Dědictví Charty 77

Když se na konci šedesátých let setkávali v Československu i v cizině studentští radikálové z obou stran železné opony, nedařilo se jim navzájem si příliš rozumět. Rudi Dutschke při své pražské návštěvě v dubnu 1968 vyvolával spíš údiv, pozdvižená obočí a nedůvěru než vřelé sympatie. Ani o dekádu a půl později, když Charta 77 hledala a nacházela partnery a spojence mezi západními mírovými hnutími, jež navazovala právě na radikální opozici konce šedesátých let, to nebylo o moc lepší. Obě strany se dokázaly shodnout na některých společných bodech, západní levicoví obránci míru solidarizovali s chartisty stíhanými státní represí, ale nikdy se vlastně úplně nechápali. Vzájemné neporozumění paradoxně vyrůstalo z toho, co strany spojovalo. Jestliže rozdíly v jejich názorech na svět byly do značné míry neslučitelné, bylo to dáno povahou establishmentu, vůči němuž se vymezovaly. Jejich antiestablishmentová pozice před ně sice stavěla zcela jiné protivníky, vůli postavit se těm u moci a hájit bezmocné měli však ti na Západě i ti na Východě stejnou.

Kudla v kapse

Petr Uhl o západní levici v textu Alternativní společenství jako revoluční avantgarda v roce 1979 napsal: „Establishment, politická moc, nechává takové skupiny a koncepce na pokoji: jsou vítaným ventilem, jímž se odvádí část všeobecné nespokojenosti se společenskými poměry. Politická a společenská pasivita, výlučnost dobrovolného ghetta, útěk z reálného světa – to jsou projevy alternativních společenství kapitalistického světa. Bylo by však chybné pohlížet na koncepci ‚alternativy‘ jen jako na reakční utopii: alternativní společenství jsou kvasem, v němž se tříbí kritický duch, který ovlivňuje celou společnost.“

Dnešní levice, která si říká radikální s podobnými rozpaky, s jakými chartisté přijali slovo disent, je na tom se vztahem k Chartě 77 v lecčem blízká té předlistopadové západní. Situaci současné radikální levice ale zkomplikoval historický vývoj, k němuž patří i sama Charta. Dnešní levicové sebechápání se musí vyrovnat s hledáním kořenů a kontinuit (v tuzemsku v přijatelné podobě často neexistujících), s přijetím či odmítnutím těch či oněch zděděných nepřátel, s rozvíjením nebo zavržením té nebo oné tradice. Dalším zdánlivým paradoxem – ačkoli ve skutečnosti je to logické – je fakt, že byť má radikální levice názorově blíž k té části Charty, která se připomíná méně často, tedy eurokomunistům a radikálně levicovým postavám typu Jana Tesaře či Petra Uhla, svým postojem k moci je analogií proudů ideologicky jí vzdálenějších.

Na jedné straně, té vysokoškolsky vzdělané, se současní levičáci blíží intelektuálům, jako byl Václav Havel, kteří si s mocí nikdy nenotovali ani netykali a stáli vždy na kritických pozicích. A na straně druhé, řekněme té anarcho­autonomní, je pak jejich jednoznačným předobrazem underground. Skutečnost, že právě k „androši“ a „druhé kultuře“ má dnešní levice v mnoha směrech nejblíže z celé pestré palety oponentů komunistické diktatury, může vyvolávat pocity nepohodlí na obou stranách. U některých bývalých „androšů“ prostě proto, že na slovo „levice“ si za dlouhá léta policejní šikany a mocenské zvůle pod rudou vlajkou vybudovali pavlovovský reflex kudly otevírající se v kapse. A u levičáků zase proto, že se jim někdejší druhá kultura díky polistopadovým snahám některých prominentních představitelů undergroundu o její kanonizaci jeví zcela odcizená a někdejší mytologie podzemí, „povznesená“ na hagiografii zaprděné spokojenosti dějinných vítězů, v nich vyvolává pocit nevolnosti. Nutno dodat, že z velké části oprávněný a že termín „underground“ je díky tomu nejméně pro dvě generace vyřazen z kontrakulturního slovníku.

Opozice a disent

Slovo disent, které nám dnes splývá s označením odpůrců diktatur komunistických stran ve východní Evropě, znamenalo původně jakoukoli skupinu aktivně oponující ustavené ideologii, politice nebo institucím. Že ale pojem disent nelze užívat synonymně se slovem opozice, je tak nějak samozřejmé. Představa, že menšinová pozice je trvalým údělem vyvolenců, ochraňujících plamínek dějinné pravdy, možná vychází z náboženských kořenů pojmu. Opozice předpokládá, že se aspoň potenciálně může dostat k moci. Disidence může být věčná.

