Venkovská antiidyla

Sociolog Stanislav Biler (nar. 1982) sice pochází ze severní Moravy, ale již dlouhá léta je spjat s jihomoravskou metropolí. Přispěl do několika neotřelých průvodců Brnem i jeho okolím, přičemž sám jeden napsal (111 míst v Brně, která musíte vidět, 2020), a je spoluzakladatelem původně recesistického hnutí Žít Brno. V roce 2017 vstoupil zásluhou brněnského nakladatelství Druhé město do literatury politickou satirou Nejlepší kandidát (viz A2 č. 26/2017).

Nejistota norem a pravidel

Bilerův druhý prozaický počin, nazvaný Destrukce, je mnohem závažnější a tematicky se řadí k plejádě současných próz pojednávajících o úniku do nového, tradičně klidnějšího prostředí, tedy z města na venkov. Důvody protagonistovy migrace neznáme a vlastně nejsou ani podstatné; veškerá pozornost vyprávění se koncentruje na jeho současnou situaci, totiž snahu zapadnout do vesnického kolektivu v pozici učitele místní základní školy. Vstup nového jedince do venkovského, do sebe uzavřeného světa, ostražitého před každou „náplavou“, může připomenout letošní román Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel. Na rozdíl od této prózy ovšem Biler nevyužil postupný přechod do fantaskního modu k hororovému přepisu klasické pohádky, ale ke konstrukci světa jen mírně pokřiveného. Oblouk vyprávění je výstižně popsán na obálce knihy: nej­prve je text hodnocen jako „realistický román z českého venkova“, později je použito spojení „environmentální a existenciální román“.

Oscilace mezi hrdinovým naivním očekáváním a syrovou realitou je zřejmá od první stránky: „Nasávám z plných plic nezkažený venkovský vzduch. Poctivou směs spáleného hnědého uhlí a věcí, které by snad hořet ani neměly.“ Náznak čehokoli pozitivního je zde – stejně jako v celém románu – setřen bezprostředně sousedící větou, přičemž tato protimluvnost je zintenzivňována úsečností a lapidárností jednotlivých větných celků. Nejistotu norem a pravidel ilustruje jakási mantra hrdinova uvažování, totiž že se chce vrátit tam, kde dvě a dvě jsou pořád čtyři. Avšak za tímto nezpochybnitelným aritmetickým výpočtem pravidelně následuje subverzivní otázka typu „Avšak za jakou cenu?“, případně „A co z toho vyplývá?“. Učitelovu labilnost, ústící občas v panické ataky, například když neví, co a jak má vyložit žákům, doprovází tělesná nestabilita: hrdina opakovaně padá na zem, což se neobejde bez potlučení na obličeji a následného posměchu okolí.

Sebezáhubní vesničané

Protagonistův mylný předpoklad, že na vesnici „je svět ještě v pořádku“, bere rychle za své a nejvíce jej narušuje zvrácená logika většiny místních obyvatel. Kupříkladu starostův absurdní názor, že zdrojem prachu ve vsi není nedostatek vody a vyschlá pole, ale pobíhání dětí, doprovází odevzdané konstatování: „A jelikož se toto tvrzení nezakládalo na ničem, o nic pravdivého a skutečného se neopíralo, nebylo ho možné ani ničím a nijak vyvrátit.“

Tento nihilismus sice také nemá s racionalitou nic společného, ale vystihuje nenapadnutelnost mentality vesnického kolektivu. Ten je představen útržkovitě, vedle několika postav označených výhradně obecnými jmény (křestní jména jsou v textu vyhrazena dětem) jde především o okruh školy, včetně hrdinovy zvláštní kolegyně a ještě bizarnějšího ředitele. Až na pár výjimek tvoří vesničané prapodivnou strukturu, v jejímž čele stojí ředitel místní továrny, a nikdo z nich si absolutně nepřipouští sebezáhubnost vlastního jednání. Chtějí mezi sebe vtáhnout rovněž hlavního hrdinu, a to prostřednictvím vztahu s pohlednou úřednicí, s níž nejprve provozuje bezduchý sex, ale nakonec se mu podaří z jejích sítí vymanit.

Dospělí, kteří mají k hrdinovi blízko a jsou ochotni se postavit proti systému, jsou označeni iniciálou. V provokativně radikálním závěru vytvoří jakousi odbojovou buňku, jakkoli na spásu už je pozdě. Na naléhavosti Bilerovy umělecké výpovědi se významnou měrou podílí způsob vyprávění, tedy personální vypravěč, důsledný prézens a rovněž neznačená přímá řeč. Nejde tudíž o příběh, který se přihodil jakési literární postavě, ale děje se tady a teď, před našima očima. Celkovou neutěšenost atmosféry doprovází pokřivený font číselného značení kapitol a nedořečenost je zase vyvolávána jejich záměrnou mezerovitostí: vyprávění začíná kapitolou číslo 2 a končí číslem 241, ačkoli celkový počet oddílů nepřesáhne stovku. Když destrukce, tak dokonalá, a tudíž zasahuje i kompozici a typografii.

Román neprezentuje environmentální žal, jak by se mohlo zdát, ale přináší obraz devastace lidské mysli, která se nemůže neprojevit na charakteru krajiny. To jistě není nic nového, Bilerovi se však podařilo tuto skutečnost zachytit nebývale znepokojivým a znejišťujícím způsobem.

Autor je literární historik a kritik.