editorial

Ilustrace Alexey Klyuykov

Poblíž pražských Olšanských hřbitovů, za hradbou kancelářských budov, se ukrývá malý park. Je to vlastně jen oplocená zahrádka, dost možná jde o nejmenší parčík v Praze. V roce 2021 tu přibyla cedule s nápisem Park Mileny Jesenské. Je příznačné, že ten kousek městské zeleně zůstává jediným místem, které nese jméno nejvýznamnější české novinářky. V jednom z domů v přilehlé ulici byla Jesenská zatčena gestapem a vydala se tak na cestu, která skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Sedmnáctého května uplyne od její smrti osmdesát let.

Byl to pozoruhodný osud: dívka z dobře situované pražské rodiny si prošla dospíváním bez matky a pod kuratelou přísného otce. Absolvovala elitní střední školu, a ačkoli se před ní rýsovala budoucnost úspěšné mladé ženy, rozhodla se pro život v nitru tehdejší středoevropské bohémy. Se svým prvním manželem strávila těžká poválečná léta ve Vídni, kde pronikla do kruhů, v nichž vznikala klasická díla moderní literatury, a stala se mimo jiné první překladatelkou Franze Kafky do češtiny. Taktak se vysmekla z pasti bídy a po přesunu do Prahy pracovala v redakcích několika českých periodik. Svou stopu zanechala v dějinách módy, psala o sociálních problémech své doby, několik let byla členkou komunistické strany. Když poměry ve společnosti zhoustly a přiblížila se válka, Jesenská se ihned aktivně zapojila do pomoci lidem utíkajícím před nacisty. Přímočarý, někdy snad až naivní přístup k věci jí vynesl věznění, kruté strádání a předčasnou smrt daleko od nejbližších.

Její životní příběh posléze nabobtnal do roviny legendárních vyprávění. O Jesenské se psalo jako o milence významných mužů, o divoké, nezkrotné ženě, která se nikdy nenechala ovlivnit tím, co společnost považuje za morální a správné. Autoři – a především autorky – tohoto čísla se snaží restaurovat její obraz coby emancipované, cílevědomé občanky a novinářky, a zároveň vášněmi či závislostmi strhávané ženy, která toužila jak po spravedlivější společnosti, tak po niterné blízkosti a naplněném partnerském vztahu. Z její korespondence a díky mravenčí práci mnoha badatelek, jež se zabývaly celým spektrem jejích aktivit, můžeme získat o něco střídmější, kritičtější a výstižnější obraz Mileny Jesenské, aniž by se tím snižoval její význam. Ten totiž překračuje český horizont – není náhoda, že v čísle najdete text, který pro nás napsala německá akademička, a ukázku z knihy, jež letos vyšla ve španělštině, zatímco české vydání se teprve chystá.

„V těch dnech jsem poznala, že politika je v lidském životě právě tak důležitá jako láska,“ napsala Milena Jesenská pár měsíců po mnichovské dohodě. Tváří v tvář nacistické hrozbě i tuzemskému autoritářství prokázala velkou politickou odvahu, a přece byla dlouho vnímána v první řadě skrze lásku a málokdy skrze politiku. I to se ale mění – a až dočtete všechny články v nové Ádvojce, bude ta doba definitivně pryč.