Martin Šmaus
Děvčátko, rozdělej ohníček: Na cikňi na bari, čarav tro vod´ori
Knižní klub 2005, 256 s.
Téma si někdy vynucuje svou formu – když před léty vyšly paměti Eleny Lackové, udivilo, jak její vyprávění o romských osadách připomíná atmosféru próz ze židovských štetlů I. B. Singera či G. Kanoviče. I Martin Šmaus líčí odyseu romského chlapce Andrejka, jehož osud smýká mezi východoslovenskými horami, “zemí svatou a zaslíbenou”, a českými velkoměsty, sugestivně baladickým tónem s echy nenapodobitelných cikánských písní. Hrdinovo tíživé prodírání se ke svobodě a lásce je zároveň silnou výpovědí o světě jinakosti, který odlišní a jinak situovaní nechtějí a neumějí přijmout. Autor se vrací k dějinám Romů v posledním století a mocenským zásahům do nich, které Romy vytrhly z přirozeného prostředí a připravily půdu pro rozklad tradičního společenství. Sytým a svébytným jazykem autor vypráví o romské mentalitě a životním stylu, o nevyhnutelných problémech a konfliktech, které přinášejí. Tragédie hrdiny, kterého brutální násilí připraví o náhle nabyté štěstí v incestním vztahu, je však osudová a odvěká – v jeho opětovných návratech do drsného, čistého světa magických hor tkví i naděje, že přeseknuté kořeny se zase uchytí. Šmausově zralé próze lze vytknout dvě věci – náznaky schematismu a didaktičnosti, kterých se místy dopouští, a až příliš husté přívaly medového lyrična, kterým svůj text zaplavuje. Jinak před sebou máme pozoruhodný debut a příslib české prózy.
Jiří Zizler
Milan Exner
Oblast stínu
Petrov 2005, 176 s.
Kritikou dosti podceňovaný Milan Exner přišel tentoktát s vnitřním monologem bohemisty z regionální fakulty těsně před listopadem (próza končí 17. 11. 1989) – krize společnosti se tu prolíná s krizí středního věku, bonmoty a filosofizující úvahy s alkoholizovanou exaltací. Stín je Jungův pojem pro naši temnou stranu, které se nelze zbavit ani ji obejít – musíme jej akceptovat a opatrně s ním vyjednávat. Exner zachycuje moment, kdy člověka dostihne nelítostná deziluze s projevy stárnutí, opotřebovanosti a pokušení rezignace – odtud hrdinovy jeremiády, lamentace, opilecké tirády, déšť (sebe)ironie, (rádoby)vtipných sentencí, hříček a “přeřeknutí”, směska žvanivosti, alibismu, škodolibosti, citlivosti, rutiny a bezmocnosti. Řeč tady ochraňuje před úzkostí, překrývá ji grimasou, zdůvodňuje stagnaci a pasivitu. Proklamovaný cynismus ale staví do jiného světla hrdinova intervence, při níž transportuje z jízdní dráhy dvě zatoulané žáby – ještě to s ním nebude tak zlé. Exnerovo zpochybňování jistot se točí v kruhu; trpí slovním zahlcením a jednostranností. I když o úplnou prohru se nejedná, proti předchozímu románu Svatoušek (2002) s jeho záběrem a naléhavostí představuje próza krok zpátky.
–jz–
Pedro Almodóvar
Vše o mé matce
Přeložila Anežka Charvátová
Garamond 2005, 254 s.
