Jiří Hájíček
Selský baroko
Host 2005, 178 s.
Hájíčkova proslulá autorská skromnost, stylistická neokázalost, poklidný rytmus děje a rehabilitace všedních témat a motivů je i v jeho poslední novele přítomná. Příběh nepříliš šťastného genealoga středního věku, který se při sestavování rodokmenů dostane k období, jež ho zvláště zaujme až strhne, k padesátým letům minulého století, připomene svým „spádem“ první třetinu průměrné české normalizační detektivky. Citlivý hrdina skládá z dokumentů, výpovědí, ale i intuicí jeden kulacký příběh v jihočeské vesnici. Atmosféru vsi implicitně srovnává s dnešním stavem (a jeho obrazem turistickým, dějepisným, folklorním). A právě v těchto styčných bodech je Hájíček nejsilnější. Dokáže při svém osobním historickém průzkumu zpřítomnit vesnické dusno: zašlé předměty, ticho a vydýchaný vzduch, z nichž je dodnes cítit nekonečná sousedská závist, nenávist, furiantství, zneužívání závislosti člověka na člověku. Autor je ukazuje v dobách politických zvratů, které do vesnického společenství vsakovaly neodhadnutelnými směry, ale dokáže je znovu vyhmátnout i v současné břizolitové hospodě. Nebo mezi vesnickou náplavou v Praze. Jihočeská vesnická krutost je úplně jiná než ta z kopanic Květy Legátové.
Libuše Bělunková
Dana Podracká
Zielpunkt – mýtus o věrnosti. Paní Cogito – mýtus o celistvosti
Sofa 2005, 204 a 219 s.
Dana Podracká je především autorkou řady básnických sbírek a knih pro děti. Symbolika bájí a pohádek, znalost psychologie a jazykovědné dovednosti jí umožnily, aby se pokusila „o pochopení tvořivé hlubiny člověka, který se ocitl sám se svou vizí světa, sám se svým utrpením a odvahou, aby vyslal do společenství zprávu o bytí, které je také jeho součástí“. Tak vznikl zajímavý a inspirující diptych esejů. Ústřední linií první knihy je snaha dopátrat se vlastního osudu i s jeho přesahem do příběhů jiných lidí a naopak. Zielpunkt je pak v osobitém pojetí jazyk, který „vstupuje do oblasti osobní víry“, jehož prostřednictvím je možné vyjádřit „bytí, které je“. Běžná forma lidské komunikace je zprostředkována běžným jazykem, který Podracká charakterizuje jako jeho „lícovou stranu“. Umět zacházet s „rubem jazyka“, tedy s jazykem zielpunkt, je „věc, o kterou běží“. Druhá kniha ilustruje hledání odpovědi na otázku, kdo je a jaká má být paní Cogito, tedy současná žena. Úvahy se vyhnuly povrchnosti a jsou přínosné právě proto, že jsou rámovány „celistvostí“. Není pochyb o tom, že se mění celý svět a že nejen paní Cogito stojí před volbou dalšího směřování. Zda to bude „k duchovní vertikále, nebo k informační a technické horizontále“, záleží jen na nás. Autorka neskrývaně favorizuje duchovní vertikálu a autentický životní osud.
Helena Haškovcová
Alessandra Fregolentová
Ermitáž – Sankt Peterburk
Přeložila Miloslava Lázňovská
Knižní klub 2005, 143 s.
Nová ediční řada Knižního klubu, převzatá od věhlasného milánského nakladatelství Mondadori, mapuje významné evropské galerijní domy. V tomto případě by však bylo vhodné napsat spíše paláce, neboť Ermitáž se nachází na břehu Něvy v několika palácových komplexech. Příjemně nerozměrná kniha představuje galerijní sbírku výběrem nejzajímavějších pláten a soch (od starých mistrů 14. století až po Matisse a Picassa) a současně může sloužit jako praktický průvodce pro návštěvníka. Půdorys publikace je přehledný: stručná historie sbírky, kvalitní reprodukce děl i jejich zvýrazněné a komentované detaily, neupovídané popisky (se zajímavými zmínkami o osudu děl) i plánek celé galerie. „Průvodce“ sbírkou sází na jistoty: Leonardova Madona Benois, Rembrandtův Návrat ztraceného syna, Caravaggiův Hráč na loutnu, Tizianův Svatý Šebestián. Zaujme krásným a tajemným plátnem Podobizna novomanželů (1523) Lorenza Lotta, na kterém bílé psisko v náruči ženy symbolizuje věrnost a spící chundelatá veveřice u mužovy ruky může naznačovat rozvahu a domáckou schopnost shromažďovat zásoby. A potěší zařazením oleje Caspara Davida Friedricha Krkonoše z roku 1835.