Nezaměnitelnost slov disent a opozice hrála pro Chartu 77 daleko větší roli, než jakou představuje otázka pojmenování pro dnešní levici. Jazykové hry jsou také podmíněny historickými okolnostmi. Charta z taktických, ale nakonec i ideových důvodů pojmenování opozice odmítla. Dnešní levice by je možná ráda přijala, ale je jí nejspíš trochu stydno honosit se tak silným slovem, když ví, jak je slabá. Naopak slovo disent svým sepětím s odpůrci komunismu vyvolává rozpaky a sotvakdo by se, byť třeba s výhradami, označil za disidenta. Chartisté sice také nebyli příliš nadšeni, ale nakonec označení disent přijali. Na rozdíl od chartistů, kteří svou legitimitu tváří v tvář moci stavěli právě na tom, že nedělají politiku, nýbrž jen trvají na dodržování platného právního řádu, by si dnešní levice politiku dělat přála, a ráda by byla tedy opozicí. Ale kupodivu – také na rozdíl od chartistů – se jí to pořád jaksi nedaří. A tak je jí nejvlastnější deklarativně antiestablishmentová pozice, jež ji sbližuje s undergroundem. Ovšem ve srovnání s jeho vůlí po realizaci skutečně paralelní, dnes by se řeklo autonomní, kultury její snahy blednou.

Všichni dobří disidenti

Je ovšem pravda, že dneska se jako disident může vnímat skutečně kdekdo. Obskurní skoro­už­fašisti, vedoucí „hovory na pravici“, nebo fašisti skuteční, stydlivě se skrývající pod různými nacionalisticko­vlasteneckými fíkovými listy. Ti první ale nejdou vstříc žádné konfrontaci, která by je vystavila represi ze strany moci, ti druzí tak sice činí, ale většinou při pokusu násilně se vypořádat se společenskými skupinami ještě bezmocnějšími, než jsou oni sami. K dědictví Charty 77 cítí obě tyto skupiny podobnou nechuť.

Svou disidentskou tradici má ale i klasický konzervatismus. Nejen historicky (protože ze dvou slavných anglických premiérů byl nepochybně větším outsiderem konzervativec Benjamin Disraeli než spořádaný whig William Gladstone), ale nakonec i v samotném českém disentu a Chartě 77. V osmdesátých letech rostl zájem o konzervatismus nejen proto, že filosof Roger Scruton, jehož samizdatové překlady byly pro rozvoj českého konzervativního myšlení klíčové, byl jedním z nejhorlivějších návštěvníků a podporovatelů československé podzemní filosofie. Konzervatismus byl nepochybně přitažlivý také díky silácké zahraničněpolitické rétorice Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, která podobně jako Scrutonovy návštěvy dávala odpůrcům režimu naději, že nejsou zcela opuštěni. A v neposlední řadě byl konzervatismus radikálně artikulovaným odmítnutím komunistické strany, její ideologie a jejího režimu. Více se odtáhnout od establishmentu bylo možné snad už jen přihlášením se k monarchismu, jak to nakonec učinily České děti na sklonku osmdesátých let.