V případě tak svébytných, originálních a nesporně výjimečných tvůrců, jakým je i španělský režisér Pedro Almodóvar, je zajímavé nahlédnout do jejich myšlení, uvažování a tvoření – je-li něco takového vůbec možné. Poodhalit způsob, jakým vzniklo či vznikalo to či ono dílo – a nezáleží, zda jde o knihu, obraz, hudební skladbu či dům, anebo tedy film, konkrétně Vše o mé matce. Mít možnost přečíst si scénář, to k výše řečenému beze zbytku patří – tím spíš, že film bylo možno u nás zhlédnout, a většina z těch, kteří se o současnou evropskou kinematografii zajímají, tak pravděpodobně učinila. Mohou tedy srovnávat, pozorovat jednotlivé dějové motivy, vývoj postav, práci s tématem, cestu od nápadu k jeho filmovému zhmotnění z jakéhosi druhého úhlu pohledu. Ale v souvislosti s vydáním tohoto scénáře patrně nejde jen o milovníky a příznivce kinematografického umění. Scénář vychází v bilingvním vydání, ostatně pro nakladatelství Garamond počin nikoli nečekaný. A tak se dostává do širšího oběhu jakási příručka alternativního způsobu samostudia, protože co jiného než scénář provokativního a diskutovaného filmu, kdo jiný než Almodóvar mají přilákat mladého člověka, pátrajícího v tenatech španělského jazyka? I to (opatřeno lexikálním a gramatickým komentářem pod čarou) je další možností, jak se moderně naučit jazyk.
Magdalena Wagnerová
Pavel Dolejší
Pohádky z podhorské vesničky
Ilustrace Magda Veverková Hrnčířová
Pavel Dolejší – nakladatelství a vydavatelství 2005, 52 s.
Nově vznikající původní česká literatura určená dětem to dnes rozhodně nemá na knižním trhu lehké, a tak každý upřímně zamýšlený počin je svým způsobem sympatický už jenom proto, že se jeho tvůrci odhodlaně pustili do lesa, kde vydatně straší a nikdo neví, jestli z tohoto lesa vyjde živ a bez úhony. Je pak o to smutnější, když takový počin vyzní poněkud naprázdno. Pohádky Pavla Dolejšího, který si svou knihu také sám vydal, jako by vzývaly dávno překonané. Šumhor, obdoba známějšího Krakonoše, drží ochrannou ruku nad krajem, kde se odehrávají příběhy, jež nemají čím překvapit. Nabízí se otázka, čím chce autor proboha zaujmout dětského čtenáře – čtenáře dnešní doby, přetékající novými a novými vjemy a podněty –, když ne fantazií, humorem, anebo pokud možno obojím? Malá děvčátka, mající nemocnou maminku, se obětavě starají o králíčky a dojí kravičky, všichni si rozvláčně mávají na pozdrav či na rozloučenou, včetně větví na stromech, a řádky plynou a plynou. Když někdo pláče, pak hořce. Když je život radostnější, je překvapivě také veselejší. Jazyková a námětová nevyváženost a celková rozkolísanost je na pováženou. Množství moralistních konstatování typu „Podvodníkovi se dařilo světské spravedlnosti dlouho unikat. Peklu však takový člověk neunikne…” opravdu nenechá nikoho na pochybách, že tyto pohádky možná čtenáře nepobouří, ale bohužel ani nenadchnou.
–mw–
Stanisław Lem
Marťan
Přeložil Pavel Weigel
Akropolis 2005, 138 s.
V knize Ars Poetica tvrdí J. L. Borges, že jsme příliš přesyceni analýzou širších souvislostí literárního díla, a přitom opomíjíme jeho hlavní smysl – radost z četby. Lemův první román Marťan toto dilema dobře ilustruje. Na jedné straně před sebou máme text, jehož četba udělá radost asi jen lidem ze scifistického ghetta. Vyprávění je do značné míry záznamem vědeckého experimentu s mimozemšťanem a s hlavním proudem literatury se dokonale míjí (což uvádím jako člověk, který Marťana přečetl se zájmem). Lem ostatně dlouho odmítal dát souhlas k novému publikování svých raných prací a jeho důvody lze vcelku chápat. Z druhé strany je ale Marťan extrémně zajímavý námět pro úvahy a analýzy. Překvapivé může být už to, že toto dílo, které nijak neskrývalo okouzlení americkým pulpem, mohlo v Polsku roku 1947 vůbec vyjít (v tomto roce bylo Polsko sovětizováno). Kdo má rád pozdější Lemovy příběhy, nalezne zde v zárodečné formě motivy, které později plně zazáří v knihách Solaris, Nepřemožitelný, Vyšetřování či Fiasko; nepřehlédnutelné je taktéž autorovo zaujetí kybernetikou, jež vyvrcholí v jeho slavné Summě. Už tohle pátrání a hledání odpovědí stojí za to. Koneckonců, i Lemovi jde v jeho pracích o epistemologii, konkrétně o možnost (či spíše nemožnost) poznání při kontaktu s nepozemskými entitami.
