Láska a mordy

Petr Motýl (nar. 1964) se na literární scéně pohybuje již tři desítky let: začínal jako básník, v posledních letech v jeho díle pozvolna začíná převládat próza. Mohu­-li soudit z letmého prolistování jeho předchozích knih, je pro ně příznačný sarkastický tón, ironie či absurdita a černý humor. Již román Kosí srdce (2017), jehož rámcem je pěší cesta Prahou z hlavního nádraží na Hrad, ovšem prozradil Motýlovu znalost české mytologie a historie i úctu k ní. Přesto by se málokdo nadál, že autor o tři roky později napíše výtečnou poctu Vančurovu stěžejnímu dílu, románu Marketa Lazarová (1931).

Světlo ve středověké tmě

Děj románu Příběh pana rytíře Vítka a jeho dcery Anežky je zasazen na Šumavu, která je Motýlovi coby klatovskému rodákovi dobře známá, jmenovitě do okolí městečka Sušice. Vedle konkrétní a reálné lokace – snad s výjimkou fiktivního Vítkova sídla Třešňová – se čtenář přesně orientuje také na časové ose. Rytíř Vítek ve svých šestnácti letech bojoval v roce 1278 po boku Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli, ke které se vrací ve vzpomínkách. Vlastní děj je pak situován do období vlády Václava II., ale dozvídáme se i o dalších událostech – od vymření Přemyslovců po meči přes následnou politickou krizi a nástup Jana Lucemburského na český trůn až po tažení jeho mladičkého syna Karla do Itálie počátkem třicátých let 14. století. Vyprávění ovšem ani zdaleka nebeletrizuje velké událostní dějiny (včetně těžby stříbra v Kutné Hoře nebo objevení zlata v blízkých Kašperských Horách), ale soustředí se na příběh dvou generací rytířského rodu z Třešňové. Privátní linie se tu s politickým děním stýká a prolíná jaksi samozřejmě, aniž by politika a válčení fatálně zasahovaly do víceméně poklidného života na dvoře. Vítkova rodina je sice vystavena nebezpečí, to je však způsobeno rodovou pomstou a závistí, kterým padnou za oběť rytířova žena Markéta a synek Václav.

Motýlova próza není založena na všeobjímajícím principu lásky jako Marketa Lazarová, chybí tu náboženská láska k Bohu. Na druhé straně je zde přítomna silná láska a úcta rodičů k dětem i naopak a jeden silný milostný vztah, jenž navzdory úkladům osudu přetrvá. Podobně jako u Vančury představuje láska zřejmou kompenzaci za vykonané hrdelní zločiny, vyzařuje světlo na středověkou tmu, ačkoliv je nutno říct, že Motýl nelíčí mordy s naturalistickým detailem, ale většinou je prostě konstatuje.

Malebné vyprávění

Román je stylizován jako povídání stařičké zemanky vnoučatům, přičemž narátorka je dcera titulní Anežky. Vyprávění, podávané s velkým časovým odstupem (v předvečer husitských válek), je rozděleno na dvě části, respektive na dva rozprávěcí večery. Akcentuje se tím obvyklý způsob předávání příběhů, příznačný pro lidovou slovesnost; ostatně v době středověké negramotnosti jiné než orální vyprávění nepřicházelo v úvahu. S tím souvisí i víra v mytické tvory (především obry) obývající neprostupné šumavské hvozdy či tematizace legendy o vzniku rodu, v níž hraje ústřední roli záchrana vlka. Stařenino vyprávění začíná typickou figurou skromnosti: „Za starých časů, to lidé uměli vyprávět, kdepak já! A svatá pravda bylo všechno, co říkali, tak se u nás v rodě na pravdomluvnost drželo. A kolikrát vám to bylo tak strašlivé, že to jazyk sotva unesl, tak těžké, že pod tíhou těch slov střecha naší tvrze praskala, div se nepropadla a neprobořila krovy. Ale naše tvrz je postavená pevně, na dobrých základech. A tak tu můžeme sedět u ohně a hřát se.“

Citovaná ukázka nenechá nikoho na pochybách, že ač se Motýlův fikční svět od toho vančurovského v mnohém odlišuje, jeho dikce vyprávění má velmi blízko našemu modernímu klasikovi. Současný prozaik s chutí vy­­užívá archaismy a knižní tvary na straně jedné a vulgarismy na straně druhé, frekventovaně se objevují zastaralé větné struktury a vazby. Dále se hojně vyskytují repetice a dějové retardace, slovosledné inverze, náhlé změny tempa vyprávění, namísto časové linearity nastupují anticipace a retrospektivy. Jazyk postav má ovšem na rozdíl od Vančury výrazně hovorový charakter, obzvláště rozsáhlejší party Vítkova věrného poddaného Vávry se svým osobitým idiolektem blíží vyprávěnkám postav Johnových Večerů na slamníku. Výsledkem Motýlovy snahy o čistotu jazyka je vskutku malebné a líbezné (jiných atributů se mi nedostává) vyprávění, z něhož má vančurovský čtenář doslova fyzické potěšení.

Prozaik si je svého příbuzenství s avantgardním umělcem dobře vědom, vedle nespisovných výrazů (randabasové, chrapouni), které jsou myslitelné snad jedině ve Vančurově literárním jazyku, nalezneme explicitní narážku na příběh dvou lapkovských rodin, který je uzavřen větou jako vystřiženou z Markety Lazarové: „Avšak co je nám do vykutálených lapků, kteří přepadali při cestách a zaplatili za svá provinění…“ Celkovou vančurovskou atmosféru umocňují černobílé fotografie užité na obálce i v knize, které zase jako by vypadly z Vláčilovy filmové adaptace Markety Lazarové.

Motýlova próza podle mého názoru aspiruje na nejlepší domácí historický román poslední dekády. Inspirace jedním z ikonických textů české literatury přitom rozhodně neuškodila Motýlovu autorskému naturelu, spíše naopak. Vznikl nový originál, nikoliv odvozenina.

Autor je literární historik a kritik.