Myslet si, že disidenci produkují jen diktatury, je nicméně iluzorní. Pavel Tigrid v knize Politická emigrace v atomovém věku (1974) staví zkušenost své emigrační generace do jedné řady se zkušeností Gercenovou či Leninovou. Dobře chápe, že fenomén emigrace je v lecčems důležitější než konkrétní politické ideály, které člověka do zahraničí vyhnaly. Fenomén disidence, blíženec politického exilu, na tom není jinak. Disidence je přirozená. V každé společnosti se najdou lidé, kteří se odmítají konformovat. Mohou odejít na poušť, do kláštera nebo ašramu, loupit u cest nebo se z nich stanou revolucionáři. Ale až v tom posledním případě, totiž když disidence nabere politický ráz, je s ní konfrontován společenský řád a politická moc. Konkrétní formy, jež potom disidence nabírá, mají vždy svůj historický původ a většinou celou sadu vlastních důvodů. To ovšem nikterak nesnižuje osobní odhodlání a nasazení jednotlivých disidentů. Každý režim, byť by byl sebeliberálnější, si sice své disidenty neomylně vytvoří, ale stát se takovým disidentem je vždy volba konkrétních lidí za konkrétních podmínek. Nemá větší smysl tvrdit, že vyloučeným komunistům v Chartě 77 už nic kromě disidence nezbývalo, než říkat, že Václav Havel jako milionářský synek byl k roli disidenta také předurčen. Vždyť mnozí z reformátorů mohli včas převléct kabát, jako to udělal třeba Jozef Lenárt, nebo zkrátka přijmout vyloučení a zůstat potichu doma, stejně jako mohl Havel v klidu pobírat tantiémy ze svých her a vykašlat se na psaní Dopisu Husákovi a Prohlášení Charty 77. Že jejich disidence nepotrvá navždy, také mohli sotva tušit. Skutečnost, že úlohu, kterou Charta sehraje v listopadu 1989, odhadl v již citovaném, ale v době vzniku vesměs odmítaném textu Petr Uhl, je drobným pousmáním dějin. Uhl tehdy napsal: „V podmínkách byrokratické diktatury spatřuji revoluční avantgardu společnosti v alternativních společenstvích nezávislých na státu, v jejich spojování a spojení, a to v měřítku národním i mezinárodním, v jejich zkvalitňování i rozšiřování a v jejich prudkém rozmachu a zasažení celé společnosti na začátku revolučního procesu.“ Možná tím zachytil podstatný rys jakéhokoli disentu – naději vystoupit v okamžiku krize z podzemí a zkusit své štěstí jako opozice.

Amputace orgánu

V posledních letech se stává oblíbeným sportem pídit se po levicovém odkazu disentu. Příběh o tom, že nad lží a nenávistí zvítězil Ronald Reagan a všichni významnější odpůrci komunistické moci byli do jednoho antikomunisté, je nejen silně zjednodušující, ale hlavně nesprávný. Že se dříve hledalo spíše dědictví pravicové, bylo dáno potřebami doby, a nejinak je tomu ostatně i u hledání dnešního. Na tom není nic špatného, ubíhající čas nám tak osvětluje různé aspekty minulosti a generace mezi sebou mohou, někdy snad i tvůrčím způsobem, soupeřit, což je o mnoho lepší, než kdyby si jen přikyvovaly.

Tradičním východiskem pro taková pátrání bývají exkomunisté. Ale ani ti netvoří jednolitou skupinu. Některým jejich komunistická minulost bude předhazována i posmrtně, protože měli tu smůlu, že do strany vstoupili během války nebo těsně po ní a prožili padesátá léta jako nadšení mladí budovatelé. V této souvislosti se často zapomíná, že i Václav Havel ve své analýze v Moci bezmocných (1978) o této epoše říkal, že ji charakterizuje „revoluční vzrušení, heroismus, obětavost a nadšené násilí na všech stranách“. A že tehdy u generace dvacetiletých nešlo při vstupu do KSČ jen o cynický mocenský kalkul, jakým byl pro ty, kteří do strany vstupovali po roce 1968. Pak jsou tací, kterým byl jejich komunismus „odpuštěn“ nebo dokonce zapomenut – třeba Ludvík Vaculík nebo Petr Pithart. Jako by odklon na opačnou stranu politického spektra byl věcně kritičtější reflexí než snaha zůstat u svých ideálů, ovšem očištěných o nános ideologického balastu a po amputaci orgánu, který se dříve zdál nepostradatelný: vedoucí úlohy strany.

Právě dělení komunistů na ty, u kterých to vadí, a ty, jimž se to „zapomnělo“, dobře ukazuje, proč je hledání levicového odkazu disentu problematické. Ne proto, že by v disentu vládla harmonie, která nerozlišovala mezi pravicí a levicí, ani proto, že by levicový odkaz nebylo možné najít, ale proto, že se hledá červená niť ve vyrudlém provazu. Samozřejmě, že většina intelektuální části disentu byla do jisté doby levicová. Manifest k výročí založení sociální demokracie v českých zemích Sto let českého socialismu z roku 1978 podepsali nejen Jan Tesař, Jaroslav Šabata nebo František Kriegel, ale také Václav Havel, Ladislav Hejdánek či Petr Pithart. Havel ještě v Dálkovém výslechu (1986) prohlašuje, že je čímsi jako socialistou, i když si tak už neříká. Socia­lismus a levicové myšlení tvořilo, mimo jiné i skrze intenzivní ideologickou masáž po roce 1948, myšlenkový horizont všech generačně mladších příslušníků disentu. A nelze popřít, že marxistické analýzy všeobjímající moci ideologie od Engelse po Althussera vždycky výborně seděly na režimy, které se právě Marxovým učením zaštiťovaly. Důležité tedy vlastně není, do jaké míry byla levicová orientace sdíleným východiskem mnoha českých disidentů, ale jak se emancipovali od „falešného vědomí“ levicovosti k nějakému jejímu osobnějšímu pojetí, jestli jim vydrželo a co z něj mohli předat dál.