Pavel Houser
KonTraband
Mot 2005, cca 90 s.
Spojení hudby a komiksu je u nás, především díky trilogii Nebel Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka něčím normálním. Zpěvník v podobě komiksu; to tu ale ještě nebylo. Publikace nazvaná KonTraband obsahuje osm textů skupiny Traband, k nimž osm českých výtvarníků nakreslilo krátký komiksový příběh. Každý z nich měl volné ruce v tom, jak svůj příspěvek pojme, a tak vznikla rozmanitá kniha, která se pohybuje spíše v experimentální rovině. Kreslíř Jiří Zimčík pojal Historky z podsvětí jako jednu epizodu z Millerova Sin City, jeho kresba, okatě připomínající tu Švejdíkovu, ale patří k tomu nudnějšímu, co v knize najdete. Zajímavý nápad převést námořnickou Na širém moři do hlubin vesmíru Matěje Němečka sice zaujme jednoduchou linorytovou kresbou, nepřesvědčí však pointou. K tomu nejlepšímu tak patří Cirkus Praha Jany Soappé, která píseň v dopise adekvátně převedla v „táborově“ naivní ilustrovaný dopis rodičům, plný obrazových nápadů. Vrcholem je pro mne však Trosečník Petra Včelky. Jeho práce s tuší, kdy v jedné kresbě najdeme ještě několik dalších, je těžko srovnatelná s čímkoliv jiným nejen u nás. Doslova krásné je i použití typografie textu písně, která skvěle doplňuje Včelkovu kresbu. Pro posluchače skupiny Traband je kniha vtipným doplněním její diskografie a pro ty ostatní příjemným exkursem do české komiksové scény.
Jiří G. Růžička
Norman Lewis
Na Sicíli
Přeložila Blanka Kukulišová
BB art 2005, 207 s.
V cestopisné skice zachycuje autor Norman Lewis sicilské dějiny uplynulého padesátiletí a společenské podmínky, jak probíhaly na jednom z největších ostrovů západního Středomoří. Všímá si smutně proslulé sicilské mafie jako sociálně patologického jevu a nastoluje domněnku, že jde o recentní ostrovní archaické společenství. Z projevů mafie lze však uvažovat, že je společenstvím „sociálních debilů“ – mentálně a sociálně zaostalých jedinců, neschopných reagovat na změny jinak než strachem s agresí vůči okolí. Společenství mafie naprosto chybí vztah k obecně platným zákonům a zvyklostem. Kupříkladu rituál připoutávání šňůrou kmotra s následovníkem upomíná k magickému „uvažování“ bez schopnosti abstraktního soudu a zobecnění. Co působí jako netečnost ke smrti a otrlost, je ve skutečnosti patologická morbidita s nekrofilií a úvahou o svébytné existenci smrti. Pro takové uvažování jsou nedostupné vyšší city nebo abstrakce. Ač v sicilském dialektu prý chybí výraz pro cit radosti, je jistě jedním z nejsilnějších životních motivů Sicilanů. Projevuje se jak v tradičních náboženských oslavách, tak i v sedmnáct set roků tradovaném svátku „ferragosto“ z dob císaře Maximiana. Vitalita je zřejmě tím sympatickým rysem středomořského temperamentu, který nás dokáže vést k účastenství.
Vilém Kozelka
Sarah Hallová
Elektrický Michelangelo
Přeložila Gisela Kubrichtová
BB art 2005, 324 s.
