal, že už mám vyhráno i v Ostravě, odkud mi dodnes lidi píšou. To bylo prvně, kdy se Romové semkli a sami prošli městem.

Neúspěšně jste kandidoval do parlamentu na kandidátce Strany zelených. Proč jste nekandidoval za nějakou romskou stranu nebo hnutí?

Já jsem byl dokonce celé čtyři měsíce členem romské Strany rovných příležitostí. Hlavně z toho důvodu, že ji spoluzakládali Pavel Botoš a Čeněk Růžička, kterých si velice vážím. Pak došlo ke spojení kandidátek se Stranou zelených, což považuji za dobré, neboť Romové sami nemají šanci, ani kdyby dostali všechny romské hlasy. Všechny romské hlasy totiž dělají maximálně jeden a půl procenta. Romové nepotřebují politickou stranu, Romové potřebují vůdce, kteří je někam povedou. V zastupitelstvech nebo v parlamentu můžeme být i bez politické strany, třeba jako nezávislí. A proč jsem vystoupil ze Strany rovných příležitostí? Prvního května se konala demonstrace Dělnické strany sociální spravedlnosti v Ústí nad Labem a náš předseda Štefan Tišer spolu s vedením se dostali až na náměstí, kdežto já jsem měl na starosti jiné části města. Pak jsem se ale dozvěděl, že Tišer podal ruku předsedovi Dělnické strany Tomáši Vandasovi. Nejdříve jsem tomu nevěřil, ale pak mi to potvrdili lidé, kteří u toho byli. Tehdy jsem ucítil další velké zklamání. Já bych nikdy náckovi ruku nepodal. Ani bych si s ním nesedl za jeden stůl, takže jsem ze strany hned poté vystoupil.

V souvislosti s pogromistickými tendencemi, které jsme viděli v posledních letech, se několikrát objevily myšlenky na vytvoření romských hlídek, které by bránily vlastní komunitu před nebezpečím. Vlastně šlo o takové Černé pantery po romsku. Co na podobné nápady říkáte?

Tahle myšlenka je dítě mladého Davida Tišera. Jsem pro to, aby vznikaly hlídky, které by mohly včas upozornit na nebezpečí, třeba na hrozbu pogromu nebo nějakého násilného útoku. Vůbec si ale nemyslím, že bychom se měli opičit po Černých panterech v USA šedesátých a sedmdesátých let. Snad jen, že Černí panteři fungovali také dovnitř komunity, pomáhali se vzděláním dětí, pomáhali nejchudším, což je jistě dobrý příklad. Výchova dětí je velký úkol, předat jim něco velkého, v čem mohou pokračovat už samy. Podobná semínka jsme myslím zaseli třeba v Českých Budějovicích a v Rotavě, kde si následně založili vlastní samosprávu a už nás k ničemu nepotřebují. Na řadě míst jsme se přitom zpočátku setkávali s nedůvěrou, třeba v Chánově, kde nám ženské nadávaly, ale když jsme je přesvědčili o našich dobrých úmyslech, povolily. Dnes, když přijedeme, hádají se, ke které půjdeme jako k první na kafe.

Důvěřujete této vládě, že na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech skutečně vytvoří pietní místo, z něhož zmizí dosavadní vepřín?

Lety jsou pro mě zvláštní, dá se říct srdcová záležitost, protože tam vymřelo více než tři čtvrtě příbuzenstva předků mé nynější partnerky, nebo tam jejich cesta k smrti začala. První člověk, který tam zemřel na skvrnitý tyfus, byl František Procházka, bratr jejího pradědy. Odvedli tam také její pratety a prababičku, které později zemřely v Osvětimi. Lety a jejich současná podoba mě straší ve spaní. Jak je možné, že ve svobodném demokratickém státě, který podepsal rezoluci, že na každém místě, kde v době druhé světové války umírali lidé, bude památník, stojí státem posvěcený prasečák? Je to tak, jak rapují De La Negra: „Místo památky jste nám dali z prasátek hromádky.“ Já si nedám pokoj, co budu žít, nenechám nikoho v klidu, dokud prasečák nebude vykoupený, nezmizí ten smrad a nebude tam stát důstojný památník pro Romy. Když jsem 10. prosince mluvil s bývalým ministrem Jiřím Dienstbierem a ministrem Danielem Hermanem a ředitelem úřadu vlády Martinem Martínkem, tak mě ujistili, že i nový ministr pro lidská práva Jan Chvojka bude pokračovat ve snaze odstranit prasečák v Letech, a že až budeme 13. května dělat velkou demonstraci k Letům, bude už prasečák vykoupen.

Mluvil jste o tom, že Romové by se měli přestat ohlížet zpět před rok 1989. Jak by měla podle vás vypadat jejich budoucnost?

Místo koukání zpět by se v první řadě měli zasadit o to, aby byly zrušeny herny v blízkosti jejich obydlí. V druhé řadě vychovávat své děti tak, aby si ani nečuchly k drogám, zapojit se do boje proti drogám a bojovat za vzdělání svých dětí. Něco se nám v tomto směru už povedlo, byly zrušeny zvláštní školy. V každém městě by měl být nějaký Rom, který tyto věci bude hlídat. Musíme vychovat nové romské generace. Už nyní máme romskou inteligenci, ale řada z nich to dělá, jen aby se zviditelnili a pro peníze; na komunitu, z níž vzešli, zapomínají. Když někomu řeknu, že vše dělám zdarma, většinou mi nevěří. Musí se vrátit naše romská pohostinnost. Mnoho Romů mluví o tom, že se přizpůsobili – ale čemu se přizpůsobili? Jen tomu špatnému z kapitalismu, a to není nic pro nás. Svině Rom, který neposkytne přístřeší nebo pomoc někomu v nouzi. Existuje staré romské přísloví: The tut náne o Rom tut dela. The tut hin a nedes o Rom tutar čourela. Když nemáš, Rom ti musí dát. Když máš a nechceš dát, Rom tě okrade.