Charta vítězná?

Bilanční otázka, která se musí při každém významnějším výročí vracet, zní: Byla, nebo nebyla Charta 77 úspěšná? Odpověď na ni je dosti zapeklitá. Dá se říct, že Charta byla nejlepší ze všech (v českých podmínkách realizovatelných) cest odporu proti komunistické diktatuře. Což pravidelně vyvolává obvyklou sadu otázek po tom, zda Charta po celou svou existenci nezůstala v ghettu, jak moc byla elitářská, zda o ní někdo mimo samotné chartisty vůbec věděl. Jenže tyto nepříjemné otázky lze obrátit i ke zbytku společnosti: nebyly elitářství a ghettoizace Charty jen projevem neochoty většinové společnosti se alespoň pokusit odporovat moci, se kterou se neztotožňovala? Nedojdeme k cynickému poznání, že každá společnost má nejen vládu, ale také disent, jaký si zaslouží, to znamená, jaký si sama vytvoří?

Jestliže Petr Pithart v knize Osmašedesátý (1980) diagnostikuje jako zásadní problém komunistického režimu, že od počátku rozděloval občany na komunisty a ty druhé, normalizace přišla se svého druhu opačným rozdělením. Republika se rozdělila na konformisty a ty druhé, tedy disidenty. Nadšení ovšem z politického horizontu režimu vymizelo, stejně jako zmizelo i z režimní ikonografie. Mládežníky prozpěvující si na traktoru Internacionálu při rozorávání mezí nahradili utahaní dobráčtí strejcové typu Františka Bavora z Muže na radnici. Jestliže, jak uvádí historik Milan Otáhal, v roce 1995 na otázku „Znáte nějakou předlistopadovou občanskou iniciativu?“ uvedlo Chartu 77 jen devatenáct procent respondentů a padesát pět procent nedokázalo vymyslet žádnou odpověď, je třeba vzít v úvahu, že představy o tiché podpoře, jimiž se disidenti příležitostně rádi opájeli, byly jen fantazírováním. Oprávněnost této úvahy potvrdí i graf počtu podpisů pod Chartou v průběhu let. Počty nových signatářů vystupují do „strmých“ výšek, čímž rozumějme stovky podpisů, v roce 1977, kdy Charta vešla ve známost a režim ji „proslavil“ svým štvaním, a v roce 1989, kdy příslovečná slupka už pukala. Roky mezi tím ale znamenají pouze pomalé přikapávání podpisů, což lze interpretovat jako širokou podporu jen s velkou dávkou dobré vůle.

Nakonec, není možné vidět zapřené vědomí této absentující podpory třeba v tom, s jakou sveřepostí Václav Havel, který ve všech rozhovorech do západních médií opakoval, jak lidé vlastně Chartu podporují, reagoval na Vaculíkovy Poznámky o statečnosti (1978)? Jeho jedovatě polemickou odpověď, začínající slovy „Milý pane Ludvíku“, je možné na jednu stranu číst jako střízlivý reality­check („Jednou je taktičtější zavřít Grušu a snažit se tím vystrašit Vaculíka, jindy může být naopak šikovnější zavřít Vaculíka a snažit se tím vystrašit Grušu“), na stranu druhou jako velmi ostré školení z politické, vlastně disidentské disciplíny.

Dizi­-rizika

V textu Dizi­rizika (1979) Petr Pithart mimo jiné píše: „Jsme ochotni mít třeba ‚o něco méně pravdy‘ (např. mít ji méně hlasitě), ale mít ji přitom tak, aby byla více s to měnit konkrétní špatné věci na konkrétní lepší? Máme raději svou pravdu ‚zde stojíme a nemůžeme jinak‘, nebo nám jde o to, abychom žili v Čechách všichni důstojněji, slušněji?“ I v české levici se projevuje tento fenomén ideologického purismu, lpění na slovech, jako by šlo o činy. Tam, kde se veškerá moc ovlivnit vnější svět zdá redukována na schopnost co nejhlasitěji křičet, omezuje se někdy aktivita na soutěž v křiku. Jestliže dosahování výsledků se nezdá být reálným politickým cílem, protože reálné politické výsledky se zdají být nedosažitelné, je třeba být tím hlasitější, byť třeba jen uvnitř ghetta. Není zřejmě tak úplně náhodou, že se pro českou levici běžně po­­užívá slovo „scéna“.