Druhý román mladé britské spisovatelky Sarah Hallové se ocitl v užší nominaci na Bookerovu cenu a v poměrně krátké době máme možnost se s ním seznámit ve překladu Gisely Kubrichtové, která si dokázala poradit s jazykově bohatým vyprávěním autorky, do níž jsou vkládány velké naděje. Román vypráví životní příběh Cyrila Parkse, který na počátku 20. století vyrůstá v bizarním prostředí přímořského hotelu pro souchotináře, který vlastní jeho matka Reeda, a později se učí umění tetování u svérázného Eliota Rileyho. Po jejich smrti se vydává do Ameriky a druhá část knihy se odehrává v podobně pitoreskním a pro nás jistě atraktivním prostředí lunaparků či obludárií na Coney Islandu. Zde, ve čtyřicátých letech v srdci zábavního průmyslu, se Cyril setká se čtvrtou postavou románu, záhadnou ruskou imigrantkou Grace, která má poněkud nezvyklé přání: nechat si na celém těle vytetovat symboly očí. Cyril se do Grace zamiluje, ale protože celý jeho život je netradiční, musí být netradiční i jeho láska. Hallová vykresluje charaktery čtyř ústředních postav i poměrně dlouhou dobu, během níž se její román odehrává. Zajímavý je i kontrast mezi oběma břehy Atlantiku. Lyrické vyprávění o ztrátách a jejich překonávání nepostrádá ani vtip.
Milan Valden
André Brink
Odvrácená strana ticha
Přeložila Hana Krejčí
Alpress 2005, 340 s.
Jeden z předních jihoafrických spisovatelů André Brink (1935) se po dlouhé pauze (v minulosti u nás vyšly čtyři jeho romány) představuje poměrně čerstvou knihou Odvrácená strana ticha (2002). Brink si vždy dovedl vybrat zajímavé téma. Stinné stránky minulého i přítomného života Jižní Afriky popisuje poetickým jazykem, aniž by přikrášloval často krutou a smutnou realitu. Ani zde nezůstal nic dlužen své pověsti. Hanna X, ústřední postava románu, je jedna z mnoha německých žen, které odjely na počátku 20. století do Jižní Afriky, aby se zde staly hospodyněmi nebo manželkami německých kolonistů. Hanna tam odjede v domnění, že po nelehkém dětství a mládí v sirotčincích ji už nic horšího potkat nemůže. Pozná však jen další a horší utrpení, bídu a zklamání. Na cestě lodí je zmrzačena násilnickým vojákem a skončí nikoli na farmě, nýbrž v jakémsi napůl útulku a napůl bordelu s honosným názvem Frauenstein. Najde ale v sobě ještě sílu vzepřít se, pomstít a zachránit svou přítelkyni Katju před podobným osudem. Brink vycházel ze studia archivních materiálů i z osudů konkrétních žen a román místy působí až dokumentárně. Je to četba plná lidské krutosti, je však dobré i o takové minulosti vědět a Brink o ní umí psát dobře.
–mv–
James Rollins
Podzemní říše
Přeložil Zdík Dušek
BB art 2005, 376 s.
Literárně zkušený americký spisovatel James Rollins ve svém prvním románu vtahuje čtenáře do děje a okolností, které jsou pro něj dlouhá léta koníčkem – vystudovaný doktor veterinárního lékařství s pozitivním přístupem k přírodě a zvířatům a také zanícený potápěč a jeskynní průzkumník odhaluje v knize vlastní svět záhad a tajemna, prošpikovaný investigativní fabulací: na míru šitý tým odborníků směřuje do tajemných hlubin naší planety, do její nejskrytější temnoty, nicoty a mrazivé tajemnosti. Po zmizení předešlých týmů jsou nálada a optimismus na bodě mrazu. I v tomhle sci-fi/dobrodružném, někdy až naturalistickém (v čemž si autor libuje) románu platí ono tajemné – objevy nemusí nutně přinést pro lidstvo jenom pozitiva. S tím autor počítá a hraje si tak s čtenářem a jeho psychikou. Skutečnost a zjištění, že někde v hlubinách naší planety může existovat zlověstná civilizace, staví tým vědců před mrazivé dilema – bojovat, nebo se vzdát. Tajemná a krvežíznivá civilizace je připravena válčit a ochraňovat své ideje. Čtenář v některých úsecích může tápat, podobně jako to cítí i skupinka vědců. Rozpoutává se nelítostný boj ve dvou liniích – mezi záhadnou civilizací a týmem badatelů v rovině jedné a mezi čtenářem a dílem v rovině druhé.