Miloš Doležal
Karel Pacner
Vyzvědačky pod rudou hvězdou: ženy v komunistických tajných službách
Brána 2005, 250 s.
Pokud má někdo s určitým tématem úspěch, začne o něm chrlit další a další knihy a postupem doby si klade laťku níže a níže, až vydá i naprosté polotovary, které jeho dílo devalvují – což je bohužel tento případ. Renomovaný autor knih o tajných službách totiž tentokrát vydal – jak to jen říci – velmi neprofesionálně napsanou publikaci. Sporné je už samotné vymezení jejího obsahu. Je sice populární psát na téma „ženy jako to či ono“, Pacnerova kniha však naráží na úskalí takového přístupu. Osudy komunistických vyzvědaček byly většinou tak úzce spjaté s muži – mnohdy pracovaly pro tajné služby společně s partnerem – že zvlášť popisovat jejich příběh prostě není možné. Navíc Pacnerovi při práci zřejmě špionky docházely: do knihy zařadil i ženy, u nichž je takové označení více než sporné, jedna kapitola se dokonce zabývá příběhem amerického seržanta, který byl zverbován v „masážním salonu“ provozovaném KGB. Hlavním problémem knihy je ovšem fakt, že je napsaná nepřehledně, často až zmateně, je zahlcená spoustou marginálních údajů, informace postrádají dobový kontext (o četných korektorských chybách nemluvě) a působí dojmem za sebou poskládaných odstavců (či dokonce jen vět) z různých knih. Místo živých příběhů, z nichž bychom mohli pochopit motivace vyzvědaček, přináší jen sled více či méně důležitých informací, jejichž vršení unaví po několika desítkách stran.
Kazimír Turek
Ivan Medek
Děkuji, mám se výborně
Torst 2005, 130 s.
Vzpomínková kniha Ivana Medka přináší plastické líčení rodinného a veřejného života členů rodu Medků od třicátých let minulého století do současnosti. Otec Ivana Medka, legionář a spisovatel Rudolf Medek, byl významnou kulturní osobností předválečné ČSR. Ivan Medek zachytil události svého dětství, studia na konzervatoři u Václava Talicha i začátky své publicistické kariéry v poválečné době, kdy psal hudební kritiky. Jeho vzpomínky pokračují léty padesátými a šedesátými, obdobím sovětské okupace Československa, založením Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vynuceného exilu a rozhlasové práce v Rádiu Svobodná Evropa. Podstatnou část knihy tvoří vzpomínky na práci v Kanceláři prezidenta republiky, kde v letech 1996-98 zastával úřad kancléře. V Medkově vzpomínání se odvíjejí příběhy jeho blízkých – matky Evy, jež byla dcerou Antonína Slavíčka, nelehkého životního údělu bratra, malíře Mikuláše Medka, a setkávání s mnoha kulturními osobnostmi, mimo jiné s Pavlem Tigridem či Václavem Havlem. Ivan Medek v sobě nezapře dlouholetého žurnalistu a komentátora, vyprávěním se dotýká dějově podstatných událostí i detailů; když píše o člověku, přidá alespoň drobnokresbu osobnosti k její charakterizaci. Knihu doplňuje malá fotokronika.
Vilém Kozelka
Ivan Pop
Podkarpatská Rus
Libri 2005, 192 s.
Kniha vyšla v edici Stručná historie států, i když Podkarpatská Rus nikdy jako stát neexistovala. Najdeme v ní řadu otázek, které je těžké objektivně posoudit. Jednou z nich je i to, zda Rusíny (jak se tamní obyvatelstvo nazývá) lze považovat za národnost či ne. Vzhledem k tomu, že Rusíni žijí v několika oblastech Evropy, od sebe poměrně vzdálených – kromě Podkarpatské Rusi také v srbské Vojvodině –, mohou odpůrci namítat, že rusínský jazyk neexistuje a jde pouze o dialekt. Na druhé straně nelze Rusínům upírat právo na sebeurčení (Romové svůj stát také nikdy neměli) a kodifikaci vlastního jazyka. Oblast Podkarpatské Rusi byla během historie rozdělována a její jednotlivé části se liší podle toho, jaký vliv na ně měli okolní sousedé. Autor knihy je stoprocentním zastáncem svobody Rusínů a jejich plné rovnoprávnosti v rámci jakéhokoli státu. Kniha mapuje historii Podkarpatské Rusi (Zakarpatí, Zakarpatské Ukrajiny aj.) od doby kamenné až po 90. léta 20. století. Na konci nalezneme výběrový soupis literatury a seznam zkratek. Autor letos přichystal další, mnohem podrobněji pojatou práci, která se na knihkupeckých pultech objevila v minulých dnech.