Být na scéně ovšem znamená performovat, odehrávat představení. Scéna není hnutí, je to jeviště a my všichni jsme herci, kteří se snaží, aby jejich kreace byla patrná i z poslední řady, byť si nejsme zcela jisti, jestli v hledišti vůbec někdo – kromě protiextremistického útvaru policie – dává pozor. Jako každý disent hrajeme tak trochu pro sebe samé a kojíme se nadějí, že svět nakonec prozře a pochopí, že jsme měli celou dobu pravdu. Do té doby budeme střídavě nadávat na tupost davu, který nechápe, že právě my rozumíme jeho pravým zájmům, a každému napravo od nás, že neprojevuje skutečný zájem o lid. Přitom tajemné spojení s lidem, které tak nějak automaticky předpokládáme – ač připomíná spíš rabínskou poučku o nutnosti vykládat všechny biblické knihy doslovně, jen erotickou Píseň písní alegoricky –, je vlastně opakováním stejné naděje chartistů. I ti se přece utěšovali představou, že byť je společnost normalizovaná a konsolidovaná tak, že většina normálních lidí pro žádného disidenta nepohne ani prstem, doma v kuchyni jim ve skutečnosti všichni drží palce. A že to nakonec jsou právě disidenti, kteří vyslovují pravdu o této společnosti.

Všímat si takového sebebalamucení je ale jednodušší u druhého než u sebe. A tak se podobné pohledy na sebe samé opakují napříč režimy. Být v ghettu a bez kontaktu se zbytkem společnosti je v liberální demokracii zdánlivě technicky obtížnější než v komunistické diktatuře, ale lidsky je to vlastně docela snadné. V zásadě na tom není nic neobvyklého: ten, kdo chodí každý večer do téže hospody na růžku, také netuší, co se vypráví ve výčepu o pár ulic dál, a může se jen dohadovat, že nejspíš to samé. Problém je, když štam­­gasti daného zařízení mají pocit, že právě jejich debaty zachycují ducha doby a dokážou vyřešit všechny závažné problémy světa. Když se pak debata stočí na to, jak je důležité zachovat vlastní ideovou čistotu, něco je špatně. Rozdíl možná spočívá v tom, že chartisté si nebezpečí své ghettoizace od začátku uvědomovali a promýšleli různé způsoby, jak na něj reagovat. Existence represivní moci jim na jejich oddělenost od zbytku populace beztak nedala zapomenout.

Proto může Charta 77 pomoci dnešní levici lépe porozumět sobě samé. Myslím ale, že současní levičáci skrze svou zkušenost zase mohou lépe porozumět Chartě. Dějiny Charty 77 nahlížené „zdola“ – tedy Charty ne jako dějinného vítěze, ale jako inspirátora praxe disidence proti současnému establishmentu – musí být teprve promyšleny. A možná je štěstí, že dějiny Charty jako takové zatím nejsou napsány, protože by v nich tato perspektiva nejspíš chyběla. Doposud ji totiž vykládali, vedle přímých účastníků, zpravidla jen ti, kteří se identifikovali s dějinným obratem, jehož se Charta stala součástí.

Pokud někde nelze hledat skutečný odkaz disentu a Charty 77, pak v režimu, který nastoupil po pádu toho, proti němuž chartisté vedli svůj boj. Ani v nekonečném vynášení Morany komunistické diktatury a pouťovém prodeji svatých obrázků včerejších hrdinů změněných v dnešní kýč. Ač se to možná nezdá, síla těchto rituálních tanečků poměrně brzy pomine a z mizérie normalizace, jak se ji snažili zachytit disidenti ve svých textech, zbude ostalgické retro, klimbání u televizní Ženy za pultem, sledované v poměru 16 : 9. Udržet odkaz Charty 77 živý znamená promýšlet povahu disidence včera a její smysl dnes. Přihlásit se k odkazu Charty znamená oživovat ducha odporu proti moci všude tam, kde je hloupá, odpudivá, lživá a bezohledná. Dnešní levice by si měla uvědomit jednu zásadní věc: dědici a dědičky Charty 77 jsme my.