Společnost na vandru

Úvodní kapitolu knihy Putování za obzor s podtitulem Tramping v české společnosti 1918–1989 (2020) otevírá částečná polemika s textem muzikologa Lubomíra Dorůžky. Ten v úvodu ke vzpomínkové publikaci Kronika trampské písničky z roku 1967 přirovnával hudebně zasvěcený rozbor trampské písně k pitvě. Před zásadním nepochopením tím varoval každého, kdo by se o podobné tnutí do živého z čistě analytických pozic pokusil. Pětice autorů aktuální publikace, kterou vedle odborného i osobního zájmu o tramping pojí i křestní jméno Jan – Krško, Mareš, Pohunek, Randák a Špringl –, zde v návaznosti na Dorůžkův citát svůj chirurgicky­-analytický přístup přiznává a následně ospravedlňuje. Tématem, do kterého se zde tne, totiž není tramping jako nepřenositelná zkušenost jednotlivce, ale trampské aktivity viděné ve společensko­-politickém kontextu.

Právě konflikt osobních vzpomínek a kolektivní paměti – nebo chcete­-li historie – je jedním z hlavních důvodů, které dosud bránily podrobit tramping jako fenomén serióznějšímu akademickému zájmu bez obav, že tím utrpí jeho ryze individuální a škatulkami nesvázaný charakter. Jinými slovy, snaha o definici trampingu stále naráží na „vylomený zub“ tendenčního dobového výkladu i pevné kořeny vlastní posvátné nepostižitelnosti. „Nahlížet tramping mimo společnost nelze“ – a to i „přesto, že trampování chtělo být mnohdy jen útočištěm před ‚vnějším‘ světem a jeho problémy,“ uvádějí v předmluvě samotní autoři. Ti novou publikací navazují na svůj první společný počin, Tramping v časech formování a rozmachu z roku 2019. V něm se poprvé pokusili nahlédnout počátky jednoho z nejvýraznějších domácích (celo)společenských fenoménů, který tehdy završil sto let existence.

Odbojáři a partyzáni

Putování za obzor udržuje linii výkladu prvotiny, která představila prvorepublikový tramping v dobových sociokulturních souvislostech, ale postupuje v něm přes období protektorátu a druhé republiky, budovatelská padesátá i bouřlivá šedesátá léta až po dobu normalizace a sklonek komunistického režimu u nás. Změny, kterými během turbulentní druhé poloviny 20. století prošla česká společnost, se samozřejmě odrazily i ve vývoji trampingu coby specifické formy trávení volného času. Ty se snaží autoři popsat a vyvodit na základě obsáhlého studia dobového tisku, osadních kronik, muzejních i soukromých archivů a rozhovorů s pamětníky – rozsáhlý poznámkový aparát ostatně tvoří více než čtvrtinu knihy. Díky takto pracnému a podrobnému (a často i bezvýslednému, jak sami přiznávají) ponoru do pramenů se jim daří trampského ducha doby rekonstruo­vat poměrně plasticky a zároveň nabourávat i některé zakořeněné mýty s ním spjaté.

Tak třeba v části věnované trampingu za protektorátu je kritickému pohledu podrobena i tolik zprofanovaná účast trampů na odbojovém hnutí. Nejde o relativizaci osudů nejslavnějších odbojářů z trampských řad nebo polemiku s morálkou okleštěné země, ale spíše o uvedení zažité představy „co tramp, to partyzán“ i některých konkrétních případů, jako je zejména problematická postava Boba Hurikána, na pravou míru. Dle autorů jde nejspíše o obecnou záměnu pojmů „odpor“ a „odboj“. Pokud by byl praktikovaný odboj opravdu tak masový, nacistický režim by proti hnutí bezpochyby vystoupil v daleko koncentrovanější a represivnější podobě.

Kolonizování trampingu

Největší cílené režimní represe postihly tramping až během komunismu a možná poněkud nečekaně teprve těsně před uvolněním zkraje šedesátých let – šlo v první řadě o policejní akce proti potlachům u Jetřichovic a Mníšku pod Brdy v roce 1963. Co se týče vyhrocených konfliktů se státní mocí, šlo na delší dobu o poslední větší projevy perzekuce, což byl především důsledek změny státní politiky vůči problematice mládeže a obecně snahy projevy trampingu místo potírání „kolonizovat“.

Proto jsou v krátkém dokumentárním snímku Potlach, který se objevil necelé dva roky po krvavém jetřichovickém potlachu, trampové vylíčeni už v docela jiném, empatickém světle a je zdůrazněna jejich distance od „kovbojíčků“, dobových chuligánů v trampském hávu. Autor snímku Pavel Brezina o pár let později natočil podle populární literární předlohy televizní seriál Dobrodružství šesti trampů (1969), který se vedle částečné normalizace pojmu tramp stal především nejvýznamnější přehlídkou tehdejší trampské hudební scény, a to v době, kdy festival Porta po dvouleté existenci teprve začal nabývat na známosti i důležitosti.

Podobných souvislostí je kniha s přibývajícím počtem pramenů z nedávné minulosti plná a právě u novějších dějin se může ve svém výkladu paradoxně mnohem častěji dostávat na tenký led. Určitou formou problematičnosti, pramenící z nejednoznačnosti přijetí „trampskou obcí“, zde totiž trpí většina předkládaných témat – okolnosti vzniku tábornických škol v čele s Českou tábornickou unií, vývoj vztahu trampství ke skautingu, měnící se výstroj a výbava mladého trampa a s tím i proměna vandrovních nároků a zvyků, spory o místo a roli žen v trampingu či obecně rozkoly uvnitř hnutí, které si po celou dobu existence zakládá na své neorganizovanosti.

Orální historie

Putování za obzor představuje ojedinělý počin především pro svou šíři záběru. Coby sonda zasahující i do poměrně nedávné – a především teprve nedávno zažité – minulosti s sebou nese také řadu problémů obecně spjatých s recepcí nejnovější historie a minimem odstupu od popisovaného. Výsledkem snahy popasovat se s touto bariérou po svém je evidentně poslední část knihy, nazvaná Sonda do paměti trampů, v podobě ankety mezi trampy všech dostupných věkových kategorií. Ta stojí de facto v protikladu k pečlivě ozdrojovanému zbytku knihy – protože „v silách badatelského týmu rovněž nebylo ověřit informace, jež nám narátoři sdělovali, z jiných pramenů“. Ať už tento fakt přijmeme jako wittgensteinovské sebepotvrzení/sebevyvrácení či úlitbu dotyčné zkoumané skupině, k níž patří i tři pětiny autorského kolektivu, funguje na závěr jako krásná připomínka toho, že „definovat jedno univerzální, nadčasové a všemi sdílené pojetí trampingu nelze“. Ahoj!

Autor je publicista.