Rok a půl po francouzské premiéře přichází do českých kin hraný snímek dokumentaristky Alice Diop. Intimní dílo, oceněné na festivalu v Benátkách, sleduje soudní proces se ženou, která zabila své dítě. Režisérka se však místo na otázku viny zaměřila na složitost mezilidských vztahů a potřebu porozumění.
Soudní drama Alice Diop nehledá viníka, spíše zkoumá širší společenské otázky. Foto Film Europe
Filmové drama Saint Omer začíná na univerzitní přednášce spisovatelky Ramy. Kamera přepíná mezi pohledy na tváře dívek v posluchárně a historickými záběry francouzských žen, kterým dav stříhá vlasy za domnělou kolaboraci s nacisty. Rama projekci doplňuje předčítáním pasáže z textu francouzské spisovatelky Marguerite Duras. A právě její esej výrazně ovlivnil tvorbu režisérky Alice Diop.
Kontroverzní text nazvaný Ušlechtilá, nevyhnutelně ušlechtilá Christine V. otiskla Duras v deníku Libération roku 1985. Odkazuje v něm k dodnes nevyřešené vraždě čtyřletého chlapce na severu Francie, ale okolo zločinu staví fiktivní příběh, v němž ze zabití chlapce viní jeho matku, zároveň však osud matky-vražedkyně přetváří v univerzální líčení údělu žen a jejich útlaku v patriarchální společnosti. Infanticida je v autorčině pojetí obranou proti celoživotně zakoušené tyranii, finálním volním aktem žen, které jsou „uvězněné na svobodě“. Matka mrtvého chlapce je v podání Marguerite Duras vinna i nevinna zároveň, protože justiční pojetí spravedlnosti není vždy totožné se spravedlností skutečnou. „Oběť nespravedlivého zacházení, ano, tou byla, ale vinná, ne, není vinná,“ píše.
Druhou událostí, ze které Saint Omer čerpá, je vražda z roku 2013. Mladá žena tehdy nechala svou patnáctiměsíční dceru na pláži během začínajícího přílivu. Následně byla zadržena, usvědčena z vraždy a odsouzena k dvaceti letům ve vězení. Soudního jednání se tehdy účastnila i dokumentaristka Alice Diop, která právě na motivy tohoto případu snímek natočila.
Žádné monstrum
Ve filmu přihlíží procesu spisovatelka Rama, pracující na románu, jenž má být moderní verzí řeckého mýtu o Médeii. Většinu děje přitom tvoří zpověď mladé ženy-pachatelky, která se v klaustrofobní soudní místnosti během několika dní pokouší vysvětlit (nikoliv ospravedlnit) svůj čin. Navzdory očekávání nesedí na lavici obžalovaných necitlivé monstrum ani žena zmítaná šílenstvím. Matka mrtvého dítěte je vzdělaná, krásná a složitá osobnost.
Výrazným faktorem je skutečnost, že souzená žena pochází ze Senegalu. Před vyšetřovateli mluví o těžkém dětství v ambiciózní rodině, o vztahu se starším mužem i neúspěšných studiích na univerzitě. „Černá žena je vždy povrchem pro různé projekce,“ řekla o této postavě Alice Diop, jejíž rodiče rovněž emigrovali ze západní Afriky. Režisérka tak dělá vše pro to, aby její hrdinka nebyla předvídatelným stereotypem. Žena mluví souvisle a bez emocí, zároveň však svůj čin považuje za důsledek prokletí. Diop prostřednictvím jejího vyprávění tematizuje strasti přistěhovalců, latentní rasismus soudu ovšem nikdy neakcentuje natolik, aby se stal karikaturou. Brzy po začátku jednání například zazní, že obviněná se „hlásí k západní kultuře“, o chvíli později se jí ale její profesorka z univerzity zeptá, proč si „nevybrala někoho bližšího své kultuře“, když se ukáže, že studentka pocházející z Afriky pracuje na textu o rakouském filosofovi.
Alice Diop se osudům imigrantů ve Francii věnuje ve své dokumentární tvorbě dlouhodobě. Jejich nejistotu migrantů v nové zemi neinvazivně zachytila už v Ambulanci (La Permanence, 2016), kde sleduje návštěvníky ordinace na pařížském předměstí. Uprchlíky, včetně svých příbuzných, nechává Diop sdílet své životy i v dokumentu My (Nous, 2021). Saint Omer je režisérčiným vůbec prvním hraným filmem. Vnímat ho pouze jako sociální drama o etnických nebo genderových nerovnostech by ovšem bylo zjednodušující. Režiérka žádný společenský problém konkrétně nepojmenovává, pouze odhaluje situace, ve kterých není černobílý ani ten nejhorší z představitelných zločinů.
Potřeba pečovat
Podobně jako v loňském soudním dramatu Anatomie pádu (Anatomie d’une chute, 2023) Francouzky Justine Triet ani v Saint Omer nehraje pravda stěžejní roli. Justiční rámec je pouze kulisou pro katarzi, která nespočívá v odhalení pravdy ani ve vynesení rozsudku. Katarzi navíc nezažívá ta, jež čelí obvinění, ale spisovatelka, která dění pozoruje. Kvůli soudnímu líčení je totiž donucena čelit vlastnímu traumatu z dospívání a následnému odcizení s matkou.
Alici Diop se díky oběma ženským postavám daří balancovat mezi hluboce osobním příběhem a vyprávěním plným paralel a odkazů na různé společné vzpomínky či pocity, které nelze popsat slovy. V závěru téměř beze slov – zejména díky výjimečnému výkonu obou protagonistek v podání Kayije Kagame a Guslagie Malandy – vzniká mezi ženami vzácné spojení, které ovšem není odpuštěním, ale spíše empatickým porozuměním, o kterém hovoří například americká feministická spisovatelka Audre Lorde, když říká, že „pro ženy není potřeba a touha pečovat o sebe navzájem patologickou záležitostí, ale skutečnou spásou a jen díky tomuto vědomí můžeme v sobě znovu objevit skutečnou sílu“. Francouzské dokumentaristce se podařilo natočit dílo, které tuto sílu opravdu nachází.
Autorka je filmová publicistka.
Saint Omer. Francie 2022, 122 minut. Režie Alice Diop, scénář Alice Diop, Amrita David, Marie N’Diaye, kamera Claire Mathon, hrají Kayije Kagame, Guslagie Malanda, Aurélia Petit, Valérie Dréville ad. Premiéra v ČR 30. 5. 2024.