editorial

Po roce 1989 se svět ocitl v době plné euforie. Skončilo dusivé napětí mezi hlavními světovými velmocemi a zároveň jako by skončily i dějiny. Éterem zněl eurodance a celá Evropa tančila na jednoduché písně o absenci limitů, lásce a splněných snech. V kulturním vakuu střední Evropy se objevilo tolik podnětů, že z toho šla hlava kolem. O kulturu zde byl tradičně zájem a lidé bažili po doposud zakázané literatuře a navštěvovali koncerty západních skupin, které do postkomunistických zemí jezdily jako do skanzenu. Devadesátá léta ubíhala ve znamení dohánění dluhů, chaosu a exploatace. Zároveň to ale byla doba, v níž se navzdory radostné závrati z volnosti ustavovaly budoucí pořádky, jejichž plody chtě nechtě sklízíme dodnes. Toto číslo se zabývá především tím, jak se devadesátá léta odrazila v literatuře a filmu, ovšem dostane se i na divadlo a hudbu a v podtextu se dotkneme i obecnější otázky, jak se v kultuře odrážela její ekonomizace, všeobecná orientace na trh i sociální změny. Mimo to otiskujeme dva rozsáhlé texty ke čtyřicátému výročí založení Charty 77, nečekejte však oslavu jejího antikomunistického odkazu, jak se to děje v naprosté většině médií. V rozhovoru s Annou Šabatovou, jež byla jednou z mluvčích Charty, se mimo jiné dozvíme o okolnostech vzniku této iniciativy a také, proč je dobře, že po převratu skončila. Esej Matěje Metelce se zabývá otázkou, do jaké míry se současná levice podobá předlistopadovému disentu a co z odkazu Charty 77 je pro ni inspirativní v jejím – zdánlivě marném – boji proti establishmentu.