Enes Mustafović
Peter Spiegelman
Černé mapy
Přeložila Jiřina Stárková
BB art 2005, 342 s.
Spiegelman není spisovatel z povolání, ale bývalý finanční dravec a odborník ve světě softwarových produktů, který odešel do předčasného důchodu, aby mohl začít psát. Ve své nažehlené smokingové detektivce zůstává věrný pracovnímu prostředí, ze kterého vzešel. Spojení bankovního sektoru a zločinu skýtá nevyčerpatelný a vděčný prostor pro rozehrání dynamického a napínavého příběhu. Autor sám sebe v díle zrcadlí v úloze hlavního hrdiny Johna Marche, který také opouští lukrativní bankovní oblast a odchází na newyorský venkov sloužit lidu jako šerifův pomocník. Zdánlivá idylka columbovského typu netrvá dlouho. Štěstí zde nenachází a za tragických okolností příchází o manželku. Po návratu na Manhattan se March nezajímá o bankovní sféru, ale pokračuje v práci soukromého čmuchala a začne dělat na „velkém případu“. Přivádí tak čtenáře do světa vydírání a praní špinavých peněz, do světa ekonomických magnátů, kde k získaní osobního prospěchu není zakázáno používat jakékoliv taktiky. March postupně začíná pochybovat, kdo je vyděrač a kdo bezúhonný podnikatel. Aby toho nebylo málo, při řešení náročného případu na scénu nastupuje psychopat a ohrožuje všechny, včetně Marche a jeho nejbližších. Klasická komerční kompozice díla, napínavý děj a pointa, ale také nepředimenzovaná psychologizace postav dělají román zajímavým a čtivým.
–em–
Čtenářská recenze
Šimon Šafránek
23
Labyrint 2005, 96 s.
První knihou edice „Fresh“ je 23 Šimona Šafránka, kterému je letos osmadvacet. Po sbírce povídek Ohnivá kola, vydané před pěti lety, je to jeho druhá kniha. Zkusím začít od obalu a pomalu se prokousat dovnitř. Knihu obepíná dnes čím dál oblíbenější páska, často s upozorněním na získanou literární cenu či doporučením, magnet pro oči bloudící po knihkupectví. Publicista Michal Nanoru na ní píše: „rekviem za taneční scénu“. Má talent vystihnout jádro věci. O grafickou stránku se postarala stejná firma, která mimo jiné spolupracuje na časopisu Živel, a to je záruka, že je o čtenáře dobře postaráno. Příběh není složitý ani dlouhý, tak na jedno odpoledne. Čtyři postavy, které se při svých vystoupeních schovávají za bedny a gramofony, jedou starým autobusem po Evropě trasu Vídeň, Lublaň, Itálie, Praha. Cesta má dva cíle. Za prvé hrát Hudbu, ale taky vydělat Peníze. Nejde o rock’n’rollovou kapelu ani o klasické turné. Tohle je cesta se „zvukovým systémem“. Šafránek používá až přehnaně „moderní“ jazyk, který může zpočátku vadit. Lze si na něj však zvyknout a také sem asi patří. Taneční scéna. Slyšíte čísi hudební produkci a díváte se do beden. Vy nevidíte autora, autor nevidí vás. Atmosféra je jednotvárná a bezvýchodná. Ne knihy (dobře že taková vyšla), ale té scény. Podává vysvětlení sama za sebe. Pozorujete, jak jejich hudba mizí v tunelu. Strašně rychle.
Sebastian Kantor