Přesvědčit sám sebe

U básníka, který nevydává sbírku každý rok, je možné předpokládat, že s sebou básně dlouho nosí, že cizeluje, že přemýšlí nad jejich definitivní podobou a konečně i nad celkem svého díla. Takovou kontinuitu vidím v řadě čtyř vydaných sbírek Jakuba Chrobáka, z nichž ta poslední nese příznak ustavičnosti a trvání přímo ve svém názvu: Imrvére.… Tatáž perspektiva nechává pochopitelně vyniknout i proměny Chrobákovy poetiky, jež se nejnápadněji projevují ve způsobu zobrazení stálých hodnot jeho básnického světa (Valašsko a tamní krajina, domov a rodina, poezie, úžas nad tvářností skutečnosti). Mění se jak poměr a četnost jejich zastoupení v básních, tak míra jistoty, s jakou o nich autor vypovídá. Přicházejí ale i hodnoty nové (hospoda, Bůh). Oč je jejich přítomnost ve světě nejistější, tím vášnivěji se k nim autor přimyká a tím urputněji se jich dovolává.

Poloviční vítězství

Prvotina Až dopiju, tak zaplatím (2003) je napsaná neokázale, s důvěrou ve věci, o kterých se mluví. Verše tu leží na stránce s takovou samozřejmostí, s jakou voda teče údolím; sám jsem až s odstupem pochopil, kolik toho Chrobák při své úsečnosti dovede vyslovit. Adresy (2010) tuto samozřejmost dávají všanc; sama se stává jedním z témat básní, do kterých nově vstupují neusmířené rozpory skutečnosti. O to vehementněji se básník ohlíží po tom, co je mu drahé, a usiluje to pro sebe, alespoň v poezii, zachránit. Ve sbírce Jak prázdné kolo, po ráfku (2014) je melické bezčasí prvotní básnické zkušenosti definitivně rozrušeno, nastupují důvody a příčiny aktuálního světa a s nimi to začíná v básních skřípat. Úleva z přiznání, že je zle, vnáší do Chrobákovy poezie nový tvůrčí impuls. Konečně v letošní sbírce Imrvére.… plyne z veršů především neklid; básník hřeší na život, a hřeší krásně. S vervou hrdého zoufalce se vrhá do středu rozvráceného světa a už ne brání, ale volá k sobě všecky poslední jistoty. Je to úctyhodný, přiznaný a opravdový zápas, jehož výsledek má jistě cenu v oblasti poezie, ale u básníka Chrobákova naturelu, který tvorbu a život nemá zapotřebí rozdělovat, může znamenat vítězství leda poloviční.

V závěru minulé sbírky se objevila otázka: „Čí ale, čípak smývá vinu?“ (Řeč byla o postavě osamělého pijáka, který se beze slova modlí nad sklenicí červeného vína.) Zdá se mi, že právě palčivé vědomí blíže neurčené viny žene nyní básníka k dojemně paradoxnímu sebeodhalování, k sebevydávání se přeludnému reji pokřivených obrazů, výkřiků a prchavých záblesků jakési ztracené perspektivy, která tu byla, a už není. Toto čekání na nový smysl za léta překotně nastřádané zkušenosti se děje za neustálého, tu úpěnlivějšího, tu pokornějšího vzývání obtížně dohledatelného a možná jen projektovaného řádu za věcmi, krajinami, osudy.

Schizofrenie básnické existence

Rozjitřenosti básníkova pohledu na skutečnost, která se mu povětšinou ukazuje jako nakupení dramatických okamžiků, odpovídá výraz, rytmus i významová spojitost jednotlivých čísel sbírky. Vedle útržků cizích hovorů, povýšených v těle básně na pravdy, hesla, šibolety, stojí slova, kolem kterých se nakonec celá báseň otáčí. Chrobák umí citelně zvýznamnit konkrétní výraz, položit ho do básně tak, že se nakrátko stane víc než slovem. Stane se otvírákem láhve poznání, kterou básník musí vypít do dna. Verše proškrtat, znovu složit, na prázdných místech dát vystoupit souvislostem. Za všechny uveďme tyto verše: „Smutek jsem rozbil/ s chlapama v Bečvě/ o rum v kafi// Střepy teď brousí/ drtivé slunko/ batoh a taška/ budoucích obědů/ těžkne jak mrznoucí plot// A nikde žádný pevný bod,/ jen linie a tvar:/ leží to v zemi pod smrčkami,/ zpod hlíny čumí:/ Jsi starý.“ Nebo: „Prázdno./ Dno./ ‚No jistě!‘/ ‚Tě trefím!‘/ Imrvére…/ rekruti sípou jak dveře vlaku/ kupčíci z chrámu nevyhnaní/ níže a níž se propadají/ jímá to steskem, možná že…/ že je to předsíň/ někde horšího žaláře.“

Co že to tedy Chrobák bez ustání dělá? Pokouší se jako básník přesvědčit sám sebe i druhé. Ustavuje mýtus okruhu přátel, prostoru hospody a jediného slova. Tak schizofrenie básnické existence ukazuje v Imrvére.… svou sílu i meze zároveň.

Autor je bohemista.