Rita Kindlerová
Philip Roth
Lidská skvrna
Přeložil Jiří Hanuš
Volvox Globator 2005, 288 s.
Román z roku 2000, oceněný cenou PEN/Faulkner, patří k vrcholným dílům Philipa Rotha. Autorovi se v něm podařilo zdánlivě nemožné, totiž spojit individuální lidský osud s kritickým obrazem současné Ameriky a zároveň jej povýšit na obecný obraz lidského údělu a smyslu života od antiky po dnešek, to vše se samozřejmým jazykovým mistrovstvím a bohatstvím, ale i nepochybnou čtenářskou přitažlivostí. Podle Rotha za sebou každý lidský život nechává jakousi skvrnu či jizvu. Vypravěč románu, Rothovo alter ego – spisovatel Nathan Zuckerman – před námi postupně odhaluje nezvyklý životní osud Colemana Silka, profesora klasické literatury, který je po vykonstruovaném obvinění z rasismu propuštěn z univerzity, zemře mu žena a on se tak ocitne v jednasedmdesáti letech na křižovatce. Hledá z ní východisko ve vzpouře proti všemu a v mileneckém vztahu s mnohem mladší pologramotnou uklízečkou Faunií, kterou pronásleduje její bývalý manžel. Oba ztroskotanci jsou však k sobě přitahováni nejen sexem, ale také tajemstvím a přízraky z minulosti, které, ač je sebepečlivěji skrývají, se k nim vždy vracejí, zde navíc v jakémsi osudovém oblouku, vrcholícím málem jako antická tragédie. To vše na pozadí Ameriky poválečné a především konce devadesátých let, kdy vrcholí Clintonův sexuální skandál i politika extrémní rasové korektnosti.
Milan Valden
Lumír Čivrný
Bylo takové ticho
Akropolis 2005, 140 s.
Z básnické pozůstalosti Lumíra Čivrného, který je znám širší kulturní veřejnosti spíše jako překladatel poezie z románských jazyků a němčiny, vybral Václav Daněk básně z let 1972–1992. Čivrného poslední oficiálně publikovaná sbírka Ráno tkané nahrubo vyšla před pětačtyřiceti lety. Kniha je rozdělena do dvou oddílů, v tom prvním najdeme sbírku Na dech, která vyšla pouze v samizdatové podobě na konci sedmdesátých let. Druhý oddíl nese název Úkryt havranů s podtitulem Texty z posledních let a obsahuje básně ze zamýšlené sbírky, která měla nést jméno Zaklínání nebo Stíny. Celá knížka je vypravena vkusně a uměřeně. Je do ní zařazeno 54 textů, v nichž básník většinou rozmlouvá s blízkým člověkem nebo sám se sebou. Výrazná je fixace myšlenek na konkrétní osobu. Ve většině textů se Čivrný vypořádává s ústředními tématy, kterými jsou mu láska (jako lidský úděl na zemi) a sen (jako jediný prostředek jejího dosažení). Nalezneme u něj bohatou básnickou imaginaci i odvahu nechat nahlédnout do svého osobitého myšlení a životní filosofie. I když najdeme v některých básních náznak pochybností o jejich smyslu či pravdivosti, považuje je Čivrný za „zářezy v duši“ a básnění stojí vysoko v jeho hodnotovém žebříčku, jak to koneckonců dokládá celý jeho život a vše, „co se do něj vešlo“.
Ivan Malý
Marie Marečková
Příručka praktické genealogie
Paseka 2005, 195 s.
Nevelká, útlá knížečka profesorky právních dějin brněnské Masarykovy univerzity je sestavena jako praktický manuál, dokonce by se dalo říct i „kuchařka“ k provádění soukromých genealogických průzkumů vlastního rodokmenu. I formát knihy je přizpůsoben tomu, aby ji bylo možné vzít do kapsy a radit se s ní při genealogických výzkumech v archivech či matrikách. Praktické pokyny jsou skutečně zevrubné, čtenář se dozví, kam se pro potřebné informace vydat a jak se tam chovat. Jsou tu i rady, jak si počínat při získávání genealogických informací od vlastních příbuzných. To vše je podáno v přehledně sestavené knize, psané věcným a srozumitelným jazykem. Autorka opírá svůj výklad o praktické zkušenosti i sumu teoretických znalostí. Nezbytným doplňkem knihy je exkurs do studia paleografie čili historického písmoznalectví, které je pro studium archiválií nezbytné. Přestože je v ní uveden přehled základních historických rukopisných i tiskových písem včetně ilustrací a přepisů, nelze se spolehnout na to, že by tento nástin stačil laikovi k porozumění jakémukoliv historickému textu. Spíše to chápu jako výstrahu, jak laika od genealogického šetření včas odradit.
Robert Blanda
Robert Irwin
Co oči nevidí
BB Art 2005, 184 s.
