Stále častěji uvažuji nad tím, jak moc podceňujeme roli náhody. Jsme přesvědčeni, že věci se dějí podle nějakých zákonitostí. Jako by skutečná událost vznikala na základě určitého vzorce. Je to i případ narození a úmrtí člověka – zákonitost spočívá snad jen v tom, že se počátek a konec života týká každého z nás. Ne vždy jde všechno podle našich představ a plánů a naše vnímání skutečnosti je prostě jen naše vnímání, nikoli skutečnost sama. Když tohle budeme mít na paměti, těžko si pak vykládat úsloví „Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ jako apel na pracovitost – což se mi z duše protiví –, ale v nietzschovském duchu: „Žij každý den, jako by byl tvůj poslední!“ Takto jsem přemýšlel, když jsem se dozvěděl, že 27. dubna v jednadevadesáti letech zemřel historik Robert Kvaček. S bytostným humanistou, který se výrazně zasadil o překonání dogmaticky ideologického výkladu nejen československých dějin, jsem si vyměnil všeho všudy jeden dopis. Za to, že jsem Kvačka kontaktoval, mohly dvě náhody. Filosof Pavel Floss ho zmínil ve svých vltavských vzpomínkách jako jednoho z pedagogů, kteří na přelomu padesátých a šedesátých let poskytovali svým studentům nevídaně svobodný prostor k diskusím. Současně mi babička ukázala pohled z konce padesátých let adresovaný mému dědovi a podepsaný monogramem R. Mladý historik v těch „nezapomenutelných časech, které přinášely živou látku k tvůrčímu hledání“ (Kvačkova slova), vedl s mým dědečkem zanícené debaty. V dopise, jímž reagoval na mé psaní, sice zmínil stařecké trampoty, ale hlavně z něho čišela radost, že jsem mu napsal a že mohl zavzpomínat. Když jsem si četl jeho odpověď, prožíval jsem podobnou radost, ba dokonce spříznění. Stačí skutečně málo, aby nastal neočekávaný moment vzájemného porozumění – a snad právě díky tomu zažíváme opravdovou radost z bytí. Jedno psaní vybudovalo most delší než půl století. Snadno pak zjistíte, že vám člověk, kterého jste osobně neznali, najednou chybí.