Spisovatel a arabista Robert Irwin zavádí tentokrát čtenáře do trochu jiných exotických krajů, než je Blízký východ – do království špíny. Neomezeným vládcem je v něm Mucor, uzlíček organické a anorganické špíny, který můžete najít třeba na špatně vyluxovaném koberci, se kterým bojuje každá správná hospodyňka. Hlavní hrdinka knihy Marcia vidí svět jinak než ostatní. Její svět se skládá z pečlivě rozplánovaného boje se špínou. Hrnec s připálenou rýží se stává bojištěm v Ardenách a houbička na nádobí generálem Pattonem. Marciu nezajímá intelektuálské povídání jejích kamarádek o výstavách umění nebo o současné politické situaci. Vždyť žena v domácnosti věnuje osmdesát procent svého času domácím pracím, mluvit o čemkoliv jiném tak není ničím jiným než pokrytectvím. Marcia se mnohem lépe cítí ve společnosti Leonarda da Vinci, Charlese Darwina nebo Pierra Teilharda de Chardin. Ti všichni chápou, že to, co se zdá být banální, může být ve skutečnosti tím nejdůležitějším. Irwin v knize skrze Marciu píše pokračování Bratří Karamazovových nebo dokončuje Dickensův román Záhady Edwina Drooda, cituje upravené básně Williama Blakea a hledá význam špíny v dějinách literatury a filosofie. Kniha Co oči nevidí je netradičním filosofickým pojednáním o tom, že práce v domácnosti, je-li vykonávána s láskou, může otevírat netušené obzory.
Jiří G. Růžička
Černý mrak v bílém: Tibetská lidová poezie
Přeložili Josef Kolmaš a Jana Štroblová
Vyšehrad 2005, 136 s.
Do sbírky jsou zařazeny krátké básně, které svou formou už na první pohled připomínají lidové písně. Jde převážně o anonymní texty, u nichž je v některých případech alespoň přiblížena oblast původu. Výjimku v této souvislosti představuje oddíl Písně nepovedeného dalajlámy, který je zpravidla připisován 6. dalajlámovi Cchangjang Gjamcchovi (1683–1706). Jednotlivé oddíly sbírky propojuje především téma lásky s důrazem na stesk nebo milostnou zradu. Objevuje se zde i hrstka básní, v nichž autoři vyjadřují bolest ze smrti rodičů, stesk po domově či chudobu tibetského lidu. Z obsahu i jejího uspořádání je patrná snaha ukázat čtenáři také různorodost formy tibetské poetické tvorby. Právě na základě odlišnosti či podobnosti formy editor začlenil texty (například zmíněné milostné poezie) do jednotlivých oddílů. Básně zpravidla obsahují jednoduché metafory, do nichž jsou často zahrnuty především motivy z přírody či z každodenního života tibetského lidu. Vyjadřování milostného citu je obvykle založeno na paradoxu. Pointa už po přečtení několika prvních básní čtenáře jistě nemůže příliš překvapit, protože se často podobá pointám předchozím. Možná právě i touto svou vlastností, jistou jednoduchostí, nás tibetská lidová poezie může okouzlit. Za nejcennější v ní však lze zřejmě považovat její moudrosloví – zvláště trefné v oddílu Ohnivá paprika.
Šárka Kysová
Disk 13
Třinácté číslo časopisu, který se věnuje dramatickému umění, se zaměřuje na problematiku z oblasti scénologie. Věnují se jí ve svých studiích Jaroslav Vostrý a Július Gajdoš. Oba autoři do jisté míry navazují na své předcházející práce. Zabývají se principy a podstatou divadelnosti, pojmenovávají a rozvíjejí některé, pro danou problematiku klíčové pojmy. Další práce se obracejí do divadelních dějin. Najdeme mezi nimi několik pozoruhodných pojednání o divadelní teorii a praxi – především scénické či inscenační. Například Ivan Kurz srozumitelně podává principy hudebních i literárních experimentů Johna Cage. Jan Hyvnar se v souvislosti s osobností E. F. Buriana mimo jiné pozastavuje nad částečně negativním pojmem režisérství, přičemž v této otázce polemizuje s některými teatrology. Příjemným čtením (a pro případného laického čtenáře asi nejpřístupnějším) je text Jiřího Cieslara o zajímavých hereckých okamžicích ve filmech šedesátých letech 20. století, v nichž v hráli herci Činoherního klubu. Za zmínku rovněž stojí trochu exotický příspěvek z oblasti světového divadla, text Věny Hrdličkové popisující uměleckou praxi japonských profesionálních vypravěčů. Autorka v něm také ukazuje, i když možná jen mimoděk, odlišnost asijského přístupu ke kulturní aktivitě.
–šk–